Jacques Bergier: Zelené děti

Jednoho srpnového odpoledne roku 1887 u vesnice Banjos ve Španělsku dělali rolníci na poli, když viděli, jak z jeskyně vycházejí děti, chlapec a děvče, jejichž oblečení je z neznámé látky a jejich kůže je tak zelená jako listí na stromech

Byl by to krásný začátek pro sci-fi historku, ale událost se skutečně stala. Děti hovoří naprosto neznámým jazykem. Odborníci z Barcelony se marně snaží identifikovat ten jazyk a analyzovat jejich oděv. Ani pastor, odborník na cizí jazyky nemůže identifikovat jazyk, jakým děti hovoří.

Děti byly předány místnímu smírčímu soudci Ricardo da Galovi. Pokoušel se smýt zelenou barvu, ale nebyla to barva, bylo to skutečné zabarvení kůže. Bylo poznamenáno, že obličeje těch dětí měly určité negroidní rysy, ale oči byly spíše asijského typu ve tvaru mandlí. Pět dní jim dávali nejrozličnější potraviny, dětí je všechny bez výjimky odmítly. Nakonec jim přinesli čerstvě natrhané lusky, to si vzaly.

Chlapec zemřel přílišným vyčerpáním. Zato děvče přežilo. Zelená barva její kůže pomalu mizela a pomalu přecházela v obvyklé zabarvení kůže bílé rasy. Trochu se naučila španělsky a pracovala jako služka v soudcově domě.

Když se jí ptali, její prohlášení záhadu ještě zkomplikovala. Popsala zemi, odkud přišla, zemi bez slunce, kde vládnul věčný soumrak. Tato země byla širokou řekou oddělena od země osvětlované sluncem. Přišel s velkým rámusem vítr, který obě děti unesl a položil v jeskyni. Dívka přežila pět let a potom zemřela.

Problém zůstal bez řešení. Koncem 19. století byla navrhována vysvětlení vycházející z dobové mytologie: dětí přišly z planety Marsu, o kterém se tehdy myslelo, že je obyvatelný a slabé sluneční světlo jim dalo tu zelenou pigmentaci. Dnes však víme, že Mars, právě tak jako Měsíc, je prakticky bez atmosféry, a že žádný život, lidský či jiný, tam není možný. Kromě toho si lze těžko představit vichřici či tajfun, který by vzniknul na Marsu a nějaké bytostí donesl na Zemi!

Existence modrých dětí je známá: jedná se o dost klasické onemocnění. Zdá se, že existují také zelené děti, jejich barva je způsobena jinou chorobou endokrinního původu a vzácnější než modrá nemoc. Bylo by uspokojující, kdybychom si mohli myslet, že někdo z neznámých důvodů či snad z pověry nechal děti ve sklepě. Potíž je v tom, že žádná stopa po zmizení nebyla v té době zjištěna v nemocnicích.

Je zbytečné zdůrazňovat modernější hypotézy, které kalkulují se čtvrtou dimensí či s existencí paralelních světů. To je dnešní mytologie, která možná neodpovídá pravdě víc než v 19. století tak rozšířená víra o obyvatelností Marsu.

Hypotéza podzemního světa není a priori absurdní, ale chybí pro ni úplné důkazy. Nic nás neopravňuje k domněnce, že ve velkých hloubkách existují obydlené jeskyně. Tato hypotéza se čas od času vytahuje na světlo, připadá mi však neplnohodnotná tím, co víme o struktuře zemské kůry.

Je možné, že v této doméně budou objeveny překvapivé věci a že nesčetné tradice a legendy vztahující se k pozemním světům (z nich je zvláště podrobná skandinávská tradice hadding landu, skryté země) odpovídají pravdě. Ale za současného stavu věcí to vypadá velmi nepravděpodobně.

