Neviditelný let (1)

Před mnoha lety uveřejnil tehdejší časopis Letectví a kosmonautika článek „Neviditelný let“.

Je o „filadelfském experimentu“, ovšem nikoli se zneviditelněným torpédoborcem, ale o zkouškách neviditelného letadla ve 30. letech 20. století v SSSR. Nejde o kachnu, ale o popis skutečného projektu.

Motto: Neuvěřitelné nemusí být neskutečné. (Ruské přísloví)

Důležitá osoba – novinář Igor Višňakov vystupuje v tomto vyprávění velmi skromně, i když je vlastně jeho autorem; dává však přednost a slovo jmenovaným i nejmenovaným očitým svědkům a význačným osobnostem. Jejich názory, poznatky a úvahy volně přeložil dr. V. Suksov.

Poprvé jsem se o „neviditelném“ letadle dozvěděl z vyprávění bývalého leteckého kapitána Artura Vladimiroviče Vaguly brzy po druhé světové válce. Shodou okolností. Byl učitel a po přeložení do zálohy jel do svého nového působiště městečka Luniněc v západním Bělorusku a tak jsme až do Kalinkovičů měli společnou cestu.

Tehdy jsem mu nevěřil. Nemohl jsem mu prostě uvěřit. On však ve svém vyprávění uvedl spoustu takových podrobností, že na druhé straně jsem uvažoval, zda je vůbec možné, aby si je byl vymyslet.

Od té doby uběhlo nějakých dvacet let a už se nenašel nikdo, kdo by si na takové letadlo vzpomněl. Ať jsem se ptal kohokoli – starých letců, konstruktérů, pracovníků muzei a archívů – nikdo o něm neslyšel. Dokonce po tom, co se o „neviditelném“ letadle objevila ojedinělá a velmi krátká zmínka ve vědecké literatuře, techničtí historikové ani bývalí letci nijak okruh informací nerozšířili. Někteří z nich (například známý konstruktér lehkých letadel V. Gribovskij) se však snažili „neviditelný efekt“ nějak vysvětlit, například v souladu s teorií pravděpodobnosti určit interval neznámé veličiny. Ostatní (a těch byla prokazatelně, převážná většina) dali přednost nejjednoduššímu vysvětleni: jelikož nelze pochybovat o samé skutečnosti, v daném případě šlo o obyčejné maskování. Ochranné zbarvení a další opatření, jež zezdola, proti obloze i shora, proti zemi, činí letadlo nepozorovatelným.

Obyčejné, byť důmyslné maskování by však nebylo „připravilo“ takový efekt. Ostatně – posuďte sami…

Příjmení – Dunajev. Křestní jméno a jméno po otci?

Letadlo přivezli na velkou vojenskou základnu v noci. Bylo to na sklonku podzimu roku 1937. Nic bližšího o základně Vagul pochopitelně neřekl. Jen tolik, že byla umístěna kdesi na severu, v lesnatém kraji… U brány se ve světle silných reflektorů objevil pásový tahač s mnohapodvozkovým trajlerem. Na něm naložený trup letounu a samostatně křídla, uchycená ve dřevěných držácích. To očím svědků neušlo, přestože všechno, včetně podvozkových noh, kol, ocasních ploch a vrtulových listů, bylo zabaleno do pevné plachtoviny. Tak pečlivě se letadla obyčejné nechrání ani před prachem, ani před deštěm! Znamená to tedy, že potahy mají uchránit stroj před příliš zvědavými zraky…! Také se k nákladu nikdo nesměl přiblížit; motocyklisté, kteří trajler doprovázeli, nepustili k letadlu dokonce ani pomocníka dozorčího pluku – staršího leteckého technika Vagulu…

Z celkových rozměrů a tvarů, které se rýsovaly pod plachtami, bylo možné odvodit, že jde o lehký vzpěrový hornoplošník – parasol se subtilním příhradovým trupem, zřejmé vybavený nepříliš výkonným vzduchem chlazeným hvězdicovým motorem. V tom případě to není bojové či bůhvíjak rychlé letadlo, ale spíše školní nebo spojovací, upravené k nějakému účelu. Nic víc se za tu chvíli vypozorovat nedalo – brána se otevřela a tahač projel širokým průsekem a zamířil přes letištní plochu ke zkušebnímu hangáru, který byl od ostatních zařízení letiště vzdálený asi půl kilometru. Tam pracovaly kolektivy, sestaveně v továrnách a konstrukčních kancelářích. O tom, na čem pracují, vědělo pouze velení základny.

