Záhadná zmizení

Zmizení někoho je téma, které zajímá především policisty a kriminalisty.

Beze stopy mizí lidé na celém světě – ať už v důsledku nemoci, nešťastné náhody či kriminální činnosti, anebo z jejich vlastního přání – snaha odejít jinam, spálit za sebou mosty, začít někde od úplného počátku. Statistiky jsou plné znepokojujících čísel, které nejsou nikterak zábavné ani potěšující.

Existují však místa a události, pro které nic z toho neplatí? Místa, kde skutečně mizí lidé beze stopy, bez vlastního či jiného přičinění?

Bermudský trojúhelník – ano či ne?

Snad nejznámější takovou oblastí je již legendární Bermudský trojúhelník. Literatura i internet je plný zvěstí o zmizelých lodích, nebo o jejich posádkách, jež svá plavidla opustily bez jakékoliv stopy, o letadlech, po kterých nic nezbylo, jakož i o dalších letadlech, které je měly najít.

Nejznámější případ je zmizení 5 torpédových letadel Grumman Avenger a pátracího letounu Martin Mariner, který je letěl hledat.

5. prosince 1945 letka Avengerů odstartovala ve 14,10 hod k cvičnému letu ze základny Fort Lauderdale na Floridě. Piloti dostali vcelku jednoduchý úkol – letět nejprve 160 mil na východ, potom 40 mil na sever a vrátit se zpět na základnu. To vše i s cvičným bombardováním mělo trvat asi dvě hodiny. Kolem čtvrté odpoledne tedy měla být letadla zpátky na základně. V 15:45 však kontrolní věž zachytila nanejvýš naléhavé hlášení: „Náš stav je havarijní, nevidíme zem, opakuji – nevidíme zem!“ Velitel letky kapitán Taylor vzápětí dodal: „Nemůžeme určit naší polohu, nevíme, kde jsme, zabloudili jsme.“ Od řídícího letu dostal pokyn, aby letěl na západ, takže dříve nebo později by se v každém případě měl dostat nad americkou pevninu. Tento jednoduchý rozkaz však kapitán Taylor splnit nedokázal. Řídící věži ohlásil: „Nevíme, kde je západ, všechno je divné, nemůžeme určit směr, také oceán vypadá jinak než jindy.“ V 16:25 věž zachytila poslední hlášení: „Nevíme, kde jsme, snad 220 mil na severovýchod od základny, pravděpodobně my…“ V tu dobu již startuje záchranný hydroplán Martin Mariner. Po několika běžných hlášeních se odmlčela i jeho posádka. Následujícího dne po ztracených letadlech nebo jejich troskách pátralo na 300 letadel a 21 lodí. Marně.

Záhada zmizelých letadel se dostala do mnoha knih a dokonce i do filmu „Blízká setkání třetího druhu“ (USA, 1977), když se dávno ztracené Avengery náhle objevily nepoškozené v poušti…

Okolnosti tohoto případu však začaly vyplouvat až po mnoha letech.

Ukázalo se, že velitel letky Taylor nastoupil k letu v kocovině, bez kompasu, a problémů s určením orientace měl už několikrát. Jemu podřízení piloti byli nováčci bez zkušeností. V době letu byla na moři bouře s 15 metrovými vlnami, takže i po přistání letadel na hladinu by po nich nezůstalo vůbec nic. Trosky Avengerů našli na mořském dně hledači pokladů z potopených lodí v roce 1991.

Případ odstartoval záhadu „Bermudského trojúhelníku“. Tento název se ujal díky knize Charlese Berlitze „Bermudský trojúhelník“, která vyšla v roce 1974 a prodalo se jí v řadě zemí, přes 20 miliónů výtisků. Jenže – od té doby mnozí badatelé ověřovali údaje z této knihy, a dospěli k závěru, že Berlitz si mnohé údaje o zmizelých lodích a tajemných katastrofách upravil, zveličil nebo dokonce sprostě vymyslel.