Zbývá řada dalších hypotéz a mezi nimi jedna, která souvisí s různými hypotézami této knihy: přítomnost těchto zelených dětí je experimentální situace, která má za cíl vyvolávat u lidí reakce. Pokud je tomu tak, moc reakcí nevyvolala. Když jde o věci skutečně znepokojivé, lidé nejsou příliš zvědaví a tak se historka o zelených dětech nachází pouze v absurdních sbírkách vytvořených sběrateli podivností.

Je však zajímavé ji vzít do úvahy, zrovna tak jako je v rámci série experimentů zaměřených na měření inteligence a zvědavostí našich civilizací zajímavé vzít do úvahy všechna příliš zvláštní zjevení. Mezi těmito zjeveními zasluhuje zvláštní zmínku člověk neandrtálský, objevený minulý rok v Americe Barnardem Heuvalmansem a Yvanem Sandersonem. Ihned podotýkám, že ani Heuvalmans ani Sanderson by nepřijali moji interpretaci jejich příběhu.

Na počátku roku 1969 přišli oba velcí specialisté na „strašlivého sněžného muže“ a rozličné humanoidy, jaké lze nalézt na naší planetě při cestě po Spojených státech na pouť a spatří domeček, kde se na vědomost dává „Nejstarší člověk všech dob uzavřený v ledovém balvanu“. Vešli tak trochu proto, že neměli co jiného na práci a spatřili v kusu ledu mrtvolu neandrtálského člověka se stopou po zranění z kulky na hlavě. Je snad zbytečné říkat, že v době neandrtálského člověka nebyly střelné zbraně známy!

Majitel toho domku, který se jmenoval Hansen, se ukázal být dosti kooperativní, nechá je fotografovat a vysvětluje, že bytost uvězněnou v kusu ledu zakoupil v Číně. Sanderson a Heuvalmans mu nabízejí obrovskou sumu za jeho atrakci, on nejprve odmítá a potom souhlasí. Když se oba archeologové vracejí s penězi, které poskytl Smithsonian Institute, člověk zmizel i se svým kusem ledu. Vydají se jej hledat, marně. Přitom není právě snadné úplně zmizet, zvlášť když vás hledá na celém území federální policie FBI, a když jezdíte s kusem ledu o dvanácti metrech krychlových a mrtvolou neandrtálce uvnitř. To není právě ten typ předmětů, kterého si lidé nevšimnou.

Od té chvíle se ocitáme v detektivce, která v roce 1970 ještě neskončila. Zkouška zvětšených fotografií ukazuje, že je to skutečně neznámý druh předka člověka, odpovídající přibližně tomu, co víme o člověku neandrtálském. Zranění střelou nepopiratelné! Bytost byla dovezena do Spojených států tou samou tajnou cestou, jakou se vozí drogy a do záležitosti byla zapletená mafie. Hauvalmans dostal řadu výhružných dopisů. Ledový balvan a jeho obsah jsou prohlášeny za americkou národní památku, což umožňuje FBI, aby se dala oficiálně do pátrání. Některé úřady dávají aféru do souvislosti se šířením epidemií a prohlašují, že tento předmět, ilegálně dopravený do Spojených států přitáhl s sebou virus hongkongské chřipky. Zprostředkovatelé mezi policií a mluvčími kriminálních kruhů se dávají slyšet, že pokud nebude FBI příliš šťourat určitými směry, balvan ledu a jeho obsah bude moci být vrácen ke studiu do Smithsonian Institute. Takový je současný stav věcí.

