Bude nalezena Sannikovova země?

Díky globálnímu oteplování vzniká možnost nových geografických objevů

Od doby, kdy lidé začali objevovat Severní ledový oceán, se začaly vyprávět legendy o tajemných ostrovech, které ale nestojí na místě, ale bloudí. Aktivní hledání těchto ostrovů vyvrcholilo ve 20. století.

Kdo slyšel o Sannikovově zemi – na východ od nás je to země docela známá, u nás si už jen pár lidí vzpomene na stejnojmenný sovětský film z roku 1973 (1), a čtenáři ZAZ o ní mohli číst už dvakrát. (2) Dnes mají i své heslo na Wikipedii. (3)

Zopakujme si : Lovec Jakov Sannikov viděl záhadnou zemi v roce 1811, ale nemohl se k ní dostat. Zastáncem její existence byl akademik a spisovatel Vladimír Obručev, který na počátku 20. století pracoval v geologické expedici v Jakutsku. Tam také slyšel legendy o jakési zemi na severu. Tam prý v létě směřují stěhovaví ptáci a žijí zde záhadné domorodé kmeny. Obručev chtěl tyto legendy podrobit vědeckému zkoumání. Napsal svůj vědeckofantastický román „Sannikovova země“, podle které je i natočen zmíněný film.

Polární expedice daleko na severu, uprostřed ledové pustiny nalézá kvetoucí zemi, díky vyvěrajícím horkým pramenům. Svůj román ukončil prorockými slovy: „Může se stát, že se probudí zájem o tajemnou Sannikovovu zemi u někoho z nového pokolení a pohne ho to k hledání uprostřed ledových plání Severního moře.“

Tajemnou zemi zatím nikdo nenašel. I když je nutné říci, že ji v podstatě ještě ani tak příliš nikdo nehledal. Daleko více úsilí se věnovalo hledání dalšího legendárního ostrova – Andrejevovy země.

Už v 17. století se rozšířily zprávy o ostrovech, bohatých na mořské plody, ležící na severu za ústí řeky Kolymy. V roce 1764 byla k jeho hledání vypravena expedice pod vedením Stěpana Andrejeva. Po ledu, na psích spřeženích se Andrejev se svými druhy dobral do místa, odkud záhadnou zemi viděl: „Ostrov není malý. Hor i lesy na něm nejsou vidět, je nížinný, podlouhlý, jedním koncem na západ, druhým na východ, délka 80 verst…“ Ale když cestovatelé viděli čerstvé stopy 8 saní, které jen chvíli před nimi tudy projely, tedy patřící k naprosto neznámému kmeni, ztratili odvahu a vrátili se. Tak neslavně expedice skončila…

Kronika dalších expedic

1769 – 1771 – vojenská geodetická organizace pod vedením praporčíků Leonťjeva, Lysova a Puškareva. Ostrov nebyl nalezen.

Kolem roku 1810 – objevitel Sibiře Matvej Gedenštrom se k záhadnému ostrovu nedostal, ale podle nepřímých důkazů zjistil její polohu a zakreslil ji do mapy.

1821 – 1824 – podle zadání ruské Admirality se na Andrejevovu zemi měla dostat expedice poručíka Ferdinanda Vrangela. Ve výsledné zprávě se pravilo: potvrdit nebo vyvrátit existenci záhadného ostrova není možné, ale v blízkosti mateřské pevniny taková země není.

V lednu 1881 z paluby americké lodě „Jannette“, plavící se v blízkosti předpokládané Andrejevovy země, kapitán De Long zpozoroval neznámý ostrov: „Zřejmě podlouhlý násep, velmi připomínající zemi.“ Přiblížit k němu se nepodařilo.

Ve 20. století se na místo nejednou dostaly ruské i sovětské ledoborce, včetně známého „Čeljuskina“. Nic ale neobjevili, neboť pro zdejší silné ledy musely často měnit směr.

V 19. i 20. století byly na mapách Severního ledového oceánu ještě dvě země: Semenovský a Vasilevský ostrov. A nyní zmizely. Byly ještě na mělkém moři a v základech byl led. Ten však roztál. A čím větší teplota vody, tím je i voda rychlejší. V podstatě ostrovy roztály. Je možné, že Sannikovova i Andrejevova země zmizely podobným způsobem.