I tak to odstartovalo hledání příčin možných havárií a katastrof lodí a letadel v této oblasti. Od ojedinělých přírodních jevů a úkazů, výronech plynů z mořského dna, osamocených obřích vln, přes působení infrazvuku, až po fantastické hypotézy o portálech do jiných světů a působení mimozemšťanů.

Navíc statistiky katastrof na světových oceánech hovoří jasně: Bermudský trojúhelník není vůbec tím nejnebezpečnějším místem světového oceánu. Zde od roku 1800 do roku 2015, tedy za 215 let, zmizelo pouze 11 lodí, a od roku 1945 jen 19 letadel. Tím nejnebezpečnějším místem je ve skutečnosti jiný trojúhelník, tzv. Korálový – od jihovýchodní Číny, přes Indonésii až k severnímu pobřeží Austrálie. Událo se zde 293 katastrof lodí a letadel za pouhých 13 let!

Zmizení lidí

Téma záhadných zmizení československým čtenářům přiblížil už legendární MUDr. Ludvík Souček ve svém „Tušení souvislostí“ (1978), a podle zápisků, které se dochovaly, mu měla být věnována kapitola i v připravované knize „Tušení světla.“ Rukopis však také záhadně zmizel a tak udělal efektní tečku za životem slavného autora.

Ve své knize popsal Souček příběh vdovy Trenchové se svým desetiletým synem Patrickem, žijící na konci 19. století v Oregonských horách u břehů řeky Rippling River. Na Štědrý večer měla spoustu hostů. Tehdy se jich tam sešlo devět. Krátce před desátou si Patrickova matka vzpomněla, že nemá vodu na umytí nádobí, proto ho poslala s vědrem k nedaleké studni. Venku byl napadaný čerstvý sníh, obloha se vyjasnila a byly na ní jasně vidět milióny hvězd. Kluk si nazul boty, nasadil čepici, popadnul vědro a vyběhl ke studni.

Po chvíli se lidem zdálo, že slyší nějaké volání, proto vyběhli ven a zaslechli už jen slabý chlapcův hlas volající o pomoc přicházející odněkud z výšky. Patrick ke studni nikdy nedošel. Jeho stopy, zřetelně otištěné v čerstvém sněhu, končily v půli cesty ke studni a vědro leželo opodál.

I když policie prohledala celé okolí a několikrát vyslýchala všechny svědky, Patricka už nikdy nikdo nespatřil…

Asi jedno z nejznámějších klasických zmizení je bezesporu záhadné zmizení farmáře Davida Langa, které proběhlo 23. září 1880 na farmě poblíž městečka Gallatin ve státě Tennessee.

Bylo jasné slunečné odpoledne a poblíž domu z pálených cihel, který byl obrostlý psím vínem, si hrály Langovy děti Sarah (11) a George (8) se svou novou dřevěnou hračkou, kterou jim jejich otec ráno přivezl z Nashvillu. Paní Langová požádala svého manžela, zda by s ní nezajel do města, protože potřebovala ještě něco nakoupit. Manžel jí toto přislíbil, ale nejprve šel zkontrolovat do ohrady svou chloubu – krásné grošované koně. Ohrada se rozkládala si uprostřed pastviny, kterou měli před domem. Když David Lang docházel k ohradě, podíval se na hodinky, otočil se směrem k manželce a zavolal na ni, že je za chvíli zpátky. Mezitím k domu Langových přijížděl jejich soused – soudce Peck. Jakmile ho Lang uviděl, stačil na něj zamávat a vydal se směrem k domu, když tu najednou před zraky všech přítomných zmizel – doslova se rozplynul ve vzduchu. Paní Langová začala ječet a rozběhla se k tomuto místu. Děti byly šokovány. Soudce Peck s bratrancem se rozjeli tamtéž. Do večera se na místě zmizení shromáždili všichni lidé, co bydleli poblíž, kteří rozkopali a rozryli celé okolí místa zmizení farmáře Langa. Hledání bylo neúspěšné a farmář Lang se už nikdy nenašel. Pouze na místě jeho zmizení byl po určitou dobu kruh zažloutlé trávy.