Podle mého názoru neandrtálec nebude nalezen právě tak, jako krysy v pokusném bludišti nenajdou sýr, který experimentátor vytáhnul háčkem do třetí dimense. Heuvalmans a Sanderson mi řekli, že jejich zvíře bylo nalezeno, když plavalo – mrtvé, zastřelené z pušky – v Beringově úžině. A podle nich ještě existuje na jedné či druhé straně průlivu kmen dosud živých neandrtálských lidí. Navzdory veškeré úctě, kterou vůči oběma antropologům chovám, nemohu tuto hypotézu připustit: oba břehy Beringový úžiny, Sibiř i Aljaška jsou vojenské prostory, neustále hlídané na sovětské i na americké straně, na centimetr čtvereční je tam jeden radar, strážníci, vojáci a jiní bezpečnostní agenti tam do sebe přímo strkají. Aby zde byl kmen neandrtálců je stejně nepravděpodobné, jako ho jít hledat do chodeb Pentagonu nebo ve sklepech Kremlu.

A tak dokud nějaká další událost neoslabí moji hypotézu, budu se přidržovat představy o místě, kde se nacházejí právě tak světelní démoni jako pseudolidé typu Cavendishe, zelené děti a Heuvalmansův neandrtálec. Jsou dáváni do oběhu, když někdo provádí a bezpochyby také zaznamenává experiment tykající se naší psychologie a našeho chování, a pak je vrací tam, odkud je vzal. Připadá mi, že většina záhadných skutečností a zvláště těchto nevysvětlitelných zjevení jsou experimenty tohoto druhu.
Do téže kategorie jako probíraná zjevení bych zařadil náhlá zmizení, přicházející uprostřed dne, když to není ani mrak ani to, co nazýváme zatmění slunce. Nejklasičtější případ se udal 26. dubna 1884 v Prestownu v Anglii, k poledni obloha úplně zčernala, takže zvířata ulehla a usnula. Po dvaceti minutách se slunce opět vrátilo. Případů tohoto druhu je známo několik stovek a vysvětlení nemáme žádné. Hovořilo se o hustých mračnech kouře z lesních požárů, obvykle však při těchto příhodách není ani stopy po lesním požáru, a pokud je, pak nejsou nikdy pozorována mračna mezi místem požáru a místem, kde je pozorován tento jev.

Nejzvláštnější z těchto jevů zatmění se uskutečnil v Londýně 19. srpna 1763. Nejpodivnější na události bylo, že tma připadala naprosto neprostupná pro světlo svíček a luceren. Kdyby se bylo jednalo o tak hustý kouř, že by jím neprošlo světlo, nechalo by stopy na předmětech. Nic takového se však nestalo. Jedná se o cosi naprosto znepokojivého, co lze jasně zařadit mezi tyto experimenty.

Bylo by dost lákavé zařadit do stejné sbírky zjevení strašlivých sněžných mužů a strašlivých lesních mužů, pokud skutečně existují. Zjevně seriózní pozorovatelé tvrdí, že se setkali s humanoidy pokrytými srstí, a to v Sovětském svazu, ve Spojených státech a v Tibetu. Někteří odborníci, jako Poršnev, se domnívají, že se jedná o tutéž rasu humanoidů. Heuvalmans a Sanderson, že jde o různé druhy, z nichž jeden prý žije ve Spojených státech, deset kilometrů od autobusové zastávky… Proč ne? Ale tohle se zdá být přece jen překvapivé. Tyhle „velké nohy“, jak je nazývají Američané, se objevují v oblastech velmi zalidněných.

Musí se rozmnožovat a vytvářet když ne kmeny, pak určitě alespoň rodiny nebo skupinky. Že tohle by se mohlo dít bez toho, že bychom o tom měli kdy důkaz, v zemi tak zalidněné jako Spojené státy, mi připadá nepravděpodobné.

Je pravda, že Spojené státy nám mohou nabídnout něco ještě lepšího, a to obludu Flatwoodskou. V září 1952 ve vesničce Flatwood ve Virginii děti tvrdily, že viděly obludu, jak vylezla z vibrující červené koule.

