Mimozemšťané (1)
Existence
Otázky
I ta nejsenzačnější svědectví o přítomnosti mimozemšťanů na Zemi hovoří prozatím vždy o jakýchsi ojedinělých, časově omezených a více méně utajených aktivitách (lze-li vůbec o něčem takovém vážně uvažovat), v podstatě bez jakéhokoliv dopadu na lidstvo jako takové. Pokud však reálnost těchto jevů připustíme, pak teoreticky nelze vyloučit, že takovéto kontakty jednou přerostou ve skutečné rozsáhlé (a jaksi veřejné a oficiální, nikoliv utajované) setkání, které by dalekosáhle ovlivnilo naši civilizaci.
Znamenalo by to pro nás mohutný vzestup v oblasti přírodovědy, medicíny a techniky, ale i morálky či filosofie? Tak nějak si to představují nadšenci, okouzlení například vymoženostmi civilizací pocházejících z hvězdokupy Plejád či souhvězdí Labutě, a také neocenitelnými radami, které nám (resp. našim zástupcům) udělují jejich zástupci.
Existuje však přinejmenším stejné množství skeptiků, kteří se domnívají, že by to s naší civilizací vzalo krátký konec.
Přitom samozřejmě nelze zapomínat ani na jiné a neméně početné množství superskalních skeptiků, kteří jsou přesvědčeni, že prostě žádní mimozemšťané neexistují.
Do onoho pomyslného mlýna, ve kterém se tyto otázky na celém světě přemílají již po desítky let, se nyní také Mysterydogs odhodlali přispět svou malou troškou.
Začněme od základu, tedy otázkou existence mimozemšťanů. Odpověď na ni lze na teoretické úrovni hledat na základě jistých předpokladů a úvah. Praktická odpověď se ovšem nabízí v podobě pozorování, příp. bližších kontaktů s mimozemšťany. Přitom bychom zde však neradi zabředali do bující problematiky populárních “blízkých setkání x-tého druhu“.
UFO
Jak známo UFO (Unidentified Flying Objects) obecně zahrnují veškeré neobjasněné “létající“ objekty či jevy. Ty mohou být původu meteorologického, astronomického, příp. mohou být vyvolány pozemskými nezveřejněnými technologiemi, a, jak jsme již uvedli na jiném místě našich stránek, jejich vjem může být též vyvolán, či přinejmenším podstatně ovlivněn, lidskou psychikou. Až kdyby se vždy podařilo toto vše spolehlivě vyloučit, pak zbude jistý prostor pro objekty či jevy, jejichž původ je lidstvu neznámý, a tudíž zřejmě mimozemský.
Postoj skeptiků
Stále se však zdá, ať nám to obdivovatelé Plejáďanů, Labuťanů, či jejich příbuzných odpustí, že naprostá většina populace se nikdy osobně s žádnými mimozemšťany ani s jakýmkoliv jejich vlivem nesetkala a tudíž bere otázku jejich existence, či alespoň přítomnosti na Zemi, velmi rezervovaně.
Nepřesvědčí ji ani bohatě mediálně servírovaná nepřímá a neoficiální svědectví typu: John měl známého jehož bratranec před třiceti lety dělal tam a tam a viděl tam to a to; obvykle v souvislosti s magickými tématy Area 51 (příp. s jinými “numbers X“), Roswellu (ten ovšem téměř před šedesáti lety), apod.
Výchozí podmínky
Existují tedy mimozemšťané? Je vesmír obydlen i jinými inteligentními bytostmi, než pouze námi?
Jak lze očekávat, k této otázce existuje dvojí přístup, vyúsťující posléze v osudové (ovšem stále zřejmě spekulativní) ANO či NE. Pro podporu varianty ANO se obvykle uvádí možnost, že Země a Sluneční planetární systém jsou jakýmisi tuctovými nebo “téměř tuctovými případy“ ve vesmíru. Tudíž by vznik života podobným způsobem jako na Zemi měl být možný i jinde. Zde je totiž třeba zároveň přijmout fakt, že vědci si zatím žádné vyšší formy života na nějaké alternativní bázi, tedy nevycházející z uhlíkatých sloučenin, z respirace kyslíku příp. z fotosyntézy, neumějí představit.