O mnoho let později tento záhadný případ zaujal místního knihovníka. Hershal Payne ve starých dobových písemnostech v Galattinské oblasti nenalezl stopu ani po Langovi, ani o jeho rodině, farmě, či jakémkoliv svědkovi oné události. Zjistil však, že se kolem roku 1880 v Galattinu pořádaly „soutěže sedmilhářů“ o co nejkurióznější vymyšlenou historku. Jednu z těchto soutěží tehdy vyhrál obchodní cestující Joe Mulhatten s příběhem o zmizení Langa. Vítězný příběh pak byl uveřejněn v časopise Cincinnati Enquier. Odtud jej později převzaly jiné časopisy, ovšem už neuvedly, odkud pochází. Další opisy a převzetí příběhu dokonale zakryly jeho původ a ten byl považován za pravdivý. Díky nedbalosti novinářů se tak původní „velká lež“ dostala do encyklopedií „pravdivých“ paranormálních případů.

Uvádí se také případ manželů ze Severní Koreje, kteří zmizeli v poledne 19. března 2000. Sung Kyung-il se svou ženou Chu Myung-hee pracovali ve svém domku. Když je večer přišla sousedka navštívit, domek byl prázdný. Dveře byly odemčené, na stole stál ještě teplý, nedopitý čaj a obě židle byly převržené. Po manželech však ani stopa, jako by se propadli do země. Marně prohlíželi přivolaní vesničané celou noc i příští den domek i okolí, vysvětlit jejich záhadné zmizení nikdo nedokázal. Pátrání korejské policie bylo bezvýsledné, manželé zmizeli bez toho, aniž by si s sebou vzali cokoliv ze svého majetku a dokladů. Až po pěti letech se zjistilo, že se oba manželé přes pět let ukrývali v brlohu, který si vyhrabali na svahu hory Dokgol v Číně. Chtěli totiž najít lepší a svobodnější život, ale brzy zjistili, že by je Číňané opět poslali zpět do Severní Koreje, kde by jim za útěk hrozilo vězení, a další perzekuce. Nepřihlásili se tedy úřadům, ale ukryli se v těžko přístupné krajině na severovýchodě Číny. Skrýš zamaskovali trávou a listím a přežili v ní za neustálého hladovění několik mrazivých zim. Nakonec se jim podařilo dostat do Jižní Koreje a tam svůj příběh zveřejnili…

Opravdu dosud nevyřešený, je případ zmizení dvou anglických školáků z roku 1996 ve městě Solihull, v blízkosti Birminghamu. Navzdory pátrání, pomoci tisku a pořadů BBC, tento případ zůstal neobjasněn.

25.prosince 1996 dva kamarádi, Patrick Warren (11) a David Spencer (13) byli odpoledne spatřeni policejním důstojníkem s dalšími dětmi v Meriden Parku, kde byli varováni, aby si nehráli na zamrzlém rybníku. Po návratu domů řekli svým rodičům, že chtějí večer navštívit Patrickova bratra Dereka. 26. prosince 1996 opustili domy v Chelmsley Wood, ale k Derekovi nedošli. Ten, když k němu chlapci nepřijeli, je hledal hned následující den. Posledním známým pozorováním chlapců bylo těsně po půlnoci obsluhou benzínky. Muž jim dal balíček sušenek. Patrikovo zbrusu nové červené kolo Apollo, které dostal k vánocům, bylo nalezeno opuštěné za čerpací stanicí v blízkosti odpadkových košů. Jeden z kupujících na čerpací stanici uvedl, že viděl chlapce, kteří kráčeli k místnímu nákupnímu centru. Více je ale už nikdo nespatřil…