Dětská výprava, které velel sedmnáctiletý chlapec, dobrovolný pomocník policejní stanice, se vnořila do lesa. Mladý strážný je vybaven silnou elektrickou svítilnou a ve světle této svítilny uviděli stvoření vysoké čtyři metry, její humanoidní tělo je oblečeno do obleku ze zelené gumy, která odráží světlo a na hlavě má helmu. Obličej má červený s dvěma ohromnýma očima barvy zelené s oranžovým nádechem. Vydává nepříjemný zápach. Pohybuje se, ale nohama nehýbe a vypadá, jako by klouzala po zemi. Všeobecné zděšení, včetně strážníkova psa, který utekl první. Telefonují šerifovi, a ten nenajde obludu, ale zaregistruje nepříjemný zápach a všimne si nevysvětlitelných stop, jako by něco klouzalo ve vzduchu.
Všechny přítomné děti ve věku od dvanácti do sedmnácti let byly po jednom podrobně vyslýchány, jejich výpovědi byly pozoruhodně podobné. Jelikož se už obluda podruhé neobjevila, nelze vyloučit hypotézu, že se jednalo o mystifikaci. Ale za těch patnáct let, co od té doby uplynulo, žádná z již dospělých dětí neprodalo žádnému časopisu vyprávění o té mystifikaci, což by se zaručeně stalo, kdyby to mystifikace byla. Tak můžeme předpokládat, že děti snad přece jen něco skutečně viděly.

Ze všech koutů Spojených států, které jsou snad na to specializovány, jsou čas od času hlášena zjevení tohoto druhu. Žádné se nepodobá tomu druhému, což definitivně ruší hypotézu civilizace z jiné planety, která nás navštívila. Pokud se naopak jedná o experimenty, je dost logické, že se budou případ od případu lišit.

Byl pokus dát dohromady tato zjevení, a to na jedné straně humanoidy, na druhé straně to ostatní. Tato snaha nepřinesla žádné větší výsledky a já bych spíš byl nakloněn k tomu, dát dohromady zelené dětí, neandrtálce, který se prochází v našich dnech, strašlivé sněžné muže a lesní muže, a na konci škály rozličné obludy. Hypotéza série experimentů má alespoň tu výhodu, že nevyžaduje pro jednotlivé případy vysvětlení, které by souhlasily s nějakou hypotézou obecnější, například hypotézou mimozemských druhů nebo národů žijících v podzemí. Kdyby se jednalo o mimozemský nebo podzemní národ na návštěvě v našem světě, pak by si všichni návštěvníci byli více méně podobní. Mezi zelenými dětmi a obludou Flatwoodskou však není podoba žádná. Povšimněme si také, že žádné z těchto stvoření necítí potřebu sdělovat nějaká morální či náboženská poselství.

Vůbec tedy nejde o návštěvníky, kteří se všichni více či méně podobají bílým árijcům a přinášejí morální poselství.

Pokud se jedná o strašlivé lesní muže, nedávno bylo oznámeno, že jeden utekl z vězení v Sumatře. Pozoruhodný byl svým ochlupením, které se mu prostíralo po celém těle. Časté případy tohoto druhu jsou známy od r. 1884 v Britské Kolumbii. Jsou spatřovány, jsou fotografovány, prodávány do cirkusů, jen tak tak, že je nedávají do televize. Zoologové tvrdošíjně opakují, že je zcela nemožné, aby stvoření velikosti gorily přežilo v našem přelidněném světě a je jisté, že zprávu o přítomnosti takovýchto bytostí v okolí Paříže bychom přijali také skepticky. Zdánlivě seriózní Američané však přitom potkávají takové obrovské a chlupaté humanoidy. Tak třeba 23. července 1963 v Oregonu mezi obcemi Satus Phass a Topoenish jely v l hodinu ráno 3 ženy autem, když přešel přes cestu čtyři metry vysoký humanoid s šedými vlasy. Tito svědkové nejsou jediní. Jeden pár z Portlandu, stále v Oregonu, chytal za městem ryby na řece Lewis a na břehu viděli čtyřmetrového humanoida. Měl na hlavě kápi jeho bohaté vlasy. V srpnu 1963 vyslal deník Oregon Journal svého reportéra, aby o tom udělal reportáž, a ten přivezl vynikající fotografie stop 40 cm dlouhých a 15 cm širokých. Váha stvoření, které stopy udělalo, by podle toho přesahovala dvě stě kilogramů. Mnohem spíše se podobaly obrovským lidským stopám než stopám nějakého zvířete. Jiné stopy byly vyfotografovány tentýž měsíc poblíž řeky Lewis, byly ještě větší a stvoření, které je zanechalo, dělalo dvoumetrové kroky a vážilo určitě tři sta padesát kilogramů. Můžeme mít nakrásně mysl otevřenou až po nejzazší mez důvěřivosti a přece je nám zatěžko uvěřit, že by mohla existovat v tak obydlené zemi, jako jsou Spojené státy, jakási rezervace humanoidů tak velkých, kteří by zůstali neznámí. Nad lesy té oblasti neustále létají helikoptéry protipožární ochrany. Kdyby se tam procházely tlupy čtyřmetrových goril, byly by rychle prozrazeny. A to nemluvíme o tom, že v 19. století by cirkusoví králové jako Barnum necouvli před žádnou cestou, aby taková zvířata získali.