Rozlehlost vesmíru je dle našich současných znalostí ohromující. Díky Hubbleovu teleskopu bylo na konci dvacátého století v dosahu našeho pozorování padesát miliard galaxií, z nichž každá je tvořena stovkami miliard hvězd. Přitom je zřejmé, že toto obrovské kvantum hvězd je pouze jistou, pro lidstvo v této době “viditelnou“ částí vesmíru.
Princip výběru
Budeme-li chtít do hry nepředstavitelně obrovských “kosmických čísel“ zavést alespoň jakousi symbolickou kvantifikaci, směřující k počtu existujících mimozemských civilizací, můžeme postupovat nejspíše tak, že počet hvězd ve sledované oblasti podrobíme více či méně přísnému výběru. Ten bude vycházet z podmínek, které jsou podle našeho odhadu pro existenci civilizace v planetárním systém nějaké hvězdy nezbytné. Vyslovíme proto například následující předpoklady:
Pouze malý zlomek počtu všech hvězd bude mít planetární systém. A dále:
Pouze malý zlomek počtu všech planetárních systémů bude obsahovat planetu, jejíž “parametry“ umožní vznik života, tedy v podstatě bude svými podmínkami podobná Zemi. Jinak řečeno, tím vlastně předpokládáme, že ono to s tou tuctovostí planetárních soustav podobných té naší Sluneční, s obydlenou Zemí, zase nebude tak horké. A potom:
Pouze na malém zlomku z počtu těchto živoucích planet se vyvine inteligentní život. A dále:
Pouze na malém zlomku z počtu planet s inteligentním životem bude tento život existovat v “časovém souběhu“ s lidstvem. Klíčová otázka přece zní – existují? Nikoliv – existovali, či – budou existovat? Přitom zde pro jednoduchost odhlédněme od případných komplikací vyplývajících z možných relativistických efektů.
A tak nějak podobně. Nevydáváme toto jednoduché schéma za žádné světoborné řešení, je to spíš jen jakýsi nástin principu, jakým lze postupovat. Ostatně tímto teoretickým směrem se již před více než čtyřiceti lety a mnohem důkladněji, než je zde naznačeno, někteří vědci vydali. Nejznámějším produktem tohoto postupu se zřejmě stala tzv. Drakeova rovnice, která spatřila světlo světa v roce 1961.
Drake a Cameron
Americký vědec Frank Drake chtěl tehdy pro účely zahajovaného projektu SETI (Search for Extraterrestrial Intelligence), zabývajícího se pátráním po mimozemských civilizacích na základě sledování rádiových signálů, alespoň jakýmsi hrubým odhadem přiblížit počet těch z nich, které v naší Galaxii právě nyní vysílají; ať už úmyslně, “v touze po seznámení“, anebo neúmyslně, prostě tím, že provozují svou rádiovou síť (dnes by bylo nutno do těchto úvah zahrnout i televizní vysílání a řadu dalších vyzařovaných složek elektromagnetického spektra).
O jiné rovnici tohoto druhu se zmiňuje i Ludvík Souček. Jejím původcem byl údajně (zřejmě americký – o tomto původu bylo tehdy lépe se příliš nerozepisovat) vědec A.G.W.Cameron. Vznikla v roce 1964 a zabývala se počtem mimozemských civilizací v naší Galaxii.
Avšak dříve než se pokusíme provést náš vlastní výpočet, podívejme se ještě poněkud blíže na výše uvedené výběrové faktory.
Externí planety
Je zajímavé, že Drakeova (1961) i Cameronova (1964) rovnice byly konstruovány v dobách, kdy nezbývalo než v existenci externích (tedy “mimoslunečních“) planet prostě jen doufat.
První z externích planet objevili totiž švýcarští astronomové Meyor a Queloz u Slunci podobné hvězdy Pegas 51 až v roce 1995. Dnes je známo již více než sto externích planet, všechny však mají charakter zcela nehostinných horkých obrů nepevné resp. plynné konstituce, odpovídající nejspíše “našemu“ Jupiteru a pohybují se v blízkosti žhavých mateřských hvězd. Tyto podmínky mají daleko do představ o Zemi podobných malých planetách. Ovšem např. v Německu působící exofyzik G.Wuchterl se domnívá, že obrovské horké planety jsou nejnápadnější a tudíž nejsnáze zjistitelné. Kýženou úrodu planet umožňujících život lze prý proto očekávat teprve v nedaleké budoucnosti, po dalším zpřesnění našich pozorování. Inu kdo ví, možná ano, možná ne …
Vznik života
Stáří Země se odhaduje zhruba na čtyři a půl miliardy let. Vědci se dnes shodují na tom, že nejstaršími dochovanými fosiliemi jsou pozůstatky mikrobů v horninách, pocházející z doby před 4,0 miliardami let. S těmito mikroby ovšem pozemský život vystačil zhruba po období sedmi osmin celkového svého trvání. Jinak řečeno, další jednoduché formy života, jako měkkýši nebo koráli, se objevují až před pěti sty padesáti milióny let.
