Venuše je možná obydlená

Ruská akademie věd se postarala o senzaci: Venuše je možná obydlená

Vědci našli živé objekty a vegetaci na snímcích, vyslaných z povrchu „Planety bouří“

Obr. 1 Tato květina roste na Venuši. Alespoň v roce 1982 tam ještě byla.

Vědci nežertují

Teplota 460 stupňů Celsia – ve sporáku, kde se peče vepřové maso, je dvakrát chladněji. Tlak – 92 krát vyšší než na Zemi. Atmosféra je hustá, je zde více než 96% oxidu uhličitého. Vody je nevýznamné množství, kyslíku je ještě méně. Mraky – kapky kyseliny sírové. Taková je Venuše – soused Země, druhá planeta od Slunce. Podle všech parametrů – hotové peklo. Může tam něco žít? Zdá se být jasné, že ne.

Obyvatelé Venuše se však opravdu objevili. Nenašli je ale ufologové, ale hlavní výzkumný spolupracovník Institutu kosmických výzkumů Ruské akademie věd (Институт космических исследований Российской академии наук (ИКИ РАН)), vedoucí laboratoře oddělení planetární fyziky, doktor fyzikálních a matematických věd Leonid Vasiljevič Ksanfomaliti (1). A nejpřekvapivější věc na tom je, že jsou i další vědci, kteří objev potvrdili!

„Já, jako molekulární biolog, jsem nenašel nic, co by zásadně odporovalo možnosti existence živých organismů v podmínkách Venuše,“ řekl např. akademik RAV Alexander Spirin, doktor biologických věd, více než 30 let vedoucí Institutu proteinů RAV. (2) V roce 2011 byl Ksanfomaliti první, kdo zveřejnil výsledky svých pozorování, a poukázal na nejméně tři tvory, kterých si všiml na povrchu Venuše.

Za posledních 8 let objevil tento badatel celkem 18 zástupců flóry a fauny Venuše. Bylo to nedávno publikováno v časopise Uspěchi Fizičeskich Nauk (svazek 189, č. 4), což je naprosto seriózní a nejcitovanější vědecká publikace v Rusku. (3) Což také není vtip.

Spoluautory Leonida Vasilieviče Ksanfomaliti jsou:

  • doktor fyzikálních a matematických věd, profesor Lev Zeljonyj, akademik Ruské akademie věd, vědecký ředitel, donedávna ředitel Institutu kosmických výzkumů Ruské akademie věd,
  • Valentin Parmon – předseda sibiřské pobočky Ruské akademie věd, vědecký ředitel Institutu katalýzy G.K. Boreskova RAV
  • Valerij Snytnikov – kandidát fyzikálních a matematických věd, docent katedry obecné fyziky Novosibirské státní univerzity

Všichni jsou „esa“ vědeckého světa, kteří si cení své pověsti.

Předpokládá se, že vědci si dobře rozmysleli, než udělali senzační oznámení. Pravdou je, že svůj článek opatrně nazvali: „Hypotetické známky života na planetě Venuše: revize výsledků televizních experimentů z let 1975-1982“.

Obr.2 Sonda „Veněra-13“

Čas letů

Málokdo dnes ví, že povrchu Venuše dosáhly pouze sovětské sondy, vytvořené Vědecko-výrobním sdružením S.A. Lavočkina. (4)

V roce 1975, Veněra-9 a Veněra-10 přenášely první obrazy z míst přistání, přičemž pracovaly ve žhavé výhni asi hodinu. Bylo to nazváno „televizní experimenty.“ Veněra-11 a Veněra-12 v nich měly pokračovat. Sondy sice přistály v pořádku, ale nemohly odhodit kryty, chránící objektivy kamer. Výsledkem byl „černý čtverec“ místo krajiny…

Opravdový úspěch, který dosud nikdo jiný nezopakoval – přinesly výpravy Veněra-13 a Veněra-14 v březnu 1982. Každý přistávací modul byl vybaven dvěma kamerami – přední a zadní. Vyrobili je ve Výzkumném ústavu kosmického vybavení pod vedením Jurije Gektina a Arnolda Selivanova, specialistů, kteří vytvořili podobné vybavení pro měsíční Lunochody.

Obr.3 Panorama z Veněry-13

Obr.4 Panorama z Veněry-14

Kamery po dobu asi 2 hodin nepřetržitě natáčely Venuši v okolí sond. Předaly mnoho snímků panoramatu. Ty byly nyní podrobeny „revizím“ – byly vyjasněny, vyčištěny s využitím moderních metod zpracování obrazu. Malé detaily se staly viditelnými. A objevily se velmi podivné objekty!

Flóra: houby a květiny

„Podívejte se,“Ksanfomaliti ukazuje záběry s „hypotetickými příznaky života na planetě Venuši“. „Tady jsou dvě „houby“. Na panoramatu „Veněra-13“ jsou viditelné jejich kónické skládané „čapky“. Průměr jedné je asi 8 centimetrů, druhé asi 6 centimetrů.