Dokud bude moje informovanost tak omezená, budu trvat na své hypotéze, že tato zvířata jsou vychovávána či vyráběna někde jinde a pak je dávají mezi nás z experimentálních důvodů. Mám tendenci je zařadit do obecné kategorie homunkulů, což je termín ve středověku používaný na označení uměle vyráběných humanoidních bytostí. Také bychom mohli užít židovské slovo Golem.

Myslím, že tato zjevení sahají daleko do minulosti. Staří Řekové zdůrazňovali dvojí aspekt světa, v němž žijí. Existovaly bytosti, které se podobaly lidem, ale neznali artikulovanou řeč. Také existovala stvoření jako kentauři, satyrové atd., která měla tělo podobající se zároveň lidskému i zvířecímu. Narážky na tyto dva aspekty skutečnosti jsou ve veškeré řecké literatuře tak časté, že je problematické spojovat je pouze s mytologií. Pro Řeky nebyly tyto napůl lidské napůl zvířecí bytosti v ničem božské, ale naopak zcela hmotné, nerozplynuly se v obláček, nebyly průhledné, bylo možno je vidět, slyšet a dotýkat se jich.

Jsem tedy oprávněn připustit, že experimentování, které vedlo k zeleným dětem, neandrtálskému člověku zastřelenému z pušky, čtyřmetrové opici, která běhá po Americe 20. století, započalo již na počátku lidstva a pokračuje až do naší doby. Žádné z těchto stvoření nevypadá ostatně na to, že by umělo řídit meziplanetární raketu či cestovat v čase. Jedná se o zvířata, která nebyla nikdy spatřena s jiným nástrojem či vyrobeným předmětem než s přilbou. Dovedou je tam, kde se mají objevit a pak je zase odvedou, stejně jako experimentátor dává pryč sýr kryse z bludiště.

Až dosud jsme hovořili o obrech. Byli také vídáni skřítkové, můžeme se však ptát, zda jde o tentýž jev. Žádný svědek v současnosti skřítky nepopisuje a nemáme otisky nohou. Zato však legendy všech zemí hovoří o malých mužíčcích, kteří žijí pod zemí. Dokonce jeden kov – kobalt, má jméno podle jednoho ze slov označujících trpaslíky – kobald. Nezdá se však, že by trpaslíci byli spatřeni od roku 1138, kdy byl jeden chycen ve sklepě jednoho německého kláštera. Byl úplně černý a nemluvil žádným jazykem.

Nakonec ho pustili, aby viděli, co udělá: vrátil se do sklepa, kde ho nalezli, zvedl kámen a utekl tunelem, kde se nikomu nepodařilo ho sledovat, tunel zapečetili křížem a při tom už zůstalo.

Zdá se, že legenda o trpaslících nesouvisí s existujícími africkými Pygmeji, které neznali Keltové ani američtí Indiáni. A přece velké množství ústních tradic u Indiánů obou Amerik právě tak jako u Keltů či všeobecně u Evropanů hovoří o těchto podzemních skřítcích. Margaretta Murrayová ve svém Bohovi čarodějů dokonce tvrdí, že čarodějnictví je jejich dávným náboženstvím. Práce Margaretty Murrayové, této vynikající antropoložky, velmi ovlivnily Lovecrafta.

Přece jen mi však připadá, že kdyby pod Anglií existovala jeskynní země, našli bychom ji našimi moderními přístroji. Pokud tyto jeskyně nemají ochranu proti seismické sondáži: taková věc, zdá se, že existuje a užívá se pro utajení zkoušek atomových zbraní. To je ale přece jenom dost nepravděpodobné.

Spíše si myslím, že trpasličí rasy žily řekněme do středověku. Pak je ovšem divné, že nenacházíme nikdy kostry.

Ať je tomu jakkoli, nacházíme v dnešní době zelené děti, obry a obludy všech druhů, ale skřítky ne. A nesnažte se mi namluvit, že trpaslíci řídí létající stroje nebo talíře, protože já na UFO prostě nevěřím!

Na legendách, týkajících se malých lidiček, je zajímavý následující bod: všechny tyto legendy tvrdí, že kdo zůstal několik dní v zemi skřítků, vrací se na zem až po několika staletích. To opět připomíná smršťování času, dokázané teoretiky relativity. Nicméně mi nepřipadá příliš správné zařazovat skřítky, šotky, trpaslíky apod. mezi projevy mimozemců. Ani nemám příliš chuti řadit tam různá podivná zvířata popsaná Heuvalmansem, Sandersonem a Poršnevein. Džungle a oceány nejsou úplně prozkoumány a já o,sobně jsem zcela ochoten připustit naprosto přirozenou existenci plesiosaurů v Atlantiku, dvacetimetrových hadů v Jižní Americe a psů s dvěma nosy. Ty hady a psa totiž pozoroval Fawcett před svým záhadným zmizením. Můžeme docela dobře připustit, že některá tato zvířata úplně normálně přežila a nemusíme do toho zavádět mimozemské experimentátory.

Zato jsem náchylný považovat za součást těchto pokusů mimozemského původu tzv. klepavé duchy. Tento jev, nazývaný odborně poltergeist existuje bez diskuze. Je slyšet klepání a údery, předměty se dávají samy do pohybu, to vše před televizními kamerami, novináři a parapsychologickými experty. Stal se dokonce takový případ, že láhev ževelského louhu se postavila vertikálně do vzduchu nad hlavu významného odborníka na parapsychologii, otevřela se, překlopila se a polila ho. To vede k domněnce, že jsou i zlomyslní experimentátoři.

Bylo zjištěno, že jev nastává nejčastěji v přítomnosti chlapce či děvčete v pubertě, kteří však za něho nejsou nikdy vědomě zodpovědní.

Jev poltergeist byl předmětem velkého množství hloupých teorií, nejpodivnější však byla teorie jednoho psychoanalytika, který tvrdil, že je to fantom, nikoli však osobnosti nýbrž komplexu. Komplex může mít podle něho tak silnou existenci v osobnosti, že přežije i smrt těla. Chudák Freud!

Hypotéza, že tyto jevy vytváří experimentátor nebo skupiny experimentátorů, aby registrovali naše reakce, mi připadá podstatně přijatelnější. My sami jednáme podobně při našich experimentálních studiích na zvířatech.

