Tunguská záhada: Meteor? Kometa? Výboj v ionosféře?
Vědci se dodnes přou o to, co explodovalo v sibiřské tajze před 117 lety
Astronom Šematovič představil novou verzi tunguského zázraku z roku 1908
30. června 1908 se v odlehlé tajze v povodí Podkamenné Tungusky stalo něco, o čem vědci dodnes nemají jednotný názor: existuje více než šedesát podložených hypotéz. Před půl stoletím šokoval spisovatel Alexander Kazancev veřejnost: nad Sibiří havarovala loď mimozemšťanů! Možná tato hypotéza dostala druhou šanci: nedávno kolem Země proletěl mezihvězdný asteroid Oumuamua, který byl také prohlášen za vesmírnou loď. Proč by jím nemohl být i tunguský objekt?
O tom, o nových hypotézách a o současném pohledu na tunguský fenomén se KP.RU zeptalo tří výzkumníků: astronoma, odborníka na kosmonautiku a fyzika. 30. června mimochodem všichni slaví Světový den asteroidů.
„RADĚJI TO NENAZÝVÁME METEORITEM“
Tunguský zázrak nezanechal na Zemi ani zrnko hmoty. A přesto se zdá, že bylo definitivně rozhodnuto: meteor, ale – explodoval ve vzduchu. Věda však nikdy nic „definitivně“ nerozhoduje. „Tunguský meteorit“ – tak se nyní snaží neříkat, vypráví vedoucí oddělení výzkumu Sluneční soustavy Ústavu astronomie RAS Valerij Šematovič:
„Ve vědeckých kruzích se obvykle používá termín Tunguská událost, protože stále neznáme povahu nebeského tělesa, které ji způsobilo. Navíc není vhodné tento objekt tradičně nazývat meteoritem, protože na Zemi nebyla nalezena žádná látka kosmického původu.“
Věda nespí, neustále se objevují nové hypotézy, ale ty vysvětlují jen jednu věc, nikoli celý komplex jevů.
„Za zmínku stojí zajímavý model, který nedávno navrhli vědci z Krasnojarského vědeckého centra Sibiřské pobočky RAS za účasti kolegů z několika ruských akademických institutů a univerzit. Provedli matematické modelování, které ukázalo, že tunguská událost byla způsobena železným asteroidem s nejpravděpodobnější velikostí od 100 do 200 metrů, který proletěl zemskou atmosférou v minimální výšce 10–15 kilometrů rychlostí asi 20 kilometrů za sekundu,“ říká Valerij Šematovič.
To znamená, že asteroid nespadl, ale pronikl atmosférou jako jehla látkou a letěl dál. Proto na Zemi nezanechal žádné hmotné stopy.
„Model vysvětluje celou řadu atmosférických jevů, které doprovázely tunguskou událost, ale ne celý spektrum jevů. Stále jsou zapotřebí nové laboratorní údaje a teoretické nápady,“ – shrnuje Valerij Šematovič.
První (a zatím jediný) mezihvězdný asteroid Oumuamua vyvolal rozruch v táboře ufologů, když nikdo jiný než harvardský astronom Avi Loeb prohlásil: nejde o asteroid, ale o vesmírnou loď. Posádka spí v anabióze, řídí ji umělá inteligence. Jak jinak vysvětlit podivný tvar přistěhovalce (viz sekce Důležité) a to, že se pohybuje zrychleně, jako by zapnul motory? Co se týče „motorů“, to je samozřejmě jen metafora. Věda ví, že komety, které vyvrhují hmotu, zrychlují jako rakety (pravda, na hostu nebyly nalezeny žádné známky komety). A pak je tu ještě Jarkovského efekt (pojmenovaný po ruském inženýrovi Ivanovi Jarkovském), kdy se těleso zrychluje jednoduše proto, že jeho slunná strana je horká a noční strana studená.
„I ty skromné pozorovací údaje o tomto asteroidu, které máme, nám umožnily vytvořit několik fyzikálních modelů možných procesů odpovědných za negravitační zrychlení,“ říká Valerij Šematovič.
„Racionální argumenty jsou „za“ umělou povahu Oumuamua,“ poznamenává Valerij Šematovič.
„Budeme i nadále předpokládat, že i tunguský jev měl přírodní charakter,“ shrnuje výzkumník.
Což možná jen přidává na tajemnosti: je přece jednodušší všechno připsat kosmické lodi a tím to skončit.