Mechanismy evoluce, která poté nastoupila, mají vědci do značné míry prozkoumány. Zcela otevřená však zůstává prostá otázka, jak vlastně z původně anorganického světa život vůbec vznikl. Nevíme.
Existují jisté představy o možnostech vzniku jednoduchých a později složitějších organických molekul v podmínkách tehdejší Země. Není však jasné, jak a proč se začaly tyto molekuly seskupovat do vyšších nadmolekulárních struktur, na nichž je založeno “fungování“ života. Byť tenkrát šlo o jednoduché “pouhé“ mikroby, byli najednou živí. Dokázali žít z látkové výměny s okolím, dokázali se rozmnožovat. Proč např. uhlík, obsažený původně dejme tomu ve vrstvách grafitu či ve vápencových skalách, začal najednou vytvářet struktury živé buňky?
Jsou zde v tomto směru nějaké zákonitosti platné v celém vesmíru? Nebo to celé byla opravdu jen slepá, neuvěřitelná a neopakující se náhoda?
Vznik inteligence
Je-li však již jednou život na světě, živí se a množí. Jsou-li mu ovšem kladeny vnějšími podmínkami “vhodné“ překážky, tedy ne takové, které by vedly k jeho úplnému zániku, život musí zvyšovat své úsilí o úspěšné přežití. Příroda postupně vyvinula nejrůznější strategie tohoto boje. Zdá se však, že vývojovým vrcholem této strategie na Zemi, je inteligence. Inteligentní tvor si s životem už vždycky nějak poradí.
Vědci nám obvykle říkají něco v tom smyslu, že inteligence je evoluční odpověď na nepřízeň měnících se životních podmínek. Zdá se však, že takový vývoj potřebuje spoustu času; na Zemi to byly čtyři miliardy let! A tím se zároveň dostáváme k problému již zmíněného “časového souběhu“ civilizací.
Časový souběh
Člověk, snad (!) schopný jakési rozumné komunikace, existuje na Zemi po několik tisíc let. Pokud bychom uvažovali komunikaci pomocí elektromagnetického záření, tak dokonce jen několik desítek let. Snad zde naše civilizace přežije “v dobré kondici“ ještě několik tisíc, či dokonce snad několik desítek tisíc let. Předpokládejme, že u potenciální mimozemské civilizace tomu bude podobně. Pravděpodobnost, že “existenční časová okénka“ obou civilizací, představující řekněme tedy sto tisíc let, se zrovna překryjí v toku miliard let vesmírného vývoje, je zřejmě nepatrná.
Počet hvězd
Jak je tedy zřejmé, žádný z výše uvedených výběrových faktorů optimismem zrovna nehýří. Nicméně, pokusme se nyní celé záležitosti dát nějakou velmi jednoduchou matematickou formu. Nebojte se, bude to bezbolestné.
Matematika platí pro celý vesmír stejně. Budeme-li tedy dle výše naznačeného principu obrovský počet hvězd v dosahu Hubbleova teleskopu postupně násobit příslušnými výběrovými koeficienty, tedy zlomky o hodnotě menší než jedna, dojdeme k nějakému výsledku. Nejprve ovšem musíme znát onen počet hvězd:
Vyjdeme z existujícího počtu galaxií v oblasti sledované Hubbleovým teleskopem, který činí již zmíněných padesát miliard, tedy 5·10^10 (pokud se údaj z konce dvacátého století od té doby nezměnil).
Uvažujme v jedné galaxii průměrně “pouhých“ dvě stě miliard hvězd, tedy 2·10^11. · Součin obou čísel nám dá počet hvězd, nacházejících se za daných předpokladů ve sledované oblasti. Tedy 5·10^10 krát 2·10^11, což jest 10^22. Pro jistotu se nepokoušejme toto číslo slovně vyjádřit.