O existenci přízraků lze diskutovat, existence klepavých duchů (poltergeist) však je zcela prokázána. Povšimněme si, že jsou neškodní a absolutně nikdy nic zlého nikomu neudělali. S jednou výjimkou přece v roce 1966. Anglická televize chtěla vysílat obraz poltergeistu ze starého několikapatrového domu a do kamery prudce strčily neviditelné ruce – což bylo zachyceno a odvysíláno jinou kamerou – a shodily ji o tři poschodí níže. Jen těsně minula jednoho televizního reportéra, kterého to mohlo velice dobře zabít.

Případ je ojedinělý, a pokud se jednalo o komplex, pak to byl komplex velmi intenzivní a antitelevizní.

Až na tyto detaily se poltergeisty dosti podobají pokusům na laboratorních zvířatech, které nemají dost inteligence či představivosti, aby dokázaly najít experimentátora. Proto mám tendenci je řadit do téže kategorie jako zelené mužíčky. Až na ten rozdíl, že dobře prokázaný případ zeleného dítěte existuje jenom jeden, zatímco klepaví duchové se projevují častěji, počet zcela prokázaných případů jde do deseti tisíců.

Zasloužili by vážné studium s měřící aparaturou citlivou na všechny druhy polí. Možná by se nám podařilo tímto způsobem najít experimentátory. A myslím si, že moderní technika je zcela postačující, tak jako Pasteurova technika úplně stačila na to, aby našel mikroby.

Myslím si však, že by k tomu byl třeba badatel se zvláštní mentalitou, dostatečně paranoidní, ale ne zase příliš. Neboť představa, že jsme pozorováni bytostmi, které sami nevidíme a že s námi manipulují neznámé síly, je typicky paranoidní. Kdybychom ji přehnali, mohla by nás dovést do blázince. Pokud však na druhé straně tato představa zcela chybí, pak případný badatel nemůže provést experimentální montáž, která by umožnila zjistit, zda jsme pozorováni či zda je s námi manipulováno. Je to křehká rovnováha na ostří břitvy.

Není samozřejmě možné vyvolat existenci takového pozorovatele, je však třeba si všimnout, že řada vědců je výstředních a jednoho dne si určitě některý takový výstředník vezme do hlavy, že prokáže existenci experimentátorů. Možná, že se to již stalo, ale byli to lidé dost opatrní a dost starostliví, aby se nenechali zavřít, tak raději nic nepublikovali. Obecné mínění se v tomto ohledu jistě změní, tak jako se změnilo vzhledem k mikrobům. Sammelweiss byl pronásledován, Pasteur potírán, ale moderní mikrobiologové dostávají Nobelovy ceny. Prvního badatele, který podá důkazy, že jsme pozorováni, určitě zavřou (do blázince). Druhý bude mít potíže, jeho následovníci však možná vytvoří novou vědu, která bude příštím generacím připadat stejně přirozená jako mikrobiologie. Tato věda bude z racionalistického hlediska studovat jevy, o kterých pojednává tato kniha a možná i jiné jako např. posedlost ďáblem.

Je zajímavé se ptát, jaké by mohly být důsledky takového objevu. Pokud jsme pozorováni, musíme ukázat pozorovatelům, že jsme inteligentní bytosti.

Protože je pravděpodobné, že to nevědí, a my si musíme uvědomit, že naše chování – víkendové a letní stěhování, naše války, koncentrační tábory atd., je o tom sotva přesvědčí.

Vnější pozorovatel, i když pozorovatelé, kteří na nás provádějí pokusy, jsou mnohem inteligentnější než my, nic to nemění na skutečnosti, že jsou vnější, si může docela dobře myslet, že naše činnost je jen složitým podmíněným reflexem jako u včel, mravenců a termitů. Na to upozorňoval už téměř před půl stoletím Maurois ve Zlomcích všeobecných dějin, 1892. Mauroisovy postřehy dokonale platí i v roce 1970. Pozorovatelé a manipulátor třeba i mnohem inteligentnější než jsme my, nemusejí z našich aktivit vůbec nic pochopit.