KOMETÁRNÍ VERZE: NEPŘÍJEMNÉ FAKTY
„Údaje o tunguském fenoménu jsou fragmentární a jejich shromažďování skončilo v polovině 20. století, což je problém,“ říká Viktor Voropaev, vedoucí Centra kolektivního využití „Mezinárodní síť dalekohledů pro vědecké a aplikované úkoly“ Keldyšova institutu. Expedice podniknuté v posledních padesáti letech byly spíše turistické a vědě přinesly jen málo.
„Několik jevů nepřímo svědčí o tom, že tunguský meteorit byl kometa. Ale mnoho věcí je matoucích,“ říká.
Vezměme si například abnormálně jasnou oblohu nad Evropou v předvečer incidentu: bylo tak jasno, že se dalo snadno číst noviny. A nejde o „bílé noci“.
„Zářivost oblohy byla zkoumána pomocí spektroskopů, které již existovaly. Spektrum bylo souvislé, bez emisních čar, tedy „kopií“ slunečního spektra. To znamená, že nesvítila atmosféra, ale prach odrážel sluneční paprsky. V horní atmosféře se z nějakého důvodu objevilo obrovské množství prachu. Vzhledem k tomu, že tunguský objekt se podle našeho názoru přibližoval ze strany Slunce, mělo by to svědčit ve prospěch kometární hypotézy: Země prostě narazila do ocasu komety a „vykoupala se“ v něm. Ale jak dlouhý by ten ocas musel být!“ – říká Viktor Voropaev.
„Dlouhou dobu se absence hmotných zbytků vysvětlovala tím, že tunguský objekt byl ledová kometa. Led se vypařil a tím to skončilo. Škoda, že nevíme podrobně, jak se chová kus vesmírného ledu v zemské atmosféře,“ říká Viktor Voropaev. „Pro běžné meteory, kamenné nebo kovové, máme dobré teorie, s ledem je to složitější. Ano, existuje několik modelů,“ říká, „například zajímavou konstrukci navrhli izraelští vědci, kteří porovnali „ledový“ výbuch s jaderným – a vlastně není s čím jiným ho porovnávat.“
„Ale tento model nelze ověřit. Matematici se zdají být zajedno, ale chová se kometární led ve skutečnosti takto? Tady nelze provést ani experiment v přírodních podmínkách, nedozvíte se to, a tunguský objekt – ten je zatím jediný. Říkalo se, že někde v brazilské džungli spadlo něco podobného. Ale tam jsou místa ještě odlehlejší než v naší tajze, takže se ani nepodařilo shromáždit svědecké výpovědi. A pravděpodobně to byl v Brazílii obyčejný bolid,“ říká Viktor Voropaev.
Ale s „ledovou“ hypotézou je to ještě horší než pouhá absence ověřených modelů. Ve 20. století převládalo představení o kometách jako o „špinavých závějích“. Jsou to hlavně led, ale jsou v nich i příměsi silikátů. Sonda Rosetta však po návštěvě komety Čurjumova-Gerasimenka odhalila jiný obraz.
„Na povrchu komety bylo velmi mnoho silikátů. Ano, bylo tam také mnoho ledu a vše se aktivně vypařovalo, ale kometa se nám vůbec nezdála jako „špinavá sněhová koule“. Vyvstává však otázka: kam se v takovém případě poděla veškerá pevná hmota?“ říká Viktor Voropaev.
A tady je otázka pro expedice: opravdu nic nenašly? Někdy v polovině 70. let jsem v jedné populární sbírce viděl fotografii mikroskopických kuliček, které byly extrahovány z tunguského mechu. A smysl publikace byl takový: tajemství bylo odhaleno, chtěli jste látku – dostanete ji. Ale dnes si to věda nemyslí:
„Tyto kuličky mohly pocházet z jakéhokoli jiného tělesa, jednoduše z kosmického prachu. Ve vrstvě mechu z roku 1908 není nic. Je to pozoruhodné: od meteoritu, který před 65 miliony let vyhladil dinosaury, máme jasnou vrstvu iridia prakticky po celé planetě. Zde je z relativně nedávné události – úplná nula,“ říká Viktor Voropaev.
Rané expedice, především hrdinské výpravy Leonida Kulika ještě před válkou, poskytly vynikající mapu vyvrácených stromů a shromáždily svědectví Evenků, což částečně pomohlo obnovit trajektorii. Pozdější výpovědi očitých svědků jsou již pochybné. Viktor Voropaev uvádí příklad:
„Shromáždí staré lidi a ptají se jich, jestli to viděli. Ano, říkají, letělo to, svištělo to. A jak dlouho to svištělo? No, svědci si škrábou za ušima, stihli jsme zajít do sauny, vycházíme a ono pořád píská. Taková jsou „svědectví“.“
Pokud jde o zbytky meteoritu, byť sebemenší, ani Kulikova expedice, ani pozdější expedice nepřivezly vůbec nic.
