Zelené děti z Woolpitu

Jedna z legend z východní Anglie říká, že jednoho dne obyvatelé vesnice Woolpit v hrabství Suffolk našli v lese pár velmi podivně oblečených dětí, jejichž kůže byla zelená …

Případ se dostal do mnoha článků a knih. Známý spisovatel spekulativní literatury, Jacques Bergier, jej uvedl v knize „Mimozemské v dějinách.“ Tím získal dost značnou popularitu a verzí o jeho podstatě je celá řada – od mimozemské návštěvy, až po otevřený portál z jiného vesmíru…

Pojďme se podívat na tento příběh opravdu důkladně. Odkud se vzal? Odehrál se opravdu? A pokud ano, jaké je jeho vysvětlení?

Tento záhadný příběh o neznámých bytostech z podzemí pochází z první poloviny 12. století. Je zapsán dvěma různými autory v různých časech. Poprvé, kolem roku 1189, jde o příběh dětí se zelenou kůží, který popsal kronikář, mnich cisterciáckého řádu Ralph z Coggeshallu, ve svém rukopisu „Chronicon Anglicanum“, jenž popisuje události z let 1187 – 1224.

Událost je popsaná v kapitole nazvané „De quodem puero et puela de terra emergentibus.“ (Chlapec a dívka, kteří vyšli ze země). Autor popisuje události, ke kterým (snad) došlo u svaté Marie Woolpetové (originální název místa: Sanctam Mariam de Wulpetes).

Podívejme se na původní text v latině. Jedině studium původního zdroje nás může přivést na stopu, protože opsané a mnohokrát převyprávěné články jsou jen matoucí.

Takže vesnice Woolpit (pravděpodobně) za éry vlády krále Štěpána III. z Blois. Co se stalo na okraji obce?

• „Inventus est puer quidam cum sorore sua ab accolis loci illius juxta oram cujusdam fovese quae ibidem continetur, qui formam omnium membrorum cseteris hominibus similem habebant, seděl v colore cutis ab omnibus mortalibus nostra habitabilis discrepabant. Nam tota superficies cutis eorum viridi colore tingebatur. Loquelam eorum nullus intelligere potuit.“

„Místní obyvatelé našli na okraji vesnice děti, bratra a sestru. Ačkoli byli podivní, příliš se nelišili od pouhých smrtelníků, snad s výjimkou zeleného nádechu kůže. Jejich řeči nikdo nerozuměl.“

Dále, podle textu kroniky, byly tajemné „zelené děti“ přivedeny k místnímu majiteli půdy a soudci Richardu de`Calne, kde se ukázalo, že „zelené děti“ nejí běžné jídlo, a teprve poté, co jim bylo ukázáno, jak se fazolové lusky otevírají, rády přijaly jídlo, které jim připadalo známé. S ohledem na osud „tajemných dětí“ se zase obrátíme na původní zdroj:

• „Puer vero semper quasi tongore depressus infra breve tempus moritur. Puella vero sospitate kontinua perfruens, ac cibariis quibuslibet assuefacta, ilium prassinum colorem penitus amisit, atque sanguineam habitudinem totius corporis paulatim recuperavit.“

„Chlapec byl velmi nemocný a brzy zemřel. Dívka se však zotavila a brzy ztratila svou zelenou barvu a všechny své tělesné potíže s krví.“

Autor dále popisuje, že děti pocházely z podsvětí, kde není slunce, hvězdy ani měsíc, a objekty emitují zelené světlo, dostatečné k vidění. Zvědavost je přinutila následovat zvonění nějakých zvonů, čímž se děti nečekaně ocitly na okraji jeskyně, kde je brzy našli místní obyvatelé z vesnice Woolpit. Tím končí první a bohužel poslední hodnověrná písemná zmínka.

Není zde nic víc – ani podrobný popis oblečení, anatomie nebo dalšího osudu „zelených dětí“.

To už bylo na jiných autorech …

V roce 1965 jistý John Maclean, ve své knize „Podivný osud“ (Strange fate), zmiňuje tajemné události, ke kterým údajně došlo v srpnu 1887, v okolí španělské vesnice Banjos, kde místní obyvatelé objevili několik velmi podivných dětí se zelenou kůží. Prakticky ve všech klíčových detailech příběh, popsaný Johnem Macleanem, „opakuje“ již známý text mnicha Ralpha Koggeshelského, a přidává k nim různé další mimozemské atributy (jako šikmé oči – v 60. letech byli mimozemšťané popisováni podle vzoru únosců manželů Hillových z roku 1961 trochu jako Asijci), nebo „kovové“ oblečení, které bezpochyby tvořilo zelený povrch dětí.

