Záhady Jantarové komnaty

Během Velké vlastenecké války z okupované části Sovětského svazu nacisté odvezli půl milionu kusů muzejních pokladů.

Nalezena a navrácena jich byla méně než polovina. Jeden z nejtajemnějších případů je zmizení mistrovského díla XVIII. století z letního sídla ruských carů v Carském Selo – Jantarové komnaty.

Panely pro Jantarovou galerii viděl Petr I. při jedné ze svých návštěv Berlína v letech 1712 – 1713. Následník prvního pruského krále však musel kvůli finančním potížím zastavit veškeré práce v palácích svého otce. Nicméně, obdiv návštěvníků, kteří viděli jantarové panely, ho přinutily po usednutí na trůn, aby ji instaloval do jedné z komnat reprezentačních prostor berlínského královského zámku. Je to jediný dokázaný fakt umístění jantarové komnaty v Berlíně předtím, než byla odeslána do Petrohradu.

Během setkání Petra I. s Fridrichem Vilémem I. v listopadu 1716, u příležitosti uzavření spojenectví Ruska a Pruska, pruský král dal ruskému carovi dary, včetně Jantarové komnaty. O dva roky později posla car Fridrichu Vilémovi I. dárek na oplátku – 55 velmi vysokých granátníků a šálek ze slonoviny.

Vzhledem k venkovním nízkým teplotám, vytápění v kamnech a průvan jantar ničilo. Jantarová komnata se třikrát obnovovala – v roce 1833, 1865, a v letech 1893-1897. V letech 1933 – 1935 prováděl drobné restaurátorské práce sochař I. Krestovskij. Na rok 1941 byla naplánována hlavní obnova této historické památky.

Od prvních dnů Velké vlastenecké války zahájili v Jekatěrinském paláci evakuaci muzejních pokladů. Nicméně, křehkost jantarových panelů nedovolila rychlou a přesnou demontáž bez poškození. Byla tedy provedena místní konzervace. Když do Puškina vpadli Němci, interiér a 200 m2 jantarových panelů bylo zasláno do Královce (Konigsberg, dnes Kaliningrad). V darovací knize Königsbergského muzea se uchoval zápis o tom, že Jantarová komnata (Bernsteinzimmer) je darována muzeu Německým státním vedením paláců a zahrad.

Jantarovou komnatu vystavili v muzeu jantaru na zámku v Königsbergu. V roce 1944, během evakuace, Němci jantarové panely zabalili do krabic. Mělo se za to, že je odvezli neznámo kam.
Od té doby trvá hledání Jantarové komnaty.

V červenci 1979 Rada ministrů Ruské federace rozhodla obnovit jantarové panely. Práce byly zahájeny v roce 1983 architektem A. Kedrinským. Hlavním restaurátorem byl zvolen Alexandr Krylov.V roce 1994 byly nainstalované první jantarové panely spodní vrstvy a úhlový stolek, zhotovený restaurátory Carskoselské jantarové dílny.

Během půl století pátrání po Jantarové komnatě byly nalezeny jen dvě části uměleckého unikátu.
V roce 1997 byla v Brémách, v kanceláři notáře Manharda Kaisera zabavena florentská mozaika „Dotek a vůně,“ o rozměrech 55 x 70 cm, znázorňující pastorální scénu. Policie se k panu notáři dostavila na udání, že se u něj nalézají kradené obrazy.

Nešlo však o obrazy, ale o zmíněnou mozaiku, kterou se pan Kaiser pokoušel prodat v aukci (její cena se pohybovala kolem 2,5 milionu marek). Manhard Kaiser policii tvrdil, že vzácný skvost opatroval klientovi, který jej zdědil. Jméno svého klienta však neprozradil.

Mozaika byla jako kradený předmět vyřazena z aukce a bylo rozhodnuto, že se vrátí Rusku.

Asi týden poté se na světě objevila další část tak dlouho pohřešované komnaty. Menší komoda ruské práce z XVIII. století, vykládaná jantarem, se objevila v redakci časopisu Der Spiegel. Do redakce ji nechala z Berlína poslat žena, která ji údajně o pár let dříve koupila spolu s jiným starožitným nábytkem v Bavorsku.

Oba kusy byly navráceny v dubnu roku 2000. Alexandr Krylov po expertíze potvrdil, že se skutečně jedná o části původní komnaty.

V roce 2003, k 300. výročí vzniku Petrohradu, byla jantarová komnata úplně obnovena z kaliningradského jantaru, i za finančního přispění německé strany. V současné době je k vidění v Jekatěrinském paláci.