„V konečném důsledku nám zatím zůstává hypotéza komety Enke (viz příloha KP), která se zázračně trochu rozpadla a její úlomek explodoval v zemské atmosféře s rázovou vlnou a úplnou absencí hmotných zbytků,“ shrnuje Viktor Voropaev.
CO SE DĚLO V LÉTĚ 1908
A co když vesmír s tím vůbec nemá nic společného? Mezi hypotézami, které se líbí fyzikům (ale neříkejte o nich astronomům), je „plazmově-elektrická“. Nad našimi hlavami (od 50 km výše) se nachází vrstva, nebo přesněji vrstvy kladně nabitých částic. Země je nabitá záporně. Rozdíl potenciálů činí 350–400 tisíc voltů. Co se stane, když „zkratujeme kontakty“?
„Uvolní se energie rovnající se malému jadernému výbuchu. Navenek by to vypadalo jako „pád meteoritu“, jen pomalý,“ – říká Vladimir Poljakov, kandidát technických věd, legendární pedagog a vynálezce, kterého několik generací sovětských a ruských inženýrů laskavě nazývá prostě „Timofejevič“.
„Rychlost pohybu iontů (nabitých částic) ve výšce je několik metrů za sekundu, níže je rychlejší, ale nejde o kosmické rychlosti. Proto bude „klesání, syčení a hoření“ trvat několik minut. Přímo pod nebeským zkratem zůstanou stromy stát, po stranách se převrátí a na Zemi nezůstane žádná kosmická hmota, protože prostě neexistuje. Což v zásadě odpovídá výpovědím očitých svědků.“
Ale jak mohlo dojít ke „zkratu“? Buď z přírodních, geofyzikálních důvodů (tuto hypotézu rozvíjí kandidát fyzikálně-matematických věd Andrej Olchovatov), nebo… je to dílo lidských rukou! Ale jak a kdo mohl v roce 1908 něco takového provést? Nikola Tesla svými experimenty, předpokládal před několika desítkami let americký fyzik Oliver Nichemson (viz podrobněji dále). Vladimir Poljakov se rozhodl ověřit právě tuto „tvrdou“ verzi a objevil mnoho zajímavého.
Nejprve je třeba pochopit, co Tesla dělal v létě 1908. Ukázalo se, že seděl ve své slavné věži Wardencliff sto kilometrů od New Yorku a zjevně něco chystal.
„Jeho vzestup byl za ním. Rozešel se s investorem, milionářem Johnem Morganem. Ten Teslovi uzavřel přístup do vyšší společnosti a vědecké časopisy přestaly publikovat jeho články. Tesla potřeboval světu představit něco takového, aby se o něm znovu začalo mluvit,“ říká Vladimir Poljakov.
Pomocí silného výboje na své věži se pokusil způsobit „zkrat“ mezi ionosférou a Zemí. Vladimir Poljakov zjistil, že pokud je zdroj „poruchy“ pod New Yorkem, udeří právě ve východní Sibiři. Za prvé, právě tam vítr odnese ionty, které věž vygenerovala. Za druhé, v okamžiku výbuchu procházela linie střídání dne a noci právě přes New York a povodí Podkamenné Tungusky. Na této linii (terminátoru) v ionosféře je jakoby „schůdek“, který výborně vede proud. Za třetí, vlny vyvolané věží (jejich délka je kolosálních 300 km) se musí setkat právě v oblasti Podkamenné Tungusky tak, aby jejich vzájemné kmitání vyvolalo maximální rozdíl potenciálů.
Zřejmě se Tesla zpočátku domníval, že se nic nepovedlo. Zpráva o tunguském fenoménu totiž přišla s velkým zpožděním. Existují důkazy, že se dokonce vyděsil z toho, co způsobil. Vojenským představitelům se tento vývoj příliš nelíbil, protože zařízení bylo těžkopádné, úder nebyl přesný a technologie byla obecně nevyzrálá. Existují však lidé, kteří věří, že slavná zařízení HAARP na Aljašce jsou schopna něco podobného způsobit, ale to je již jiná konspirační teorie.
Jakkoli je tato hypotéza z fyzikálního hlediska dobrá (pokud jde o ionosféru, s „Timofejičem“ se raději nehádejte – lepšího odborníka stejně nenajdete), je těžké uvěřit, že to všechno způsobil právě Tesla.
„A nemohlo například ledové těleso vytvořit ionizovanou stopu a tím způsobit zkrat?“ ptám se. Vždyť taková stopa je v podstatě vodič.