Další šetření odhalilo, že text je téměř úplně zapůjčený z dřívější knihy, kterou napsal Thomas Keightley, „Fairy of Mythology,“ publikované v roce 1828.

V ní se zmiňuje o druhé kronice, ve které se píše o „dětech z Woolpitu“ – «Historia Rerum Anglicarum»  augustiniánského mnicha Williama Newburgha, napsané asi v roce 1220.

V této druhé verzi se píše ovšem ne o Woolpitu, ale o sousedním okresním centru Bury St. Edmund`s, a doba je již připisována vládě krále Jindřicha II.

Jsou zde i další detaily, například, že se dívka vdala do Kings Lynn, i její jméno – Agnes Barre. Vlast „zelených lidí “ je prý v zemi Svatého Martina (St. Martin). Kde to je? Není známo. Je zde ale uveden dokonce i popis detailů textilie výstředního oblečení „zelených dětí“. Jsou utkané z listů a jarní trávy…

Tyto údaje tak od konce 60. let minulého století putují od knihy ke knize, od článku k článku, jako téměř historický fakt.

Problém je pouze v tom, že William Newburgh nic takového, jako je kronika “Historia Rerum Anglicarum“ – nenapsal!

William Newburgh ve svých textech jen poctivě opsal raný text Ralpha Koggeshelského, který je uveden v úvodu. Jak píše v poznámce pod čarou k této kapitole, zcela otevřeně uvádí, že si vypůjčil text od „Ralpha, cisterciáckého mnicha z Coggeshelu“ a dokonce opravuje slavná jména míst, kde se popsané události vyskytly – „Wolfput“ a „Hulpit“ (vlčí  jámy), a také datuje události do vlády krále Jindřicha II.

Mimochodem, pokusy připsat události dnešní osadě Woolpit jsou také velmi problematické. Místo „U svaté Marie Woolpetové mohlo být i jinde než u této obce.

• Originál: „P. 91. l. io. Wulfputes] V. c. Hulpites. „Radulphus Ciſtercienſis monachus ad Coggeſhalenfis Clauftri, Ulul petes, præterquam quod id referat ad Henrici II.“

Co tedy vlastně víme?

Jediný originál tohoto příběhu, z roku 1189, byl zaznamenán kronikářem Ralphem Koggeshelským a původní text v latině je velmi stručný a bez detailů.

O tři desetiletí později, kolem roku 1220, Ralphovu kroniku přepisují další kronikáři, takže původní text zůstal po dalších 600 let prakticky nezměněn.

V roce 1828 Thomas Caitley tento příběh ve své knize „mírně špatně interpretuje“, a na začátku šedesátých let 20. století bude jeho text, prakticky nezměněný, převeden do knihy Johna Macleana, který znetvoří původní verzi události ve Woolpitu a skvěle dotvoří falešný příběh o „Dětech z Banjos“ a umístí jej do Španělska.

Od poloviny 60. let se všechny známé verze tohoto příběhu, s neuvěřitelnými detaily, včetně popisu oblečení, vzhledu a dalších „důležitých vylepšení“, začaly prosakovat do různých publikací jako obecně přijímaný historický fakt.

Španělská verze

Dnešní španělští ufologové jsou nadšeni z toho, že na předměstí Barcelony, kde se údajně nacházela vesnice Banjos, se prý odehrála tato událost na konci 18. století.

Tato španělská verze začala dále žít vlastním životem. Připojily se k ní takové detaily, jako že děti byly umístěny v domově místního soudce, a poté je zkoumali i místní učenci a lékaři. Ti určili, že oděvy byly vyrobeny z „vláken neznámých na Zemi“ (k čemuž dospěli v roce 1887!) A také se podařilo identifikovat anatomické rozdíly dětí oproti pozemským dětem – měli jen jednu plíci a neměli žádnou slinivku…

Autoři této španělské verze dokonce z původní historie z 12. století přejali  i jméno soudce – Richard de`Calne.

Dnes je známé, že osada se jménem Banjos v Katalánsku neexistuje, a zřejmě také nikdy neexistovala, neboť se v záznamech provincie o žádné takové obci nikde nehovoří.