Jak udělat dojem, že jsme inteligentní? Mravenci mají nástroje a obdělávají zahrady, včely znají geometrii a přece ať právem či omylem většina pozorovatelů se shoduje v tom, že inteligentní nejsou.

Možná, že v bytostech, které zapalují a zhášejí hvězdy, nevzbuzují naše primitivní nástroje dojem, že jsme inteligentní, zvláště když s těmito nástroji nakládáme jako v Hirošimě nebo Auschwitz. Teilhard de Chardin si představoval přístroje schopné, byť na velkou vzdálenost, odhalovat inteligenci. Je to krásná představa, ale bytosti, které nemají takové přístroje k dispozici a používají experimentů a pozorování, bezpochyby dosud nezískaly důkazy o naší inteligenci.

Poznámka o ututlání

Denis do Rougemont napsal, že největším úskokem ďábla bylo to, že nás přesvědčil, že neexistuje. Stejně je tomu u těchto hypotetických bytostí, které nazývám Inteligence či Experimentátoři. Po každém pokusu musí vynulovat systém, aby mohli začít znovu, tak je tomu ostatně v každém vědeckém výzkumu, například ve fyzice a v chemii: je třeba odstranit statickou elektřinu a magnetizaci z minulého pokusu, umýt nádobí použité v minulém chemickém pokusu atd. Experimentátoři tedy musí po každé manipulaci s naším prostředím nám dát nějaké uspokojivé vysvětlení, abychom uvěřili, že se nic nedělo. Charles Fort to nazývá „systematické ututlávání“.

Měli jsme na to velice krásný příklad v souvislosti s neandrtálským člověkem, kterého objevil Bernard Heuvalmans. Podle předposledních zpráv prohlásil jeden výrobce figurín do výkladních skříní, že Heuvalmansovo zvíře vyrobil on z nafukovací sádry, na kterou nalepil chlupy. Bohužel Heuvalmansovy fotografie – a sám jsem je viděl – ukazují jasně, že chlupy vyrůstají přirozeně z kůže. Vynulování se tedy dost dobře nepovedlo.

Je známo mnoho dalších příkladů a jeden z nejlepších, pokud se týče nezdařeného ututlání se stal v dubnu 1817 v Almondsbarry ve Velké Británii. Mladá žena oblečená do sárí, která nemluvila žádným známým jazykem, klepala na dveře několika domů. Patrně neuměla psát, ukazovala na sebe prstem a říkala: „Karabú“. Později se podařilo, že napsala abecedu a určila v naprosto neznámém jazyce číslovky do patnácti. Svůj jazyk nazývala „javesu“. Potom jeden portugalský námořník, který tudy projel, Manuel Lynesso, oznámil, že zná jazyk „javesu“, a že mladá žena je princezna, kterou unesli z Indonésie piráti a odvezli do Anglie.

Po určité době se prokázalo, že portugalský námořník je podvodník, který si celou historku vymyslel jednoduše proto, že chtěl mluvit s tou dívkou. Ještě později ona sama prohlásila, že legrace už trvala dost dlouho, že je Angličanka, jmenuje se Mary Wilcoxová, a že si všechno vymyslela.

Ale historka o Mary Wilcoxové byla také vymyšlená a nikdy žádná Mary Wilcoxová neexistovala. Nakonec se provdala za jednoho Angličana, porodila a vychovala děti a zemřela v Bristolu ve věku sedmdesáti let, aniž by podala uspokojivé vysvětlení svého dobrodružství.

Jak říká Charles Fort, ti, kteří ututlávají tento druh jevů, to někdy dělají špatně. Nikdo před Fořtem nemyslel nikdy na to, aby se ptal, jak je možné, že nevzdělaná Angličanka vynalezla mluvený jazyk, komplexní jazyk s abecedou a zcela originální systém označení číslovek.

Podle : Berger, J.: Mimozemské v dějinách. Liberta, Regensburg, 1984