Ostrovy nejen že mizí, ale se i nové objevují. V roce 1934 přišel radiogram z výrobního škuneru „Kresťjanka“, že byl objeven nový ostrov a jeho koordináty. Bohužel více podrobností není známo, loď se nevrátila do přístavu, ztroskotala u břehů Kamčatky.

V roce 1943 se šlo po stopách Kresťjanky, ale bezúspěšně. Za tři roky poté během leteckého průzkumu jeden letec objevil ostrov o délce 30 a šířce 25 km, měl příkré břehy a pahorkovitý povrch, od centra k břehům tekly 4 řeky. Při dalším průzkumu ostrov už na starém místě nenašli, byl jinde. Jak je to možné?

Takových bloudících ostrovů zná historie celou řadu.

V roce 1707 holandská velrybářská loď Jillis zjistila severně od Špicberků neznámý ostrov s příkrými břehy. Zanesli ho do map britské admirality. Od těch dob ho viděli mnozí námořníci. Ale v roce 1928 sovětský ledoborec Krasin vyslaný zachránit Nobileho polární expedici, proplul tímto místem, aniž by narazil na náznak pevniny.

V roce 1899 admirál Makaron na ledoborci Jermak narazil u Špicberků na neobyčejný ostrov. Nepodobal se ostrovu Jillise. Nepodařilo se k němu přiblížit, protože Jermak byl z předchozí plavby poškozen ledovými krami.

V roce 1911 se stal objevitelem Eskymák Takpuka. V Beaufortově moři našel nevelký ostrov, vylodil se na něm a viděl „jíl, kameny, pozůstatky rostlin i ptáků“. Ale nikomu jinému se tento ostrov nepodařilo najít.

Od 1947 do roku 2000 se udály stovky takových objevů. O co jde? Jde o úlomky pevninského ledu, které v sobě obsahují i části země, stromů, atd. Z letadla vypadají takové kusy ledu jako opravdové ostrovy. A tak bloudí a nakonec se zachytí na mělčině. A každý ostrov se musí pro bezpečnost námořní dopravy zanést do map.

Ale nyní se Arktika otepluje s neuvěřitelnou rychlostí. Kusy ledu se od pevnin odtrhují stále častěji. Takže není vyloučeno, že se začnou objevovat stále nové a nové „ostrovy“.

Jsou ještě šance na nějaké nové objevy v Severním moři?

Dlouho se myslelo, že už nikoli. Ale v polovině 20. století při podvodním průzkumu Lomonosova hřbetu se některým vědcům zdálo, že některé jeho vrcholky by mohly vyčnívat nad hladinou, pokryté sněhem a ledem. Globální oteplení dává naději na jejich obnažení.

Podle slov Norského polárního institutu Kima Holmana se už v létě 2009 objevily u Špicberků dva nové ostrovy. Je pravda, že nevelké, o velikosti fotbalového hřiště, ale pravá země. A 30. 7.2008 se objevila další nová země. Od kanadského ostrova Elsmir se odtrhla vrstva o ploše 20 čtverečních km.

O tom, že se skutečně mění Arktika v důsledku globálního oteplování, svědčí i ten fakt, že v roce 2010 žádná loď nepotřebovala pomoc atomového ledoborce. Oteplení přináší problém i Novosibirským ostrovům, neboť také stojí na velmi starém ledu. Ten taje a kusy země se stále odplavují.

V září 2008 plocha ledové pokrývky v Arktidě dosáhla svého minima – 4,52 mil. čtverečních kilometrů. I když je to o něco více než rekordní rok 2007 – 4,13 mil. km2, vědci jsou přesto znepokojení. Led je totiž stále tenčí, a jeho objem se tedy zmenšuje. Od roku 1987 se tloušťka ledu zmenšila průměrně z 3,7 do 2,6 m, snížilo se i množství starého ledu, který dříve v létě netál.

Kromě toho, v roce 2008 byl poprvé volně průchozí Západní průchod nad Severní Amerikou a Severní mořská cesta nad Ruskem. Severní ledová čepička se poprvé odtrhla od kontinentů.

Odkazy

(1) Sannikovova země. SSSSR, 1973. Internet: http://www.csfd.cz/film/90525-sannikovova-zeme/prehled/
(2) Vašák, A.: Sannikovova země I. ZaZ 4/20, (4), 1995, Vašák, A.: Sannikovova země II. ZaZ 3/24, (5), 1996)
(3)  Sannikovova země. Wikipedie, Internet: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sannikovova_zem%C4%9B

Z časopisu ZAZ

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 949

error: Kopírování zakázáno!