Od poloviny 80. let badatelé tří španělských měst s podobnými jmény zoufale bojují o to, aby „Banjos“ se „zelenými dětmi“ bylo právě jejich město…

Co se asi opravdu stalo?

Nyní je pravděpodobně čas hledat možné racionální vysvětlení událostí ve Woolpitu.

Kronikář William z Newburghu spojuje události s dětmi s dobou vlády krále Jindřicha II. Plantageneta, mimochodem, otce pozdějších králů – Richarda Lví Srdce, a nechvalně známého Jana Bezzemka. Tento král vládl 34 let, v létech 1154 – 1189, a převzal trůn po smrti krále Štěpána III. z Blois.

Nicméně dřívější kronika Ralpha Koggeshelského, která, jak jsme zjistili, je základním zdrojem, jen tlačí události z Woolpitu ještě hlouběji do minulosti, do doby vlády krále Štěpána III. z Blois, který vládl od roku 1135 do své smrti v roce 1154. Tedy, s ohledem na oba zdroje lze říci, že popsané události by se mohly odehrát v období asi 1135–1189 (tj. během 54 let).

Jednu z výrazných verzí tohoto incidentu, navrhl Paul Harris v roce 1998. Skutečnost je taková, že král Jindřich II. byl zvláštní a velmi radikální muž, který bojoval proti nelegální migraci a brutálně zařízl vlámské komunity, obývající východní Anglii v průběhu 12. století. Jeden z těchto masakrů se odehrál v roce 1173 v sousedství Woolpitu v regionálním centru Bury St. Edmunds, a jak Harris navrhl, několika lidem se podařilo utéct do lesa, včetně dětí, aby si zachránili holý život. To by vysvětlovalo, že po  objevení dětí ve vzdálenosti několik dní cesty, nikdo z místních nerozuměl jazyku, kterým děti mluvily, protože vlámský jazyk neznali. Totéž může platit i pro jiné oblečení, nezvyklé pro místní Angličany, kteří nikdy neviděli dětské vlámské šaty. Harrisova verze nevysvětluje ale jejich podivnou zelenou barvu pleti, ani dívčí příběh o „zelených světlech“ v podsvětí.

Další verze se točí kolem místa výskytu dětí – jeskyně. Skutečnost je taková, že tento region je hustě posetý dutinami i šachtami, kde od nepaměti byl dobýván křemík, měď a cín. V textu Williama Newburgha se třeba píše nikoli Woolpit, ale „Wulfput“, což lze přeložit jako „vlčí jáma“ – a pod slovem „jáma“ se tehdy také myslely lomy nebo doly.

Upřímně řečeno, je těžké říci, jak efektivní byla těžba minerálů ve štolách východní Anglie, ale jeden lékařský fakt přesto vrhá světlo na možné vysvětlení zelené barvy kůže dětí. Pokud by strávili část svého života v místních dolech, než byly objeveny místními obyvateli, pak při těžbě cínu a mědi by jejich nevyhnutelným společníkem byl minerální arsenopyrit (FeAsS), což je hornina pro extrakci takové toxické látky, jako je arsen. A všechny jeho sloučeniny způsobují těžké otravy.

A je to především chronická otrava arzénem, ​​která dává pokožce specifický zelený odstín (hyperpigmentace) a „krevní nemoc“ (hyperkeratózu), zmíněná Ralphem Koggeshelským v kronice (v té době byly všechny dermatologické příznaky považovány za známku „špatné krve“). V důsledku toho přerušení kontaktu s jedem, sluneční záření a běžné jídlo brzy vedlo ke ztrátě zeleného nádechu a navrácení normálního zbarvení pokožky dívky.

Možná je to řešení odvěké záhady, možná jen spekulace, založené na útržkovitém popisu ze zdrojů, od kterého nás dělí osm století. Ať tak či onak, nikdy nebudeme znát skutečné okolnosti tohoto příběhu.

Obr. 1 Kronika Rapha Koggeshelského

Obr.2 Příznaky otravy arzénem

 

Další záhadné jevy v anglických kronikách

Představte si takovýto problém – nakolik je nám známo, co vzrušovalo středověkého čtenáře nebo kronikáře a mohlo by být dodnes písemně zaznamenáno? Odpovědí by mohly být – války, epidemie, hlad, utrpení.

Ale byly i jiné události – zvláštní jevy, vymykající se obyčejnému chodu dějin.

Anglických kronik je velké množství. Není však mnoho těch, které přináší zajímavé momenty. Jsou to např. „Historie“, „Anály Kambrie“ a „Anglosaská Kronika“.