„Po dobu čtyřiadvaceti let se objevovaly nejrůznější verze o tom, kde se jantarový poklad skrývá. Mluvilo se hned o několika zemích a kontinentech, o potopených lodích a ponorkách. Dodnes se ale nic nenašlo, zato mnou vytvořená komnata už stojí,“ raduje se jeden z největších expertů na jantar na světě. Je doživotním správcem komnaty a každé úterý přichází do Kateřinského paláce a kontroluje, jestli je vše v pořádku.

Jeden z mladých řemeslníků zrovna vysává prach z jantaru a zdobení kolem. „Musím být hodně opatrný, abych nedejbože něco nepoškodil. Prach ale musí pryč, protože zásadně snižuje lesk zlata a jantaru,“ říká Alexej a proniká speciálním vysavačem do těch nejmenších škvírek. Alexandr Krylov ho bedlivě sleduje.

„Je to ruční práce, stovky tisíc kousků jantaru. Neustále musím kontrolovat, jestli nevysychá lepidlo, taková speciální pasta. Dívám se především na spáry mezi jantary,“ vysvětluje Alexandr a hrdě při pohledu na svůj výtvor, který ročně obdivují statisíce turistů, dodává:

„Tato komnata je mnohem lepší než ta původní. Můžu to porovnat podle dobových fotografií. Při tvorbě té nové prošly všechny kusy jantaru mýma rukama, všechny jsem uměle dobarvoval a dosazoval do mozaiky,“ doplňuje Alexandr.

Alexandr Krylov tvrdí, že nález originálu by dnes možná mnohé zklamal. „Bylo by dobře, kdyby ležela třeba ve vodě, jantar potřebuje určitou vlhkost, vadí mu výkyvy teplot. Je dost možné, že někde v zemi v bednách zakopaná Jantarová komnata už bude polorozpadlá a zničená,“ varuje restaurátor, jehož práce si cení i pařížský Louvre.

Proč po ní tedy řada hledačů tak touží? Protože je součástí celosvětově známé legendy o jejím zmizení. A také se nedá padělat. „Protože struktura jantaru je zcela originální, není možné ji napodobit. Na rozdíl od malby není žádný umělec na světě schopen padělat jantar,“ dodává na závěr správce a autor kopie Jantarové komnaty.

Hledání Jantarové komnaty zaměstnává lovce pokladů i seriózní badatele již od konce druhé světové války. Kam rozebrané kusy vzácného pokladu chtěli Němci odvézt?

• Po skončení války všechny spojenecké armády pátraly s týmy odborníků po věcech ukořistěných během války. Tak bylo objeveno hlavní říšské skladiště uloupených předmětů v solném dolu u Alt–Aussee, v Mnichově, na pevnosti Königstein u Drážďan a jinde. Zabaveny byly i předměty v soukromých sbírkách nacistů, velká část z nich patřila právě maršálu Göringovi.

• Gőring se více než o válku staral o loupení všeho cenného po celé Evropě.

• Pravděpodobnější je, že byla zamýšlena jako dar Hitlerovi, jenž měl ve výběru uměleckých předmětů přednost. Nacistický vůdce chtěl po válce zbudovat muzea s rozsáhlými sbírkami.

Podle některých odborníků mohly být exponáty z Jantarové komnaty uloženy například v šachtě solného dolu ve Volpriehausenu, nacházejícího se jižně od Hannoveru. Tento důl skutečně říšská vláda od roku 1944 používala jako skladiště své kořisti uměleckých předmětů a nejrůznějších nacistických archivů.

V létě roku 1945, zahájily britské okupační úřady spolu s dalšími odborníky průzkum Volpriehausenu. Ukázalo se, že v hloubce asi 660 metrů se skrývají poklady o obsahu zhruba 24 železničních vagonů. Na povrch byly vyzvednuty bedny s knihami, archivy a dvě bedny s věcmi z Jantarového muzea Královské univerzity. Šachtu však 29. září 1945 po mohutném výbuchu zaplavila voda, a tak se nepodařilo potvrdit, zda Jantarová komnata v dole skutečně je.

Podle jiných verzí leží Jantarová komnata na dně Baltského moře, mohla být potopena najetím lodi na minu nebo i ruskou ponorkou.

Řada polských badatelů se domnívá, že Jantarová komnata byla určena právě pro polský zámek Ksiąz, německy nazývaný Fürstenstein, z něhož mělo být zbudováno Hitlerovo sídlo.

Třetí největší polský zámek pro to měl řadu předpokladů. Ležel ve Slezsku, zcela stranou všech válečných událostí, z jihu byl navíc „jištěn“ klidným územím protektorátu Čechy a Morava.

Zámek Ksiąz se právem nazývá perlou Dolního Slezska. Leží na okraji Walbrzychu, průmyslového města s uhelnými doly.

Podle dalších zpráv se jantarová komnata nachází v okolí města Chemnitz v Krušných horách, a Helmut Gaensel prý už nyní ví, kde přesně se nalézá.

Podle deníku, který psal důstojník SS Karl Viktor a v prosinci 1945 zaslal svému synovi Friedrichovi, vykonal na přelomu dubna a května 1945 cestu, při které doprovázel přes Německo vzácný náklad, aby jej ukryli – bedny s rozebranou Jantarovou komnatou. Cesta končí ve středu Krušných hor v ruinách starého hradu.

Tam je vzácný náklad uschován. Záznamy jsou psány staroněmčinou.

Současný majitel, který nechce být jmenován, před pár lety koupil na bleším trhu za pět marek starý kufřík, který se mu hodil do dílny na nářadí. Kufřík mu při manipulaci upadl a ve dvojitém dně se objevil tento deník. Helmut Gaensel dnes má k dispozici kopii celého deníku až na jednu maličkost: jsou v něm začerněna některá místa z konce putování konvoje SS a z ukládání beden. Majitel originálu deníku je odkryje, jen pokud zinkasuje nemalou částku. Protože se Helmut Gaensel obává další možné mystifikace, s obchodem zatím váhá.

• O existenci Jantarové komnaty někde v Krušných horách je přesvědčeno více lidí. Podle nich se v těchto místech na sklonku války měl pohybovat i legendární Otto Skorzeny. Obyvatelé Deutschneudorfu si myslí, že se komnata ukrývá někde v podzemí v okolí jejich obce. Nevylučuje to ani její starosta a poslanec německé sněmovny Peter Heinz Haustein. Deutschneudorf se rozkládá na německo – české hranici v těsném sousedství české Hory svaté Kateřiny. Geografická poloha obce a množství starých štol všude v okolí existenci Jantarové komnaty v těchto místech nevylučují. Ostatně nevylučuje to ani Helmut Gaensel, který otevřel na české straně – s podporou místostarosty Petra Pakosty – někdejší Mikulášskou štolu. Na německé straně je zase společníkem ve společnosti Fortuna. Co kdyby náhodou…

• Čeští sousedé z Hory Svaté Kateřiny se nad údajným nálezem pokladu jen pousmívají. Sami po něm totiž pátrají v zaniklé Mikulášské štole, kde kdysi bývalo hornické muzeum a za války sloužila jako protiletecký kryt. Úpravy štoly a pátrání po komnatě tu organizuje a financuje Američan Graem Smith. Už za hledání utratil přes deset milionů korun a objevil při něm například dvě slabé stříbrné žíly a také jednu měděnou.

• Jantarovou komnatu může ukrývat i studna zámku Zbiroh. Proč? Za války tu sídlila jednotka SS, která se zabývala odposlechem. V té době byla na zámku patrně nejhlubší studna na světě – 163 metrů. Němci ji před útěkem zaházeli vším možným a především: přepažili.

• Podle nejnovějších výzkumů ji v hloubce 105 metrů přehradili betonovým uzávěrem, ke kterému se noví majitelé zámku dostali po více než roce práce v polovině roku 2006. Je jisté, že od přepážky vede boční chodba, na jejímž odkrytí se nyní pracuje.

Co asi skrývá…?

• Podle dalších zpráv by měl být uschována na zámku v Sychrově
• byli zde umístěni Hitlerjugend, pak vojenští letci a nakonec důstojníci SS.
• Koncem války se zde objevil Otto Skorzeny, který byl vždy pověřován tajnými úkoly.
• Proto se říká, že v podzemí je prý rezervní fond Dresden Bank, nejspíše ve zlatých cihlách, které Němci ukradli v Čechách, Dánsku, nebo zde byla uschována Jantarová komnata.
• Nikdo ale neviděl, že by se na zámek vozily nějaké bedny, nebo že by se vyvážela zemina.
• Říká se, že Sychrov, Svijany, Český Dub a Turnov prý propojuje systém podzemních chodeb.
• O podzemí projevila zájem na počátku 90. let jakási Telestetická společnost. Průzkumné vrty, které měly potvrdit podzemní prostory, narazily pouze na skálu. To, co proutkaři vyznačili, byla pouze kanalizační síť z 19. století.