Jak to bylo v Údolí králů (1)

Objevení hrobu krále Tutanchamóna 26.listopadu 1922 způsobilo světovou senzaci. Byl to nejbohatší, dodnes nepřekonaný nález v dějinách archeologie.
Tutanchamón, faraón, který panoval devět let a zemřel za záhadných okolností roku 1350 př.n.l., se stal rázem slavným. Objevitelé hrobky – britský egyptolog Howard Carter a jeho bohatý mecenáš lord Carnarvon — se volky nevolky proslavili rovněž. Po letech první světové války měly tyto události v egyptském Údolí králů přitažlivé kouzlo. Zdálo by se, že o Tutanchamónovi a jeho nalezení bylo přineseno už tolik informací, ze se k nim nedá nic přidat. Avšak pravda je jiná.

Ve všech dosud zveřejněných zprávách totiž chybí některá nejdůležitější fakta. A celý příběh nemá zdaleka tak šlechetné, korektní a vítězoslavné ladění, jaké se mu obvykle dávalo. Pravda je plná intrik, korupce, lží, zmařených nadějí a trpkosti, decentně zamlčených.

Roku 1907 – tehdy se Carter a Carnarvon seznámili – jen málokdo něco věděl o pánovi jménem George Edward Stanhope Molyneux Herbert, lord Porchester, pátý hrabě z Carnarvonu. Kdyby se lidem chtělo po tom pátrat, zjistili by, že lord Carnarvon (pro přátele Porchy) je zámožný anglický šlechtic, který za 41 let svého života nevykonal naprosto nic pozoruhodného.

V mládí měl lord Carnarvon energický profil a byl trochu okázale elegantní. Ale roku 1907 byl v obličeji vychrtlý, křehké postavy, a s holi v jedné ruce a s druhou v kapsičce u vesty působil dojmem člověka po nějakém zranění.

Na studiích nejevil Porchy velkou snahu, opustil cambridgeskou Trinity College roku 1887 a potom sedm let cestoval. Nejprve vykonal na plachetnici tři čtvrtiny cesty kolem světa, pak navštívil jižní Afriku a podnikl výlety do Austrálie, Japonska, Francie, Turecka, Švédska, Itálie, Německa a Spojených států, které projel od jednoho pobřeží k druhému. O svých devětadvacátých narozeninách se oženil s Alvinou Wombwellovou, hezkou a inteligentní ženou. Narodily se jim dvě děti – syn Henry, lord Porchester a dcera Evelyn.

V šestatřiceti letech utrpěl lord Carnarvon automobilový úraz, který úplně změnil jeho osud. Na radu lékaře odjel roku 1903 do Egypta a hned jím byl uchvácen. Carnarvon se už několik let zajímal o archeologii a teď se mu» stala koníčkem. Roku 1906 dostal od ministerstva veřejných prací a jeho Správy starožitností povolení pracovat v proslulém Údolí králů.

Dohodnout se na koncesi k vykopávkám bylo tehdy jednoduché. Akce měly být vedeny pod dozorem správy starožitností, ale na této podmínce se trvalo jen výjimečně. Pokud byl nějaký hrob nalezen, musel o tom objevitel neprodleně uvědomit správu. Měl však právo vstoupit do hrobky jako první, pokud ho doprovázel inspektor správy.

Kritický problém dělení kořisti se řešil velmi nenuceně. Nepsaným zákonem bylo, že mumie spolu s rakvemi a sarkofágy měly zůstat vlastnictvím státu, ale předměty nalezené v porušených hrobkách, tj. takových, které již byly „v dávných dobách prohledány“, se měly dělit rovným dílem mezi archeologa a správu starožitností. Poklady z neporušené hrobky měly připadnout všechny státu, jenže nikdy nikdo nenašel hrobku, kterou by starověcí lupiči pořádně nevyplenili.

Když lord Carnarvon dostal svou koncesi, začal kopat s velikým nadšením a bez jakéhokoli systému. Šest týdnů strávil v oblacích prachu, a čím víc ho spolykal, tím jistější si byl, že potřebuje odborného spolupracovníka. Tímto odborníkem se měl stát člověk jménem Howard Carter.

Pokračování