Černá krev

Titicaca je největší vysokohorské jezero na světě.

Nachází se ve výšce 3812 metrů nad mořem na hranicích mezi Peru a Bolívií. Podle místních domorodých národů představuje vodní plocha nejposvátnější místo na Zemi.

Místní Indiáni na jezeře budují plovoucí rákosové ostrovy známé pod názvem Uros. Jsou pojmenováni podle původního kmene Uruů. Ti původně žili na březích jezera Titicaca.

Teprve když se před více než 1400 lety přehnali přes bolívijskou náhorní planinu válečničtí indiánští Aimarové a později tlupy španělského dobyvatele Franciska Pizzara, vybudovali si Uruové ostrovy z rákosu, na nichž se na trvalo usídlili. Cítili se být povýšení nad ostatní kmeny, ale vyhýbaly se jakémukoli konfliktu. Byly to jejich podivuhodné schopnosti, které je dovedly k jisté aroganci. Tvrdili o sobě, že mají černou krev, která je ochraňuje před mrazivým chladem vod jezera, které mají po celý rok stálou teplotu 13 stupňů Celsia.

Neškodily jim divoké bouře ani vlhká, studená mlha, po které ostatní Indiáni onemocněli, a žádnou újmu jim nepůsobily ani bouřky a blesky.

Uruové mluvili jazykem, který nemá na naší planetě obdobu. Tvrdohlavě si uchovávali víru, že nejsou lidmi. Roku 1960 žilo na rákosových ostrovech na jezeře Titicaca ještě osm původních Uruů. Roku 1962 poslední z nich zemřel.

Uruové navíc tvrdili, že jejich původ není pozemský, ale vesmírný. Říkali:

• „My, obyvatelé jezera, my – Kot-Suňové, my nejsme lidé. Byli jsme zde dříve než Inkové, dříve, než Otec nebes Tatiú stvořil lidi, Aymary, Kečuánce, bělochy. Byli jsem tu dokonce ještě předtím, než Slunce začalo ozařovat zemi…Už v době, když země byla ještě v polotemnu, kdy ji osvětlovala jen stříbrná Luna…Tehdy když Titicaca byla mnohem větší než dnes… Již tehdy tu žili naši otcové. Ne, my nejsme lidé…Naše krev je černá, proto necítíme chlad jezerních nocí…Nehovoříme lidskou řečí a lidé nerozumějí tomu, jak hovoříme my. Naše hlava je jiná, než hlava ostatních Indiánů. Jsme velice dávní, jsme nejdávnější…Jsme Obyvatelé jezera, Kot-Suňové. My nejsme lidé!”

Rákosových ostrovů je několik desítek. Na ostrovech nejsou jen obytné chýše, ale najdeme tu i školu s pěti třídami, malé fotbalové hřiště, poštu či rákosovou věž. Ostrovy byly budovány z rákosí zvaného torota, z něhož domorodí obyvatelé pletli rohože, které pak vrstvily na sebe. Rákosové ostrovy jsou velmi náročné na údržbu a obnovování. Rákos pod vodní hladinou zvolna hnije, a tak je zapotřebí postupně přidávat další a další rohože.

Obyvatelé ostrovů, ke kterým dnes patří hlavně Kečuové a Ajmarové, se živí převážně rybolovem a výrobou drobných suvenýrů pro turisty.

Archiv ZaZ

Foto: Jezero Titicaca, 2012