Kdo přiletěl k Dogonům ze Síria?
Astronomické znalosti starých Dogonů stále překvapují etnografy a paleoastronomy.
Na jihu Mali, na těžko přístupné planině v nepřístupné džungli, francouzská expedice pod vedením antropologů Marcela Griolya a Germany Dieterle v roce 1931 náhle představila Dogony veřejnosti.
Dogoni tak zaujali vědce, že je Griol a jeho kolegové studovali až do roku 1952.
A bylo se čemu divit: Dogoni, žijící v naprosté izolaci od okolního světa, si z generace na generaci předávali astronomické znalostí, ke kterým se v té době moderní věda teprve těžce dostávala.
Například, o teorii „velkého třesku“, jež vedl k rozvoji a expanzi vesmíru astronomové diskutují dodnes.
Ale kněží v roce 1930, vědcům vyprávěli: „Na počátku časů Všemohoucí Amma, nejvyšší božstvo, se nacházel v obrovském rotujícím vejci, v jehož středu se zrodilo malé semínko. Když vyrostlo a vybuchlo, tak se objevil Vesmír.“
Ale jeden z nejzajímavějších objevů Dogonů je, že nejjasnější hvězda na obloze a v souhvězdí „Velkého psa“ – Sirius – je systém, skládající se ze čtyř těles!
Přitom nejbližší těleso nazývali „Po“, což znamená zrno prosa – pevná částice.
„Tato hvězda se skládá z neuvěřitelně těžkého, hustého kovu tak, že všechny pozemské bytosti společně by jej nemohly uzdvihnout,“ řekli francouzským etnografům.
„Po“ neboli Sirius B (hvězda v systému dvojhvězdy) astronomové objevili až na začátku dvacátého století, a zjistili, že je to bílý trpaslík – velmi hmotná vyhasínající hvězda.
Dokonce i když bychom předpokládali, že Dogoni měli dalekohled před dvěma tisíci lety, jak by mohli vědět, že jde o „těžkou hvězdu“?
V 50. letech se někteří astronomové domnívali, že existuje ještě třetí těleso v systému Siria, ale stali se jen terčem posměchu svých kolegů.
Teprve na konci 20. století, vědci jednoznačně pomocí silných teleskopů a přesných matematických výpočtů potvrdily tento objev, který původně vyslovili negramotní lidé z africké džungle.
Svědčí o tom nejnovější „Katalog komponentů binárních a vícečetných hvězd“, sestavený podle výsledků činnosti družice pro astronomický výzkum „Hipparcas“.
Sirius B je 1000 krát slabší než jeho soused a je neviditelný pro pouhé oko.
Až teprve nedávno astronomové zjistili, že vedle ní jsou i Sirius C a D, které se otáčejí kolem svého vlastního těžiště.
Fantastické! Kdo byl učitelem Dogonů?
Soudě podle jeho mýtů, to byli mimozemšťané, kteří přišli z vesmíru, předali jim informace o své „Psí hvězdě“, ale i o měsících Jupitera, spirální struktuře naší Galaxie, Saturnových prstencích a mnoho dalších zajímavých věcí.
Před Noemovou archou byla Archa Nommo
Jeden z mýtů Dogonů připomíná jeden z dobře známých biblických příběhů, a je předáván ústně dlouho předtím, než Bible.
Je to příběh o tom, jak kdysi, před několika tisíci lety přiletěl ze Siria na Zemi, do Afriky, bůh Nommo s archou, plnou různých živočichů a rostlin.
Tak to čteme v záznamech Griolya: „Dogoni vypráví o třech přistáních „anděla“ Ogo ze souhvězdí Siria.
První přílet není možné ani nazvat přistáním na povrch planety, protože se změnil přeměnou archy Ogo v Zemi.
Pro svou druhou cestu si Ogo postavil archu mnohem menší. Jako pohon své archy použil zrno „po“ – v jazyce Dogonů to sice znamená zrno prosa, ale v širším výkladu je „po“ – nejmenší částice hmoty, tj. atom. Jinými slovy, druhá loď byla na jaderný pohon.
S touto druhou návštěvou Dogoni spojují i příběh, který, v kombinaci s obrazy svých dávných předků lze považovat za základní principy startu a přistání sondy na povrchu nebeských těles.
Při třetím přistání loď Ogo utrpěla havárii.
Poté začala éra jiného „anděla“ Nommo, jehož úkolem bylo – zaplnit Zemi lidmi.
Nommo postavil složitější archu než Ogo, skládající ze dvou částí a rozdělené na 60 oddílů.
V těchto oddílech Nommo umístil všechna zvířata a rostliny, které se měly rozmnožit na Zemi.
Archa dále obsahovala „čtyři páry dvojčat, tedy osm Předků“. Připomínali obojživelníky – napůl lidské, napůl hadí tvory – s ohebnými, bezkloubovými končetinami, červenýma očima a rozdvojeným jazykem.
Poté Nommova archa začala sestupovat k Zemi na „měděném řetězu.“
Přistání však nebylo zcela úspěšné, protože „archa sklouzla v bahně“ a díra, kterou vytvořila v zemském povrchu, se naplnila vodou a vytvořila jezero Debb, které dodnes zůstává v zemi Dogonů.
Noha Nomma, který vstoupil na Zemi při vystupování z archy, zanechala otisk měděného sandálu.
Po něm bytosti na arše opustily pouze první dva z jejích 60 oddílů. Poté tentýž „měděný řetěz“ zvedl archu zpět do nebes.