Obr.5 U přistávacího zařízení jsou viditelné čapky venušských hub…

Několik snímků, pořízených v různých intervalech, umožnilo znovu vytvořit rostoucí „květinu.“ Její výška je asi 30 cm. Animace prokázala, že „květina“ se kymácí. Ve větru, jak navrhl vědec. Vítr na Venuši vál rychlostí 0,45 metru za sekundu, což vzhledem k hustotě místní atmosféry odpovídá zemské rychlosti 8 metrů za sekundu. Samozřejmě to není žádný hurikán. Vítr je to mírný až silný, jak řekli meteorologové.

Obr.6 Další květina

„A zde je „rostlina“, kterou zachytil objektiv kamery „Veněra-14“,“ pokračuje Leonid Vasiljevič. „Do „revize“ to vypadalo jen jako nějaká černá čára. Ale na jasnějších obrazech se ukázalo stéblo s květem nahoře. A začalo se to podobat pozemskému květu se čtyřmi listy u základny – jsou světlejší.“

Nedaleko – přímo u zubů výsadkového modulu – je vidět další tmavý stonek s lehkými okvětními lístky, vyčnívající z téměř bílých listů.

Obr.7 A další rostlina

Veněra-13 a Veněra-14 byly téměř tisíc kilometrů od sebe. Ale natáčely velmi podobné „rostliny“. Což je jen stěží pouhá náhoda.

Obr.8 Květ na stonku s listy u povrchu. Dole – pozemské listy pro srovnání.

Obr.9 Tři květiny: vyrostly tisíc kilometrů od sebe

Fauna: škorpion, amisad a tlustí červi

„Škorpiona“ si Ksanfomaliti všiml před 8 lety. Nyní je zkoumán podrobněji. Neviděl ho však na všech snímcích, ale pouze na těch, které pořídila Veněra-13 v období mezi 87-100 minutou. Na snímcích, pořízených před a po těchto minutách, žádný „škorpion“ není!

Kam zmizel?

„Vylezl z půdy, dostal se do zorného pole objektivu, a pak se zase odplazil,“ domnívá se Leonid Vasiljevič. „Bytost je to poměrně velká, asi 17 cm dlouhá. A podívejte se blíž – vystupuje nad povrch, vrhá stín!“

Obr.10 Škorpión, který se objevil a pak zmizel…

Další, přibližně 15 centimetrovou bytost, podobnou pozemské ještěrce, uviděl Ksanfomaliti u podstavce sondy Veněra-14. Vědec nazval „ještěrku“ amisad – na počest starověkého babylonského krále Ammizaduqa, jehož astronomové pozorovali Venuši. Animace šesti dostupných snímků ještěrky, pořízených v intervalu 13 minut ukazuje, že otáčí hlavu. Při tom buď šplhá na kámen, nebo z něj sklouzne.

Obr.11 Amisada – ještěrka z Venuše. Vypadá podobně jako pozemská (vpravo).

„Obyvatelé Venuše jsou velmi pomalí,“ vysvětluje Leonid Vasilievič. – „Pohybují se rychlostí přibližně milimetr za sekundu.“

Obr.12 Na jednotlivých záběrech lze vidět, že amisada otáčí hlavu

Na amisadu se podobá i další, 12 centimetrová bytost, která se nachází opodál. Vědec ho naznal „Tlusťoch“. Připomíná to malou sépii. Venušská sépie má ale na hlavě korunku. Na následujících snímcích je zřetelné, že se „korunka“ pohybuje.

Obr.13 Venušská sépie – na Zemi jsou podobné.

Podívejme se na další „mimozemšťany“. Mezi nimi je i „Zubatka“ – bytost s nějakými „zoubky“, a je největší z objevených tvorů, dosahující délky 1,3 metru. „Sova“ – něco jako půlmetrový pták s malými křídly. „Malý medvěd“ – jakýsi nadýchaný tvor, který zanechal stopu 64 centimetrů. „Had“ – objekt, kterého si v roce 1983 všimli geologové. Překvapil je svým podivným vzhledem – jako „strakaté, buněčné, cizí tělo.“ Ksanfomaliti viděl svinuté tělo, má hlavu a na hlavě – zobák a oko. Na následujících snímcích je patrné, jak se jednotlivé části „hada“ pohybují vůči sobě navzájem…

Obr.14 „Zubatka“ připomíná raka

Obr.15 Tento tvor dostal kódové označení „medvídek“.

Obr.16 Tvor nazvaný „had“.

Z čeho se vlastně asi skládají „těla“ bytostí, žijící na Venuši a v čem vlastně žijí?

Ksansfomaliti řekl, že na tuto otázku zodpověděli jeho sibiřští kolegové, Parmon a Snytnikov. Nastínili povahu a odolnost flóry a fauny Venuše. Vybavili své argumenty vhodnými chemickými vzorci.

Horko, světlo a vlhko – nezbytné podmínky pro obyvatele sousední planety

Podle vědců je život v pekle Venuše postaven na bázi dusíku a nikoliv uhlíku, jako je tomu na Zemi.

Dusík je zdrojem řady stabilních sloučenin, včetně polymerních, jejichž syntéza vyžaduje silné teplo a vysoký tlak. Přesně tak, jako je tomu na Venuši.