Kuriózní případ smrti Elisy Lam z roku 2013 také částečně souvisí se zmizením a dodnes není objasněn. V hotelu Cecil v Los Angeles kamera ve výtahu zaznamenala, jak kanadská studentka Elisa Lam vstoupila do kabiny, opakovaně mačká tlačítka, ale dveře se stále nezavírají. Dívka z výtahu vystoupila, a to je poslední záznam, kdy byla spatřena živá. O den později ji našli mrtvou v uzavřené nádrži na vodu. Byla nahá, šaty i osobní věci byly v nádrži. Ta se musela rozříznout, aby bylo vůbec možné tělo vyndat. I když Elisa měla psychické problémy, svědkyně, které s ní mluvily den před zmizením, tvrdily, že měla veselou náladu. Nádrž na střeše hotelu však byla uzavřená těžkým víkem, dveře na půdu byly zajištěny alarmem. Nenašly se žádné stopy násilí a příčina smrti bylo utonutí. Jak se však dívka dostala k nádrži a do ní, zůstalo záhadou. Záhadou zůstalo i podivné chování výtahu.

Pátráním se zjistilo, že samotný hotel má od pradávna špatnou pověst. Bydleli zde kdysi dva sérioví vrazi, oběť pozdější nevysvětlené vraždy, a odehrálo se zde několik sebevražd. Při jedné takové skokem z okna oběť dokonce zabila náhodného chodce… Není proto divu, že badatelé, pátrající po objasnění záhady Elisy Lam, označili hotel za anomální zónu, s negativními dopady na lidi i události.

Zatím poslední záhadné zmizení se odehrálo 12. března 2018 v Montrealu. Desetiletý Ariel Jeffrey Kouakou zmizel za bílého dne z parku ve 14 hodin. Policie se domnívá, že šlo o nehodu a chlapec se utopil v řece, rodiče věří, že jde o únos a doufají, že chlapec je naživu. Jenže venkovní kamery žádnou podezřelou aktivitu nezaznamenaly, a v řece se také nic nenašlo. Do pátrání se zapojilo na 500 dobrovolníků a prověřili na 700 podnětů a podezřelých okolností. Zatím bezvýsledně…

Mizí lidé ve velkém?

Velmi pozoruhodné jsou příhody, podle kterých mizí velké skupiny lidí najednou. Jedním z takových příběhů je zmizení britského Norfolkského pluku – čítajícího několik set mužů – v Turecku za první světové války, v roce 1915. Také tento příběh je hojně opakovaný v mnoha záhadologických knihách a článcích. Badatelé zjistili, že ono „zmizení“ se skutečně odehrálo – ovšem příčiny byly více než prozaické. Pluk měl útočit na dobře zakopané a opevněné turecké pozice. Legenda vypráví, že v okamžiku zmizení se na obloze náhle objevil podivný tmavý objekt. Ano, i to je pravda. Jenže šlo o mrak, který zaclonil Slunce. Počítalo se s tím, že to mělo oslňovat turecké vojáky při útoku Britů, a zabránit jim přesnému míření. Tuto výhodu však náhlý mrak Britům vzal. Turci úplně rozstříleli útočící jednotky. Pluk skutečně „zmizel“ – bohužel jen ze stavů britské armády – díky zdrcující porážce na válečném poli…

Ve třicátých letech 20. století se v americkém tisku začala šířit zpráva, že zmizela celá vesnice kanadských indiánů u jezera Agnikuni. Trapper Joe Labelle navštívil inuitskou vesnici, kterou dobře znal. Našel však jen opuštěné stany, netknuté jídlo, všechno náčiní i zbraně na místě. Záhadu ohlásil Královské kanadské strážní policii. Záhada nad záhady… Jenže – tuto příhodu si vymyslel v roce 1930 jeden novinář pro místní plátek. 29 let si na ni nikdo nevzpomněl, až ji objevil Frank Edwards, spisovatel a fabulátor, a použil ji do své knihy fantastických příběhů „Nejzáhadnější ze záhadných“. Ta se dočkala od roku 1959 mnoha dalších vydání v řadě zemí a v 90. létech minulého století vyšla i v českém jazyce. Edwards příběh přikrášlil a patřičně zveličil, což od té doby dělají všichni, kteří tento příběh čas od času resuscitují. Nic na tom nezmění, že příběh je výmysl…