Proč posádka nevyprázdnila všechny oddíly, není známo. Není ani známo, co bylo uvnitř. Jasné je, že Nommo přišel ze Síria s cílem osídlit Zemi, konkrétně Afriku.“ Nedávný paleontologický výzkum tento mýtus potvrzuje: první lidé se skutečně objevili na černém kontinentu. Zachovaly se i malby v chrámech Dogonů: trajektorie mezihvězdného letu je zakřivená čára, obepínající souhvězdí Síria a Zemi. Možná tyto mýty vysvětlují záhadu vzniku života na naší planetě?
Jak to bylo?
Na základě výzkumu francouzské expedice se spojení Dogonů s vesmírem poprvé objevilo v knihách „Eseje o dogonské kosmogonii: Arka Nommo“ od Erica Guerriera a „Záhada Siria“ od Roberta Templea v letech 1975 a 1976.
Vědci je ostře kritizovali. Všichni se domnívali, že Marcel Griaule špatně pochopil příběhy Dogonů: koneckonců překladatel do francouzštiny byl Afričan, který dogonsky moc dobře nemluvil. To znamenalo dvojí a nepřesný překlad.
Pro specialisty studující africkou kulturu jsou však Dogoni zajímaví především proto, že se jim po staletí podařilo zachovat svůj tradiční způsob života: nebyli ovlivněni kolonizací, civilizací, křesťanstvím ani islámem. Jejich populace v současnosti přesahuje 600 000 osob. A ačkoli za všechna ta léta nedosáhli ani úrovně státu, společenský systém jejich kmenového svazu je dokonale organizovaný. Což je extrémně vzácný jev.
Nedávno se objevila informace, že Dogoni jsou potomky jednoho z národů, kteří kdysi žili v zelené Sahaře, kteří měli na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. n. l. svou vlastní vysoce rozvinutou civilizaci, a kteří se kvůli dezertifikaci této oblasti (degradace půdy v suchých oblastech) stáhli za Niger.
Dogoni proto pro etnografy zůstávají záhadným národem, který však nijak nesouvisí s vesmírem.
Astronomové namítají, že mimozemšťané nemohli Sirius B nazvat nejmenší a nejtěžší hvězdou, protože by jistě věděli o existenci ještě menších, hustších a těžších hvězd.
A proč Dogonům řekli jen o čtyřech satelitech Jupiteru, když jich je dnes známo šestnáct, a není jisté, že se jedná o konečné číslo?
Dogonská astronomie se blíží úrovni pozemské astronomie, i když je poměrně pokročilá, kterou se mohli naučit například od katolických misionářů, „Bílých otců“.
Mohli Dogoni spatřit tyto satelity díky svému bystrému zraku a jasné obloze? Nepravděpodobné.
K rozeznání Siria B skrz jasnou záři Siria A by člověk potřeboval alespoň 100palcový dalekohled.
Není to možné?
Je ale těžké uvěřit, že misionáři, jejichž úkolem bylo šířit křesťanství mezi Afričany, najednou začali dávat domorodcům přednášky o astronomii a negramotní Dogoni si je pečlivě zapamatovali.
Je také zajímavé, že složitý systém Siria byl známý nejen v Africe. Jméno boha Tishtrie, který u starých Íránců zosobňoval Siria, sahá až k indoevropskému termínu, který znamená „tři hvězdy“.
Národní svátek Dogonů Sigi je spojován se Siriem na počest jejich předka Nomma, který přišel na Zemi z této hvězdy. Dogonští kněží spojují obřady Sigi, které se konají každých 60 let, s dobou oběhu Síria B kolem Síria A, která je podle Dogonů a moderní vědy 50 let. Vědci se zatím nedokázali určit důvod rozporu mezi těmito dvěma obdobími. Vědci jsou však přesvědčeni, že pro Dogony jsou oba cykly – nebeský a pozemský – smysluplně propojeny. Vzhledem k tomu, že se každý Dogon může tohoto svátku zúčastnit prakticky pouze jednou za život, jsou to jeho jediné „nebeské“ narozeniny. Během každého obřadu Sigi se vyrobí obrovská „kanaga“ – dřevěná ptačí maska – a poté se uchovává na zvláštních místech. Jednoduché sčítání počtu masek umisťuje začátek oslav Sigi kolem roku 1300 n. l. Jiné zdroje naznačují ještě dřívější datum! To znamená, že astronomické přesvědčení Dogonů je skutečně velmi staré.
Mýty o příchozích z hvězd jsou u pozemských národů dost časté.
Starověcí Germáni tvrdili, že jejich předkové přiletěli na „létajících věžích“.
Inkové po sobě zanechali legendu o „zlaté lodi“ přilétající z hvězd.
Australští domorodci viděli vzlet eukalyptu. Mýtus australských domorodců, zaznamenaný koncem 19. století etnografkou Katherine Langlo-Parkerovou, vypráví událost pozoruhodně připomínající start moderní vícestupňové rakety: „…Když se blížili k okraji údolí, uviděli svého druha na druhé straně, u řeky. Křičeli na něj, aby zastavil, ale on je ignoroval a pokračoval v chůzi, dokud nedošli k velkému bílému eukalyptu. Tam padl mrtvý na zem a vedle něj lidé uviděli černého tvora se dvěma ohnivýma očima. Zvedl mrtvého muže na strom a hodil ho do prohlubně. Lidé, kteří se řítili údolím, uslyšeli tak ohlušující ránu hromu, že v šoku padli na zem. Vstali a s úžasem viděli, že obrovský eukalyptus byl vytržen ze země a řítí se k nim vzduchem k jižní obloze. Všimli si čtyř ohnivých očí zářících ze stromu…
Čtěte více:
