Kde se vzaly?

Proč Čertovu skálu neupustil čert

Snad k žádným přírodním útvarům se neváže tolik pověr a pověstí jako ke skalám. Co jen nejrůznějších skal a balvanů nese jméno „Čertovo“. Prakticky kdekoliv, v každém našem kraji nějaký ten čert či duch hor upustil svou skálu — tu do říčního toku, tu naopak na hřebeny hor. Jiné skály jsou zase nejrůznější, pověstmi opředené zkamenělé bytosti. Od všech možných zvířat přes různé pohádkové postavy — čerty, lucifery, ježibaby a čarodějnice, ale také tchyně, zkamenělé milence, starosty, panny, mnichy a jeptišky až po celý zkamenělý svatební průvod.

A to nemluvím o různých neživých předmětech, jako jsou kazatelny, pevnosti, zakleté hrady, orlí hnízda, koruny, trůny, různé hudební nástroje, džbány, hrnce, mísy… Lidská fantazie nezná mezí.

Všechny ty tajemné útvary či spíše tvary však mají i svá obecná jména a vznikaly zcela zákonitým přírodním procesem.

Takovým nejběžnějším skalním útvarem u nás jsou skalní stěny a útesy.

Slovo stěna je charakterizuje dost přesně — je to více či méně kolmé skalnaté zakončení nějakého srázu, kopce, stěna údolí apod. Původně vznikaly nejčastěji působením nějakého vodního toku, ale mnoho jich dodatečně vytvořil i člověk při stavbách silnic a železnic, při těžbě různých hornin a nerostů apod. Taková stěna je vlastně jediným výstupem původní horniny na povrch, zbylé části skály jsou ukryté v okolním terénu, pod vrstvami zeminy. Proto se jim také často říká skály okrajové. Prakticky totéž by se pak dalo říct i o útesech, které však nezaujímají takovou plochu jako stěna, naleznete je spíš v ohybech řek (či silnic) nebo v místech, kde jsou skalní výstupy přerušované „pásy“ — kuloáry — povlovnějšího terénu, překrytého zeminou a zarostlého běžnou okolní vegetací. Skalní stěna či útes může být z libovolné horniny.

Zato podmínkou vzniku skalních suků, hřbetů či bradel je už dostatečně tvrdá -pevná hornina, která odolala zvětrávání vrcholků hor — ať už jednotlivých kopců, či celých hřebenů. Takovou nejpěknější a nejklasičtější ukázkou skalních suků bývají vypreparované sopouchy — není to vlastně nic jiného než ztuhlá lávová výplň jícnu sopky, zatímco vlastní sopka z měkčích hornin už dávno neexistuje. Skalní hřbet pak je souvislejší pás skal a skaliček na vrcholu nějakého kopce- či hřebene, případně i na jeho úbočí.

Většinu takových skal tvoří hlavně žula — ta je nejčastější v jižních a západních Čechách a v horských a podhorských oblastech Čech i Moravy. Druhou nejčastější horninou objevující se na povrchu je buližník — převážná většina hřbetů a skalních suků ve středních Čechách je tvořena právě touto horninou, včetně nejznámějších pražských skal v Šárce a Kozích hřbetů. Méně obvyklé už jsou slepence a křemence, jako příklad slepencových skal si můžeme uvést skalní útes a „věže“ na Žďáru u Rokycan, zatímco Čertovy skály u Černolic jsou krásnou ukázkou vypreparovaného hřbítku křemencového. Skalní bradlo je trošku zvláštní případ tohoto jevu. Jedná se vždy o usazené, ale dost pevné horniny; u nás jsou bradla vápencová, která se dostala na povrch při zlomu a pohybu vrstev zemské kůry. Proto bývají z jedné strany povlovná — to je vlastní povrch usazenin, zatímco druhá strana tvoří skalní útesy a stěny, což jsou vlastní lomové plochy. Bradla jsou největší skalní útvary, které u nás lze najít — tvoří celé dlouhé hřebeny hor nebo i menší pohoří.

Například celá Pálava (Pavlovské kopce) není nic jiného než jedno velké vápencové bradlo.

Toto všechno byly názvy větších skalních útvarů. Na první místo v tomto přehledu patří bezpochyby termín skalní věž, což je současně i výchozí tvar pro řadu jiných. Tvar skály má s věží skutečně něco společného — bývá dost vysoká, poměrně štíhlá, ze všech stran více či méně kolmá, a tedy pro normálního turistu nepřístupná. Zvláště štíhlé věže pak nesou jméno skalní jehla.