Ale podívejme se k nám domů

V roce 1999 se objevilo na internetu vyprávění o tom, že ve slovenském pohoří Tríbeč dochází k záhadným zmizením osob od nepaměti. Případ převzal i jeden, tehdy velmi známý záhadologický časopis. Čtenáři byli po několik pokračování drženi v napětí pozoruhodnými příběhy, posbíranými od místních obyvatel. Badatelé, kteří opravdu v praxi šetřili záhadné úkazy, byli udiveni, kolik lidí lze třeba za pouhý jediný víkend sehnat, vyslechnout, jejich vyprávění přepsat a ještě bezchybně přeložit do češtiny! Takový výkon ukazoval jen jediné – jde o výmysl. To nakonec pod tíhou důkazů přiznal i autor. Pověst však zapustila kořeny. Čas od času si na Tríbeč někdo vzpomene a záhada je přiživována občasnými články. V roce 2017 se téma záhadného slovenského pohoří dočkala i literárního zpracování v příznačně nazvané knize „Trhlina“ od Jozefa Kariky a v roce 2019 byl podle knihy natočen i stejnojmenný film. A protože jde opravdu o velmi členitý terén, za uplynulých 20 let se zde skutečně několik lidí ztratilo… Náhoda?

Příhody bez nároku na honorář

Charles Berlitz nebo Frank Edwards a mnozí další si z příběhů o zmizení lidí udělali dobré živobytí. Existují ale i příběhy lidí, kteří se nechtějí zviditelnit, zůstávají v anonymitě a z takových příhod nic nemají. Co si myslet třeba o příhodě, kterou sdělil muž z Plzně?

  • „Ačkoliv se záhadná událost odehrála v říjnu roku 1990, mám ji dosud v živé paměti. Čekal jsem tehdy na trolejbus pod planetáriem, a na zastávku přišla černovlasá dívka ve věku mezi dvaadvaceti až pětadvaceti lety. Ihned mě upoutal její celkový vzhled a neobvyklé oblečení. Dívka byla štíhlá, a svým vzhledem připomínala Vietnamku nebo Korejku. Byla však vysoké postavy. Měla černé kozačky, kožené kalhoty a bundu do pasu, což by nebylo tak neobvyklé, kdyby k sobě oblečení zcela neladilo. Stejné přezky z bílého lesklého kovu měla totiž i na kozačkách, bundě a dokonce i kabelce. Oblečení ladilo i s jejími šperky, které byly patrně ze stříbra, nebo opět z bílého lesklého kovu. V prstenu, náušnicích, náramku na pravé ruce i ve sponě v jejích vlasech byly zasazeny zářivě zelené kameny. Nebyla nalíčená a neměla nalakované ani nehty. Když se jedna paní na zastávce ptala na odjezd trolejbusu, odpověděla zcela nesrozumitelně, takže jsem si myslel, že je to cizinka.
  • Potom jsme nastoupili do trolejbusu a já jsem ji dále pozoroval, neboť byla velmi atraktivní. Pak mě upoutaly její hodinky, na nichž nebylo možné rozeznat ručičky, jen tmavý ciferník. Všiml jsem si, že když jsme projížděli pod viaduktem u Prazdroje, že hodinky jakoby píply a zářivě červeně se zableskly. Viděl jsem, že se na ně jen letmo podívala.
    Vystoupili jsme společně ještě s jednou starší prošedivělou paní na první zastávce při odbočování do Lobez. První šla exotická dívka, pak ona paní a za ní jsem šel já. Trolejbus mezitím odjížděl pryč. Krátce jsem se zadíval do země, a když jsem se opět podíval před sebe, exotická dívka tam již nebyla. Chvíli jsem nevěřil svým očím. Ta starší paní mě však chytila za ruku a křičela – „Viděl jste to, viděl jste to? Vždyť ona zmizela!“ Bylo to hrozné. Za bílého dne, ulice byla kromě nás liduprázdná. Paní se nemohla vzpamatovat, šokovaná si sedla na zídku plotu. Musel jsem si tedy přiznat, že se mi to nezdálo.“ (Přepis magnetofonového záznamu se svědkem, KPUFO Plzeň).