Ve čtvrté knize „Církevní historie anglického národa“ („Ecclesiastical History of the English Nation“) se často připomínají jevy, za které mohou nevysvětlené síly.

Poprvé se takové jevy připomínají roku 664 n.l., kdy se jakési podivné nebeské znamení objevilo na ostrově Ceorot, v provincii East Saxons, kde jistá žena byla na místě zvaném Bercingum matkou představenou pobožných žen. Úkaz se stal zřejmě jako ocenění její úctyhodnosti a spravedlnosti.

Další příhoda je ze života kláštera v Birminghamu, roku 676:

• „Jednou v noci, když začínalo ráno, sluhové Kristovi se vydali k hrobům bratří, aby zapěli chválu Hospodinu našemu, tu náhle se na ně snesl svit z nebes, podobný širokému závoji, a vnutil jim silný strach, že v úžasu ustali v pění. Ale tento ohromující svit, dosahující svitu dopoledního slunce, se brzy přemístil na jižní stranu kláštera, ukázal se k západu od modlitebny, a setrval tam nějaký čas, skryl se jejich očím opět v nebi, zanechajíc důvěru v jejich myslích, že toto světlo provedlo duše těch rabů k Bohu na nebesa, a ukázalo jim místo, na kterém jejich těla budou pohřbena v očekávání na vzkříšení. Tento svět byl natolik veliký, že jeden ze starších bratrů, který nebyl v ten čas v modlitebně s ostatními bratřími, řekl ráno, že paprsek světla, proniknuvší skrz škvíry ve dveřích a oknech, převýšil jasnost denního světla.“

V jiné kronice se píše:

• „V tomto klášteře se událo mnoho znamení, které byly potvrzeny zápisy mnohými ty, kteří viděli je, na paměť následujícím pokolením, některé z nich jsou i v „Církevní historii“.

Klášter v Birminghamu byl v centru pozornosti řady kronikářů. V roce 676 zde umíral malý tříletý chlapec, který těsně před smrtí oznámil jméno té, která jej má doprovodit na nebesa. Proroctví se splnilo. V té samé kapitole autor vypráví o jeptišce, která vyprávěla, že jí navštívil boží člověk, a předpověděl jí, že zemře na úsvitu.

Také následující kapitola vypráví o sestře, jménem Tortgith, která mnoho let prožila ve stěnách kláštera, uviděla jednou světlé postavy, což označila za předzvěst smrti své i představené kláštera.

Jinde se lze dočíst o slepé ženě, které se silou modlitby na místním hřbitově vrátil zrak

Zajímavé zápisy jsou v traktátu „Continuatio Bedae“, vzniklým v letech 731 – 736.

• srpna 734 o třetí hodině se událo zatmění Slunce, a celý sluneční disk byl zakryt černým štítem.
• ledna 734 během písní mnichů byl Měsíc celou hodinu pokryt červeným světlem, a po jeho zatemnění se mu vrátila jeho normální barva.
• V roce 753 se 13. ledna událo zatmění Slunce, o nějaký čas později – 24. ledna se odehrálo zatmění Měsíce.
• Také v „Análech Kumbrie“ jsou popsány astronomické jevy:
• Roku 650 – východ hvězdy – hvězda divné jasnosti svítila na celý svět (buď šlo o kometu, nebo o supernovu).
• Jistou noc roku 714 bylo světlo jako ve dne. (Zřejmě šlo o meteoritický roj.)
• Roku 896 se neurodilo obilí v Irsku. Něco, podobné krtkům se dvěma zuby, spadlo z nebe a požralo všechno v okolí. Obyvatele před nimi ochránily modlitby s půstem.

Zajímavé příběhy jsou uvedeny v Anglosaské kronice, popisující události od římské nadvlády do roku 1154. Dodnes se zachovalo 9 rukopisů.

• V srpnu roku 678 se objevila hvězda, nazvaná kometou, tři měsíce vycházela každé ráno a zanikla v slunečních paprscích.
• Roku 679 byl Coludesburg sežehnut ohněm Božím (zřejmě šlo o pád meteoritů).
• Roku 689 se v Británii déšť změnil v krev, a v Irsku se v krev změnilo mléko i máslo.
• Roku 729 se objevily dvě komety.
• Roku 734 se Luna jakoby naplnila krví…

Anglické kroniky jsou plné zajímavých zápisů.

-skm-

Vyšlo v časopise Záhady života