Skalní věže mohou stát jednotlivě, nebo tvořit skupinu — souvěží, či dokonce masív, ten už však bývá alespoň z jedné strany přístupný. Nejklasičtějším stavebním materiálem skalních věži je pískovec, podmínkou jejich vzniku totiž není jen snadné zvětrávání horniny, ale i rozlámání na sebe kolmými puklinami. Skalní věže vápencové či z hornin vyvřelých jsou proto vzácnější. Kromě toho — vzhledem k podmínkám svého vzniku — jsou skalní věže vždy součástí nějaké větší skupiny skal. Z tohoto hlediska je proto zcela ojedinělým jevem Hričovská skalní jehla (objevuje se též pod jménem Končistá), což je osamělá vápencová skalní jehla v jinak povlovném neskalnatém terénu. I ona je však posledním pozůstatkem bývalého vápencového bradla.
Zajímavým útvarem jsou skalní hřiby, pokličky, případně v extrémním případě viklany. Výchozím tvarem pro ně bývá skalní věž, nejčastěji se proto hřiby i pokličky objevují ve skalách pískovcových.

Jejich vznik podmiňuje to, že usazené vrstvy pískovce nejsou stejné kvality, v každé věži se střídají vrstvy měkčí a tvrdší. Stane-li se, že poslední, vrcholová část skály je zrovna z pískovce hodně pevného a odolného erozi, zatímco vrstva pod ní je naopak z pískovce hodně měkkého, přesahuje po čase vrchol — nejčastěji v podobě ploché desky — spodní zůžené části skály. Pokličky a hřiby jsou docela hezkou názornou ukázkou toho, že všechny skalní věže vznikly z původně celistvé desky usazenin. Objeví-li se jich totiž někde víc vedle sebe, jsou jednotlivé vrstvy — „hlavičky“ i zúžené „krčky“ — vždy ve stejné výšce.

V horninách dostatečně tvrdých a pevných, které unesou veliký tlak soustředěný do jediného bodu, pak může dojit i k takovému jevu, že je celá vrcholová partie od svého podstavce oddělená a vznikne viklan.

Pravé viklany jsou proto většinou žulové a nejznámější jsou na Šumavě a v Jizerských horách.

Svá jména mají ovšem i různé otvory, mezery, průchody, které jednotlivé skály od sebe oddělují. Svou přitažlivost pro návštěvníky mají především otvory menší, které dodávají skalám pestrosti a tvarové rozmanitosti. Jsou to různá skalní okna, tunely, skalní brány a mosty. Vznikaly buď erozí, to především v horninách usazených, nebo druhotně tím, že se větší skalnaté celky rozlámaly a zřícené bloky skal se o sebe opřely: tak vznikla například většina žulových skalních bran. U nás je asi vůbec nejznámějším z těchto jevů Pravčická brána, i když ve skutečnosti to není příliš přesné označení, jedná se spíš o skalní most, zatímco branou lze nazvat nedalekou Malou Pravčickou bránu. Podobně nepřesné je označení vápencového útvaru v Českém krasu — Jelínkův most. V tomto případě se jedná spíš o skalní okno. Tak se totiž vesměs označují otvory vedoucí skrz skálu ve větší výšce, nejpůsobivější jsou přirozeně v pískovcových věžích. Tunel naopak probíhá skalou spíš v její dolní části.

Je to také mnohem vzácnější jev než okno — jeden z nejvýraznějších a nejkrásnějších skalních tunelů je v Tunelové věži v Tiských stěnách. Jednotlivé skály a věže ve větších celcích nebo i jednotlivé skalní bloky v menších útvarech od sebe oddělují různé spáry, pukliny či o něco málo širší skalní komíny (nepředstavujte si ovšem komín ze všech stran uzavřený, jak znáte z domova, bývá většinou uzavřený jen ze dvou stran). Mnohé jsou široké třeba jen několik milimetrů či centimetrů, ale ani ty širší pukliny nebývají často pro běžného turistu příliš přístupné. Vznikly prakticky současně se skalami při horotvorných pohybech, eroze je pouze dokončila a dotvořila do dnešní podoby. Na rozdíl od toho jsou soutěsky z větší části dílem eroze, hlavně vodní, konečně — ve velké většině soutěsek ta voda teče dodnes. V tvrdších horninách je to zcela pravidelné, nejpůsobivější jsou soutěsky ve vápencích. V pískovcích už se vodní toky často vytratily, naleznete je jen někde, např. v Teplickém skalním městě nebo v okolí Kamenice.

Možná, že by někoho mohlo překvapit, že všechny ty skály, ať už se jedná o větší celky nebo i zcela malé skalní výstupy, jsou u nás chráněné. Zdaleka to však nebývá jen pro tu vlastní skálu a její krásný tvar. Důležité je především to, že tyto malé kousky přírody tvoří ojedinělý biotop, zcela odlišný od svého okolí. Skály, stejně jako pukliny či soutěsky mezi nimi, jsou často domovem vzácných druhů rostlin a živočichů, kteří jinde prakticky žít nemohou. Zcela právem je proto lze zařadit mezi nejvzácnější území naší země.

Z. MARTINOVÁ

Časopis ABC