Deset miliard civilizací
Z publikovaných postupů pánů Drakea či Camerona je zřejmá snaha po nejvyšší dostupné míře exaktnosti, nutně ovšem vycházející z čísel zcela neexaktních, nezjistitelných a neověřitelných. Jinak řečeno, zmínění vědci se snažili důkladně promýšlet pravděpodobnou velikost každého z výběrových koeficientů, ačkoliv o jeho skutečné výši nemá dodnes nikdo ani ponětí.
My proto nebudeme tak úzkostliví, ostatně na rozdíl od nich, se smíme dopustit značné nevědecké velkorysosti a říci si prostě:
Kdyby dejme tomu ze sta externích planet byla jedna jediná životu přející, pak by se (i když pravda, z nepatrného vzorkového souboru) dalo usuzovat na jednoprocentní pravděpodobnost výskytu příznivých planet mezi všemi existujícími. To se však nestalo. Snižme proto tuto pravděpodobnost ještě o jeden řád, tedy na jedno promile. A můžeme případně věřit, že v jednom tisíci externích planet by se již jedna příznivá našla.
Použijme tuto hodnotu jednoho promile, tedy jedné tisíciny, neboli 10^-3, prostě jednotně pro všechny čtyři výběrové koeficienty. Tím se rozhodně nedopustíme přehnaného optimismu, a jinou možnost, jak rozumně určit hodnoty všech koeficientů, stejně nemáme. Pro uvažovaný výběr se to spíše zdá být poměrně přísné, tak proč ne? Buďme na ty mimozemšťany prostě přísní!
Takže je nyní třeba znásobit celkový počet hvězd součinem výběrových koeficientů. Ten v případě čtyř koeficientů o hodnotě 10^-3 činí 10^-12.
A jsme ve finále. Součin počtu hvězd a výběrových koeficientů je tedy 10^22 krát 10^-12, což dává 10^10 neboli deset miliard.
Takže v části vesmíru viditelné Hubbleovým teleskopem by se za daných předpokladů “mělo nacházet“ deset miliard civilizací! Ale pozor, toto číslo není vzhledem ke kosmickým dimenzím zdaleka tak velké, jak se na první pohled zdá.
Jedna civilizace na pět galaxií
Ve stejném prostoru vymezeném dosahem Hubbleova teleskopu se, jak víme, však zároveň nachází padesát miliard galaxií. Nutně se tedy nabízí otázka, jak by tomu vlastně bylo s poměrem galaxií a civilizací.
Výpočet je velmi jednoduchý. Vydělíme-li počet civilizací, deset miliard, 10^10, počtem galaxií, padesáti miliardami, 5·10^10. Vyjde nám jedna pětina.
Tedy statisticky vzato, existovala by vždy přibližně jedna civilizace na pět galaxií!
To skutečně není mnoho. To jsme tedy byli při volbě našich výběrových koeficientů opravdu hodně přísní. Možná opodstatněně, možná ne …
Rozhodně jsme ovšem byli mnohem přísnější, než oba zmínění vědci v šedesátých letech dvacátého století. Jejich odhad, i když tehdy prováděný “pouze“ pro naši Galaxii, byl dle našeho názoru až přemrštěně optimistický. Tak např. Cameron volil – zastoupení hvězd, které mají planety: 100 % (!); Zemi podobné planety v planetárním systému: 30 % (!); vývoj inteligence na živoucích planetách: 50 % (!).
Potom už nás tolik neudiví, že pro jedinou (naši) Galaxii došel pak Cameron k číslu dvou miliónů (!) civilizací existujících a Drake k deseti tisícům civilizací vysílajících. Ovšem, třeba se nakonec realitě přiblížili docela dobře; kdo ví …
Možná že se jednou objeví nějací mimozemšťané, kteří budou schopni tyto výpočty skutečně zkontrolovat. Ale, otevřeně řečeno, domníváme se, že by nebylo o co stát. A o tom bude (je) jiná z kapitol našich stránek.
Literatura
- Gould, S.J. & Col.: Dějiny planety Země. Knižní klub, Columbus, Praha, 1998.
- Shostak, S.: Nachbarn im All. Herbig, München, 1999.
- Souček, L.: Velké otazníky. SNDK, Praha, 1967.
- Wuchterl, G., interview in: Brückenbauer (Schweiz), 20, 2003.
Tomáš Dosoudil
Z webu Mysterydogs.cz, 2004