Kdo se to vrhl do propasti?

Další příběh popsal jeden starší muž ze Semil.

  • „Bylo to v roce 1984 nebo 85, tento časový údaj prosím jen orientačně, podle narození naší fenky Myšky. Vím jen, že to nebyl ani podzim, ani zima, nejspíš tak konec jara nebo nejpozději začátek léta. Pro ten průběh, tak neobyčejně zvláštní, utkvěl mi z této události v paměti jen samotný děj, jehož jsem se stal účastníkem, nebo, chcete-li, náhodným svědkem.
  • Ale k věci: šel jsem tehdy s naší Myškou do starého lomu, vysoko do kopce, procházkovou trasou, kterou již po léta chodíváme. Vyšli jsme z louky do horní části hlavní sváženky a poté odbočili nalevo malou sváženkou vzhůru.
  • A jak tak jdeme, zpozoruji, že v jámě po vyrabovaném lomařském vratu je jakási dívka. Bylo mi nápadné a trochu divné, co tam ta dívka dělá. Zdálo se mi, že si to tam nějak prohlíží, jako by to zkoumala. Každý normální člověk, který tou cestou vzhůru kolem prochází, do té jámy nanejvýš jen zběžně nahlédne. Jakmile nás ta dívka spatřila, vylezla z jámy až podivuhodně lehce ven. Když jsem ji pozdravil, odpověděla jen nepatrným pokynutím hlavy, aniž by co řekla. Pohlédla vlevo, na statný smrk, opatřený žebříkem. Pár vteřin si jej prohlížela, jako by odhadovala, co to má být, k čemu to má sloužit? Když jsem zpozoroval její zvláštní zájem, letmo jsem jí napověděl, že je to myslivecký posed. Dívka učinila nepatrný posunek levou rukou, jako že rozumí, ale stále ještě nepronesla ani jediné slovo.
  • Šli jsme mlčky pár kroků vedle sebe. Pěšinka vzhůru do kopečka se zužovala. Já jsem dával dívce přednost, aby šla první. Dívka naopak gestem ruky vybízela mne. Vycítil jsem v tom ženskou opatrnost. Šli jsme tedy s Myškou první a dívka v patách za námi. Měl jsem pocit, že si mne zezadu nějak pozorně prohlíží. Když jsme oba vyšli pěšinkou vzhůru, chtěl jsem na tu dívku konečně promluvit, ale stále ještě jsem se ostýchal. Nevěděl jsem, jak a čím vůbec začít. Ta dívka se zdála být ve věku asi 22 – 24 let, vysoká 172 – 174 cm, štíhlá, sportovní typ, kaštanových vlasů, prostého účesu. Podle tváře se cizinkou být ani nezdála. Bylo jen nápadné to, že doposud nepronesla ani jediné slovo, které by zjednalo konečně jasno, co je vůbec zač. Nejpodivnější na ní bylo to její oblečení: Jakási moderní kombinéza a ty její boty. Kombinéza byla úplně prostá, zvláštního střihu, zelenavě šedé barvy, dokonale přizpůsobená lesnímu prostředí, zhotovená z nějaké zvláštní, na první pohled nepromokavé textilie, kterou jsem neznal. Ty její boty nijak moderní nebyly, ani v nejmenším. Zato se zdály být velmi praktické, jakoby šité na míru. Kopírovaly přesně tvar její nohy.
  • Již již jsem chtěl dívku oslovit, ale ona to okamžitě vycítila, možná i předvídala z mé strany nějaké zvědavé či indiskrétní otázky. A nebo… že by byla cizinkou, nerozuměla česky a chtěla se rozhovoru vyhnout? Opožděně jsem si v duchu připouštěl, že to mohlo být i takhle. Když se mi již otevírala pusa, že na ni promluvím, tak mne předběhla a zareagovala velice bystře a energicky po svém. Zpozoroval jsem, jak vytáhla z levé kapsy jakýsi předmět a úkosem pohlédla na mne, zda jsem si toho povšiml. Při vší mé zvědavosti nechtěl jsem být takový, abych se mermomocí pokusil to zvědět. Dívka držela předmět v levé ruce a schovávala jej za tělem, takže se mi jej nepodařilo zahlédnout. Když jsem trochu poodstoupil, abych přece jen uviděl, co to tam tak skrývá, učinila dívka malý pohyb rukou, aby předmět skryla ještě lépe. To mne tak trochu začínalo zlobit, ale nedal jsem to na sobě znát.