Druhého dne ráno se u útvaru hlásil starší soudruh. Nepochybně byl očekávaný, už týden předtím pro něho v důstojnické ubytovně vyklidili celý pokoj. Byl to Dunajev. Vlastní jméno a jméno po otci? Neznali jsme je. Ale protože tehdy v armádě stejně nebylo zvykem se tak vzájemně oslovovat, ani jsme se po křestním jménu a jménu po otci Dunajeva nepídili. Neznamená to však, že jsme se o příchozího nezajímali. Naopak, zajímali, a lecčeho jsme si všimli. Tak například: už při prvním setkání tváří v tvář jsme usoudili, že to byl civilista. A k tomu nás nepřivedlo jenom oblečení, to je samozřejmě, ale jeho vystupování a chování. Přesto však s ním přijel „buick“ s vojenským číslem! Řidič byl z okruhu, ne však řadový vojín – osoba s distinkcemi na výložkách! Jakmile ti dva odložili do Dunajevova pokoje zavazadla, rozjeli se do štábu.

Téhož dne zavedli spojaři do Dunajevova pokoje polní telefon.

Prosím však, abyste si uvědomili důležitou skutečnost: Vagul netvrdil, že by Dunajev měl nějaký vztah právě k onomu zakrytému letounu…! Když ale přihlédneme k dalším událostem, k nimž následně na základně došlo a porovnáme je s některými projevy zvláštní povahy Dunajeva, jeho zájmy…?

Přesto cokoli tvrdit by bylo předčasné. Sotva to byl jen něčí výmysl a přání Dunajeva ubytovat ve velitelské ubytovně a nikoli v hotelu mimo vojenský prostor, který se mimochodem vyznačoval velmi dobrou úrovní. Pravda, příchozí už nebyl nejmladší. Řekněme, že se proto rozhodli vytvořit mu pohodlnější podmínky. Ale u ostatních starších návštěvníků základny k věku nepřihlíželi! Měl vysokou funkci nebo hodnost? Ne, hodnost nebyla rozhodující. Podle Vagulových slov bydleli v luxusních pokojích hotelu dlouhodobě i náměstci lidových komisařů, i čtyřhvězdičkoví velitelé armád.
Dále… Dunajevův pokoj byl vybaven tím nejlepším nábytkem, kobercem ode zdi ke zdi, květinami; pověsili tam i drahé záclony. On sám pak si přivezl a pověsil obrazy (ještě se k nim vrátíme). Copak je běžné, aby si někdo s sebou na služební cestu bral obrazy?

A pokud jde o jiné věci, zvyšující pohodlí? Vagul říkal, že Dunajev je sotva registroval. Vypadal také jako svobodný mládenec, o něhož nikdo nepečuje: nosil kožený kabát, na ramenou odřený, s odchlíplými kapsami plnými otevřených balíčků cigaret „Bělomor“, na hlavě obyčejnou čepici… ale… kolem krku bílý hedvábný šátek, uchycený špendlíkem s hlavičkou z čirého kamene. Oči měl stále unavené, možná nemocné. Přimhuřoval je, vyhýbal se ostrému světlu (i ve dne měl v pokoji zataženy závěsy). Prsty měl zažloutlé od kouření. Několikrát večer se objevil dole, u kulečníku – nikdy však nehrál: usadil se do křesla za stínidlo lampy, nepřetržitě kouřil a pozoroval hru. Ostatní k němu zpočátku pociťovali jistý ostych, ale pak se s ním kdosi pustil do hovoru. Ukázalo se, že to jde. Hovořil ochotně, ale také věcně a s patřičným sebevědomím. Takže přít se s ním moc nedalo… Každý to nepřijal s nadšením, přesto však pokaždé, jakmile se dole Dunajev objevil, kulečník osiřel. K Dunajevovu křeslu se přisunovaly židle a začínala diskuse – „navýsost filozofická“, jak upozornil Vagul. Hovořilo se o všem možném: o vědě, politice, o historii, i o umění. A také – přirozeně – o aviatice. Jen o jediném se nemluvilo: o obrazech, které měl Dunajev ve svém pokoji. Nikdo nenašel dost odvahy, aby se majitele zeptal, co znamenají. Důstojníci je posuzovali pouze mezi sebou; došli k souhlasnému závěru, že se v nich skrývá patrně nějaký smysl… Byly to kresby tužkou, akvarely. Jeden z obrazů zvlášť poutal svým námětem: hluboká, načervenalá soutěska – sluneční paprsky jejího dna nedosahují. Tam, kde se snad spojují skalní stěny, bloudí dvě shrbené lidské postavičky, zahalené hlubokým stínem…

Na jiné kresbě je Dunajev – přísný, strohý profil před světlým oknem v těžkém rámu. Za oknem stojí velmi hezká žena, která jakoby zve Dunajeva ven, ale on nemůže. A na oba čekají létající stroje naprosto neobvyklých tvarů. Žena je dosud nezpozorovala, avšak Dunajev je vidí…

Kdo je to?

Ve svém vyprávění se kapitán Vagul zjevně snažil vykreslit Dunajeva jako zvláštního, neobyčejného člověka a zejména pak najít přímou souvislost mezi filozofickým založením jeho povahy a svým tématem – „neviditelným“ letadlem.

Kdo to tedy je Dunajev, co je to za člověka? Jaké bylo jeho původní povolání? Byl-li konstruktér, pak musíme předpokládat, že konstruktér významný.

Jenže… v knihách o dějinách letectví jsem se setkal pouze s jedním konstruktérem toho jména: před revolucí pracoval v dílnách školy pozorovacích letců u Kyjeva. Konstruoval tam rychlostní dvouplošník, který literatura registrovala jako „letadlo bez názvu“. Nic víc. Nedochovaly se žádné dokumenty, jen fotografie a ústní zprávy.

Možná, že jde o jednu a tutéž osobu, ale to je nepravděpodobné… Můžeme připustit, že Vagulův Dunajev není konstruktér, ba ani ne inženýr. Konstruktéry, zejména ty slavné, přece jen známe! A co když byl „neviditelný“ letoun vyvinut, jak se říká, na styku vědních oborů? … A „neviditelnost“, pokud se ji podařilo dosáhnout, byla ani ne tak technickým, nýbrž – například – psychologickým jevem… Můžeme přece připustit, že letadlo bylo skutečné neviditelné nikoli jen v důsledku toho, že vůbec či téměř vůbec neodráželo světelné paprsky. Docela dobře můžeme také připustit, že letadlo paprsky odráželo, jenže jeho pozorovatelé je z neznámých důvodů prostě v určitém momentu přestali vidět.

O jaký druh působení šlo a jaký byl mechanismus onoho působení – nevím. Nechci se zabývat pro mne cizím, neinženýrským oborem. Ale přece občas také vidíme nebo slyšíme něco jinak, ne tak, jak to bylo. Stal se takový případ: na moskevském ústředním letišti přistával letoun Po-2, přistání dotáhl a z výšky asi deset metrů spadl na pozemek Botkinské nemocnice, rozbil se a začal hořet. Letce, jenž zůstal naživu, stačili z ohně vytáhnout. Po dvaceti čtyřech hodinách nabyl vědomí, a když se ho zeptali, co se stalo, odpověděl: „Klesl jsem, přidal jsem obrátky, pak… mně dali napít…“.

Po několika dnech se letce na stejnou věc zeptali znovu, a on zase: „Klesl jsem, přidal jsem obrátky… sestřička mně dala napít…“

Takové vypojení smyslů lze vyvolat uměle. Je známo, jak se to dělá: rytmicky se dráždí sluch, zrak – řekněme opakujícími se záblesky světla nebo určitým tónem, přimíseným do zvuku motoru. To také musíme vzít přinejmenším v úvahu. Tím spíš, že zatím všechny novinky techniky, dokonce i ty nejneočekávanější – se po bližším zkoumání ukázaly být zdaleka ne tak překvapivé, jako na první pohled.
V našem případě, to znamená s „neviditelným“ letadlem, neexistuje žádná zkušenost a žádná zpráva o jeho předchozím vývoji (pokud nepřihlédneme k pohádkám o neviditelné čepici a neviditelné bytosti). Může tedy být něco takového, co vyprávěl Vagul, vůbec pravda?

Blížil se čas zkoušek. Dunajev byl zaměstnán tak, jako nikdy předtím. Ke kulečníku už nepřicházel a domů se vracíval po půlnoci. Tiše procházel chodbou a snažil se, aby necvakl zámek dveří jeho pokoje. Stejně ho ale v sousedních pokojích slyšeli. A také sousedy často k ránu budíval za zdí bzučák telefonu. Slyšeli Dunajeva vstávat, nesrozumitelné odpovědi do telefonu přidušeným hlasem a zase ty tiché kroky chodbou.

Zkušební hangár žil vždycky zvláštním životem, před nezasvěcenými utajovaným. Přece však byla základna jediným vojenským útvarem, a tak se stalo, že se postupně všech jejích složek a služeb zmocňovalo zcela hmatatelné a vzrůstající napětí. Nikdo snad nikomu nic určitého neříkal, ale všichni věděli jedno – že se blíží nějaká důležitá událost.