Co místo vody? Chemici věří, že roli „rozpouštědla“ hraje exotická látka, kterou nazývají „nadkritickou tekutinou“. Při vysoké teplotě se oxid uhličitý přeměňuje na tuto tekutinu, která začíná představovat „stav čtvrté fáze“ a kombinuje vlastnosti kapaliny a plynu.

Látka má nízkou viskozitu, je schopna proniknout do nejmenších pórů, přes buněčnou membránu a přenášet rozpuštěné látky. Ještě lépe než voda na Zemi.

A co zdroj energie? Lokální fotosyntéza. Sluneční světlo – i když není přímé, ale rozptýlené – je pro něj dostačující. Zvláště dny Venuše, které trvají téměř 60 pozemských dnů.

Závěr chemiků: „Neexistují žádná fyzikální termodynamická omezení existence biocenóz na Venuši. Její flóra může být chemicky neméně bohatá než na Zemi.“

Aby bylo možné potvrdit nebo vyvrátit závěry ruských vědců, je nutné se na Venuši vrátit. A podívat se na ni opět za pomoci kamer s vysokým rozlišením. Expedice je naplánována pod kódovým označením „Venuše-D“. Ale dojde k ní asi až v roce 2030.

„Toho se už nedožiju…“ povzdechl si Leonid Vasiljevič Ksanfomaliti. „Bohužel…“

Akademik Lev Zeljonyj: „Objev života na Venuši vyžaduje okamžité pokračování výzkumu!“

„Ze všech planet Sluneční soustavy se nám Venuše nejvíce podobá – v hmotnosti, ve vzdálenosti a energii přijaté od hvězdy,“ říká Lev Matvejevič Zeljonyj. – „Ale hlavní snaha o hledání života mimo Zemi je nyní zaměřena na Mars. Vyhledávání je zatím neúspěšné, a to i přes velmi pokročilou výzkumnou techniku a vysoké pracovní a finanční náklady. Proč nenacházíme život na Marsu, je samostatné téma. Nyní jde o něco jiného. Podrobná studie archivních materiálů sovětských výzkumů Venuše, prováděných s pomocí nových metod v IKI Ruské akademie věd, ukázala, co se v 70. a 80. letech minulého století opomnělo: na Venuši je život! I když místní podmínky se vůbec nepodobají pozemským.

Práce ruských vědců vyžaduje naléhavé pokračování. Bude to vyžadovat novou misi k této planetě, vybavenou moderními výzkumnými přístroji. Pokud to však opět odložíme, objev bude pro Rusko ztracen, tak, jako se to stalo už nejednou.“

Venuše a fakta

Minimální vzdálenost od Země k Venuši je 38 milionů kilometrů. Na Mars je to dále – nejméně 55 milionů kilometrů.

Venuše je pokryta vrstvou mraků. Její povrch není viditelný v optickém rozsahu.

Obr.17 Venuše: horká a dusná, ale může tam být život

Sovětští vědci mohli získat první představy o Venuši v roce 1961, kdy vyslali sondu Veněra-1. Spojení s ní bylo ale ztraceno.

V roce 1961 byl v SSSR natočen fantastický film „Planeta bouří“ (5) – o společné sovětsko-americké expedici na Venuši. Její členové zde našli vegetaci a život v podobě tvorů, jako jsou dinosauři. Tehdy to nebylo příliš působivé a nebyla to až tak velká fikce – v těch dobách byly sousední planety považovány za životaschopné.

Obr.17, 18 – Záběry z filmu Planeta bouří“ (1961)

První informace získali Američané ze sondy Mariner -2, která proletěla kolem Venuše v roce 1962.

Informace o skutečných podmínkách prostředí na Venuši i na Marsu byly velkým zklamáním.

Pokus o dosažení povrchu Venuše byl proveden v roce 1967 s pomocí sondy Veněra-4. Atmosféra planety ji rozdrtila už 25 kilometrů nad povrchem. Veněra-5 to vydržela do 17 kilometrů.

První sonda, která dosáhla povrchu a udržela se v činnosti, byla sonda Veněra-7 v roce 1970. Následovaly sondy Veněra 9, 10, 11, 12, 13, 14.

Poslední sonda, která přiletěla k Venuši, byla japonská „Akatsuki“. V roce 2015 vstoupila na oběžnou dráhu planety.

Výzkum Ruské akademie věd vrátil naději, že na naší nejbližší planetě může existovat život.

Obr. 19 Leonid Vasiljevič Ksanfomaliti

Odkazy

(1) Leonid Vasiljevič Ksanfomaliti. Wikipedia. Internet: https://ru.wikipedia.org/
(2) Институт белка Российской академии наук. Internet: https://protres.ru/
(3) Успехи физических наук. Internet: https://ufn.ru/
(4) Научно-производственное объединение им. С.А. Лавочкина (НПО Лавочкина). Internet: https://www.laspace.ru/
(5) Planeta bouří, SSSR, 1962. ČSFD. Internet: https://www.csfd.cz/film/201112-planeta-bouri/prehled/

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 1234

error: Kopírování zakázáno!