  • Můj pes na vodítku zneklidněl a táhl mě pryč. Dívka se pozastavila a měřila svým zrakem nějaké ty metry před sebou, zešikma k okraji lomové propasti. Řekl jsem si: Co to dělá? K mému velkému údivu poodstoupila asi dva a půl kroku vzad, přičemž mi blesklo hlavou: Co to chce dělat? Co zamýšlí? Dívka se pojednou přikrčila, zčista jasna vyrazila prudce vpřed, jako ta nejlepší sprinterka. V trysku přeběhla těch pár metrů a velkým protáhlým obloukem se vrhla do lomové propasti, hluboké asi 8 – 9 metrů. To se odehrálo tak děsivě rychle, že mne to doslova přikovalo k zemi. Stačil jsem jen strašně vykřiknout!
  • Dívčin skok byl jen dílem okamžiku. Při rozběhu velice rychle a intenzivně pracovala nohama i rukama. Nohy jako by jí to nadnášelo samo. První fáze jejího letu vzduchem nad propastí byla velice prudká, razantní. V druhé fázi jsem již s velkým ulehčením a zároveň překvapením pozoroval, že svůj let vzduchem zbrzdila a zpomalila do rychlosti přistávajícího parašutisty. Ve finiši toho skoku na dně propasti, kam dopadala dokonce ještě zpomaleněji. To jsem zpozoroval poté, co jsem se dvěma, třemi skoky ocitl na horním okraji propasti. Jak dopadla dole na nohy, doslova se rozplynula a zmizela.
  • V těchto momentech jsem prodělával celou sérii šoků, jeden za druhým. Dívka tam dole nezmizela naráz, v jedné vteřině či okamžiku. Bylo zrakem patrné, jako by se její tělo jako by se její tělo rozplývalo až do úplného zneviditelnění. Moje mysl těmito záhadami a velmistrovskými kousky úplně znejistěla a zchaotičtěla. Div jsem se netloukl do hlavy, zda mne nešálí smysly. Nikdy jsem na podobné zázraky nevěřil, a tady najednou, z ničeho nic, tohle všechno. Ať jsem se rozhlížel sebevíc dopředu, dozadu, do stran, nikde jsem ji již nezahlédl. Jakým vědeckým zázrakem se jí podařilo rychlost jejího letu vzduchem tak úspěšně, efektivně a pohotově zbrzdit, aby dopad nohou a těla byly snesitelné?
  • Od té doby uplynulo asi 14 let. Co jsem se tam na ta místa od tohoto skoku za ta léta nachodil, co jsem se tam nakoukal do všech možných stran a směrů, ale po té záhadné dívce ani vidu, ani slechu. (Vladimír D., Semily – archiv KPUFO)

Co dodat?

Kdybychom chtěli tato záhadná zmizení vysvětlit, máme několik možností. Nechat vše na policii? Odsunout vše do sféry lidské fantazie a poťouchlých žertů?

Nadšenci a fantasté mají na všechny záhady jednu velice oblíbenou možnost, a to únos mimozemšťany. Další hypotézy hovoří o místech, které se aktivizují za působení řady náhod a jakéhosi přestupu mimo čas a prostor. Myšlenka, že by za určitých podmínek mohly vznikat v některých místech brány či průchody do jiných dimenzí nebo paralelních světů, nebo pouze do jiných časových rovin, je dnes třeba ještě fantastická. I když na to dosud neexistují žádné důkazy, víme, že na naší planetě je ještě spousta jevů, které bude třeba prozkoumat. Existuje spousta anomálií, které čekají na své vysvětlení.

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 2200

error: Kopírování zakázáno!