„To je nepravděpodobné,“ vysvětluje Vladimir Polyakov. „Meteory skutečně vytvářejí ionizované stopy. Ale i ve velké výšce existují jen několik sekund, a níže ještě méně. V podstatě se stopa rozpadá rychleji, než letí meteorit, takže efekt nevznikne.“
„Samozřejmě, úplná jistota neexistuje, stejně jako ve vědě obecně nelze být v ničem zcela jistý,“ – shrnuje Vladimir Poljakov.
MÍSTO EPILOGU
Tunguský zázrak – je to jediný případ, který věda nedokáže nijak vysvětlit. Věda obecně špatně pracuje s jedinečnými jevy. Ráda systematizuje, jako entomolog motýly, hledá zákonitosti. Ale tady žádné zákonitosti nejsou.
Možná je však pravda někde nablízku.
Brzy začne fungovat obří dalekohled pojmenovaný po Věře Rubinové. Slibuje, že převrátí naše představy o Sluneční soustavě. Objeví tisíce mezihvězdných objektů (zatím známe dva, Oumuamua a kometu Borisova) a pokud existuje něco umělého, ale ne našeho, určitě to odhalí. Na druhou stranu, znalosti o plazmě v atmosféře rostou rychlostí sněhové laviny. Byly objeveny nové jevy (steevy, sprity) a dokonce i nám dobře známé blesky jsou, jak se nyní říká, plazmové výboje (a my jsme si mysleli, že to jsou prostě blesky zářící zpoza obzoru). V podstatě jde o miniaturní tunguské „meteority“, pokud má pravdu Vladimir Poljakov.
Možná současně vysvětlíme kulový blesk, tunguský fenomén a navíc najdeme mimozemšťany, kdo ví. Samozřejmě je zapotřebí mezioborový přístup. Ale zdá se, že strany jsou připraveny k dialogu jako nikdy předtím.
Co je tunguský zázrak – stručně
30. června 1908 kolem 7. hodiny ráno místního času viděli několik málo svědků v povodí řeky Podkamenná Tunguska (dnes Krasnojarský kraj) jasný objekt, který okamžitě explodoval. Tlaková vlna několikrát obletěla celou planetu. Síla výbuchu se odhaduje na 10–40 megatun (standardní vodíková bomba). Epicentrum se nacházelo v neobydlených oblastech, na ploše více než 2 000 km² byly poraženy stromy, svědci několik desítek kilometrů od výbuchu byli sraženi k zemi a měli pocit, že jim „hoří oblečení“. V Irkutsku byly zaznamenány geomagnetické poruchy a po celé Evropě – před i po události – jasně svítila noční obloha. Zatím je oficiální hypotéza – setkání Země s kouskem krátkoperiodické komety Encke. Kousek přilétal ze strany Slunce a nebyl zaznamenán.
Co víme o experimentech Tesly
Inženýr a vynálezce Nikola Tesla (díky němu máme v zásuvkách střídavý, a ne stejnosměrný proud) snil o přenosu energie bez drátů, prostřednictvím „vibrací a rezonance“. Plánoval buď nasytit zemi elektrickými vlnami (všude zapíchnout a napájet se), nebo využít ionosféru. Stavěl tak výkonná zařízení, že okolní města zůstávala bez světla. Předpokládá se, že se mu podařilo „prorazit vzduch až k ionosféře“ a žárovky zapíchnuté do země skutečně svítily. Nejdůležitější experimenty držel v tajnosti, mnoho z nich bylo opředeno domněnkami, archiv nebyl zcela zveřejněn, zařízení, včetně výše zmíněné věže Wordencliff, se nedochovala, takže odborníci obnovují detaily po kouskách.
Co je asteroid Oumuamua a jak souvisí s tunguským fenoménem
19. října 2017 teleskop Pan-STARRS zaznamenal objekt, který se již vzdaloval od Země. Analýza jeho dráhy ukázala, že přiletěl zpoza hranic sluneční soustavy, ze strany hvězdy Vega. Objekt mohl být vyhozen z jiné planetární soustavy, Slunce je první hvězdou, kterou navštívil. Ačkoli objekt nevypadá jako kometa, po průletu kolem Slunce zrychlil; neobvyklý je také jeho plochý tvar. Objekt je velmi tmavý, protáhlý (délka je šestkrát větší než šířka) a má velikost asi 160 m. Existovaly realistické plány na jeho dohnání, ale nebyly přiděleny finanční prostředky. Vzhledem k tomu, že řada vědců prohlásila, že Oumuamua je umělé těleso, ožila hypotéza o umělém původu tunguského zázraku. Ve skutečnosti však není vidět žádná podobnost.
Podle: Kp.ru