A když nadešel den zkoušek? … Na okraji letiště se shromáždili všichni jen trochu volní příslušníci základny. Pochopitelně, utajení trvalo… Když už je však stroj ve vzduchu, tak… jak jej schováš?

Vytáhli „Dunajevův letoun“ (tak jej stačili na základně pokřtít) a dva stíhací letouny I-16. Jeden z nich byl dvoumístný, „tuplák“ UTI-2; do jeho přední kabiny usedl kameraman s filmovou aparaturou.

V porovnání se stíhacími stroji „dunajevský letoun“ ničím zvláštním pozornost neupoutával – vypadal jako nějaký spojovací, sanitní nebo školní letoun. Lišil se jen povrchovou úpravou – celý se pod slunečními paprsky ostře leskl. Mohlo jít o vyleštěný kov. (Něco takového se u nás před válkou vyskytovalo ojediněle, ale budiž…) Ale jinak tajemný stroj vypadal jako každé jiné letadlo; dost připomínal všem dobře známý typ Po-2, až na to, že to byl jednoplošník. Dalo se předpokládat, že jeho rychlost se bude pohybovat okolo 150-200 km/h. Vzpěry, výztuhy, dvě kabiny bez krytů, jen s ochrannými štítky…

Po krátké rozmluvě s mechanikem si letec sedl na své místo. Pak přijeli hosté – významní vojenští i civilní činitelé. A s nimi Dunajev. Postavil se poněkud dopředu. Tak tam, osamocený, okamžik stál.

Neobyčejné věci se začaly dít hned, jak začal pracovat motor „Dunajevova letounu“. Právě na to všichni přítomní čekali. Po základně totiž stačily proletět zprávy o tom, že je třeba zvlášť pozorně sledovat spouštění motoru. Proto si diváci zapamatovali všechny podrobnosti. Podle všech pravidel bylo slyšet zvolání „Od vrtule!“, patřičně zeslabené vzdálenosti, a „Vrtule volná!“. Pak se z výfuků po stranách motorového krytu vyvalily modré stuhy prvních zážehů a hned nato, souběžně se vzrůstajícími otáčkami motoru, se letoun začal přítomným ztrácet před očima. Jak důrazně uvedl Vagul, začal tát, rozptylovat se ve vzduchu…

Rozjezd a stoupání očima diváci nepozorovali, jen registrovali sluchem – podle pohybu zvuku směrem k lesu a nad lesem. Vzápětí vzlétly oba stíhací letouny; jeden začal „neviditelný“ letoun dohánět, a kameraman v „tupláku“ začat filmovat. Na tentýž objekt se zaostřilo rovněž několik filmových kamer ze země.

„Dunajevův letoun“ se ztratil divákům – a ztratil se i stíhacím letounům. Z doprovodu nebylo nic. Vlastně to bylo tak: několikrát za sebou v krátkých časových intervalech k uším všech na letišti přítomných dolehl blízký zvuk motoru – bylo zřejmé, že se „neviditelný“ pohybuje nad letištěm, nad vojenským sídlištěm, po úplně čisté obloze; ve stejnou dobu se stíhací letouny motaly kdesi na opačné straně. Možná, že kvůli bezpečnosti… Tak proběhlo asi třicet minut. To už všichni na letišti byli přesvědčeni, že „pronásledování“ je bezúspěšné. Pak stíhací letouny přistály, zarolovaly mimo vzletovou a přistávací dráhu a piloti se šli hlásit veliteli základny…

Krátce potom se domněnka diváků potvrdila; po letišti se rychle rozneslo, že ani filmování ze země nepřineslo kýžený výsledek, anebo přesněji řečeno – přineslo až příliš… neboť ani na jediném záběru se nenašlo nic než mraky, po letadle nezůstal ani stín. A přitom kameramani prokazatelně směrovali objektivy podle zvuku a věrohodně tvrdili, že poctivě prosmejčili celou oblohu.

Netrvalo dlouho, a „dunajevovský letoun“ přistál. Bylo slyšet (ne vidět), jak pojíždí po betonové dráze, jak se zastavuje u skupiny velitelů, jak se otáčí. Pod proudem vzduchu vycházejícím od neviditelné vrtule, si lehala tráva mimo betonovou dráhu. Pak klesly otáčky, motor přestával pracovat – a na vzletové a přistávací dráze, jako džinové z arabských pohádek, se opět objevil před chvílí ještě neviditelný letoun se všemi detaily: lehký vzpěrový hornoplošník – vzpěry, výztuhy, dvě kabiny bez krytů, jen s ochrannými štítky…

Jiné údaje nejsou známy…

Pokračování příště

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 2255

error: Kopírování zakázáno!