Záhada automatického šachisty

Podívejme se do roku 1770, na vídeňský dvůr arcivévodkyně Marie Terezie.
Právě zde předvedl talentovaný vědec z Bratislavy, Wolfgang von Kempelen, tehdy šestatřicetiletý, podivný mechanický automat: figurínu muže, Turka, sedícího u velkého dřevěného šachového stolu, se skříňkou s jakýmsi hodinovým strojkem.

Dobrovolník z diváků vykročil kupředu. Kempelen stroj otevřel, natáhl péra a udělal první tah, strojek se otočil a tikal. Hra začala. Turek bral jednu figurku za druhou. Překvapený dobrovolník byl rychle poražen. Pobavená šlechta nadšeně tleskala…

Marie Terezie, potěšená mechanickým zázrakem, objednala mnoho dalších představení. Turek poté cestoval po světě dalších 80 let, porážel světové špičkové šachisty i politiky jako Napoleona Bonaparte a Benjamina Franklina, aniž by bylo odhaleno jeho tajemství.

Ačkoli řada skeptiků publikovala články o tom, že Turek skrýval dítě, trpaslíka nebo invalidního dospělého šachistu, nebo že musí být nějak z dálky tajně řízen někým jiným, Turek zůstal jednou z nejzachovalejších historických tajemství.

Ale všechna tajemství jsou pomíjivá. Krátce před zničením Turka v ohni roku 1854, syn jeho posledního majitele, Silas Mitchell vše odhalil. Ukázal, že nikdo neuhodl, jak automat funguje, a ke skutečnosti se nikdo ani nepřiblížil. Kempelen všechny oklamal.

Ale nejzajímavější záhadou Turka nebylo, jak fungoval, ale spíše, proč ho postavil muž jako Kempelen.

Nebyl to ani podvodník, ani jarmareční dryjáčník, ani kouzelník. Byl to vynálezce, inženýr a mechanik nejvyšších kvalit, a byl držitelem důležitých funkcí ve vládě Marie Terezie. Poslední věc, kterou by udělal, by bylo vytvořit nějaký druh podvodu.

První ze tří nejvýznamnějších navrhovaných vysvětlení, vyslovil v roce 1789 Joseph Friedrich, svobodný pán z Racknitz. Napsal knihu, založenou na jeho přátelství s Kempelenem a mnoha pozorováních Turka.

Racknitz poznamenal, že uvaděč Turka vždy nejprve otvíral a zavíral dveře skříňky pro kontrolu diváků.

Došel k závěru, že uvnitř skříně je velmi malý člověk, který ležel, když byla dvířka otevřena; a pak, během hry, seděl, hrál hru na malé sekundární šachovnici a sledoval magnetizované jehly ze dna stolku, a tak se dozvěděl, jak táhl soupeř. Podle Racknitzova výpočtu by skrytý člověk musel být menší než 1,5 m, a když ležel, nesměl by být vyšší než 18 cm. Kempelen však odmítl jakkoli komentovat Racknitzovo navrhované řešení.

V roce 1821 vydal Robert Willis, inženýr hudebních nástrojů, brožuru s vlastním vysvětlením Turka.

Willis poznamenal, že pořadí, ve kterém byly dveře otevřeny pro kontrolu, se nikdy nemění. To prý umožňovalo skrytému člověku pohybovat se od jedné části skříně k druhé, a umožnilo to ukazovat části skříněk jako prázdné. Pak, aby mohl hrát, se operátor posadil, vsunul svou ruku do Turkovy paže a pozoroval šachovnici skrz tenkou látkovou košili, která zakrývala Turkovu hruď.

Nejznámějším rozborem Turka byla analýza básníka a spisovatele Edgara Allana Poea, publikovaná v roce 1835, která se nakonec ocitla nejblíže Willisova vysvětlení. Liší se tím, že nabízí mnohem hlubší zdůvodněnou analýzu toho, proč to tak musí být. Například, Poe poznamenal, že William Schlumberger, tajemník současného vlastníka Turka a vystavovatele Johanna Maelzela, nebyl nikdy přítomný během představení, a že když byl nemocný, představení se s Turkem nekonalo.

Poe také zjistil, že ačkoli Turek vyhrál většinu z partií, některé partie prohrál. Skutečné mechanické řešení by nemělo umožnit chybu.

I v tomto případě Kempelen odmítl komentovat tyto dohady.

Když Maelzel zemřel, rodinný lékař E. A. Poe, John Mitchell, koupil v roce 1840 Turka na aukci za 400 USD. Aby mohl jeho provoz financovat, založil klub, jehož každý člen platil 5 nebo 10 USD a zavázal se udržet jeho tajemství. Záhada Turka byla publikována až roku 1857 Silasem, synem Dr. Mitchella.

Ano, Turek byl skutečně ovládán lidským operátorem, ukrytým uvnitř stroje.

Vzhledem k mistrně využitému prostoru a pohybujících se panelů nebylo nutné, aby byl operátor malý; mohl to být průměrně velký dospělý člověk. To umožnilo Kempelenovi a později Maelzelovi najmout nejlepší šachové hráče, kteří byli k dispozici, včetně (jak Poe usoudil) Schlumbergera. Žádný seznam těchto hráčů se nedochoval, ale badatel Tom Standage dokázal vystopovat většinu Maelzelových operátorů, a publikoval to ve své knize.

Operátor hrál na malé vedlejší šachovnici uvnitř stroje a sledoval hru pomocí magnetických indikátorů na spodní straně desky. Kempelen vyřešil a sestrojil mechanický pohyb Turkovy paže, včetně prstů.

Operátor mohl také pohybovat Turkovou hlavou, očima, mohl udeřit pěstí do stolu, nebo udělat nějaký obzvlášť hlučný mechanický zvuk na zakrytí vlastního zvuku, třeba zakašlání. Rovněž existoval prostředek jednoduché komunikace mezi operátorem a vystavovatelem, pomocí malého knoflíku s ukazatelem čísel od 0 – 9, což mělo signalizovat nějaký problém – zhasnutí svíčky, nebo nutnost odejít ze hry, apod.

Turek tedy ve skutečnosti nebyl vůbec automatem, i když byl sestrojen velmi důmyslně.

Kempelen byl inženýr, zodpovědný za velké vodní stavby v Rakousku. Proč se propůjčil k takovému důmyslnému podvodu?

Odpověď spočívá v charakteru jeho patrona, arcivévodkyně Marie Terezie. Milovala vědu, fyziku a mechanické stroje, a podporovala Kempelenovu práci.

Byla také skeptická vůči pověrám, které potírala, což dokládá její vztah k čarodějnickým procesům, když řekla: „Čarodějnice lze nalézt pouze tam, kde je nevědomost.“ Byla také mezi evropskými panovnickými dvory průkopníkem v šíření očkování proti neštovicím.

Její zvídavá povaha chtěla proniknout do mnoha tajemství. Žádala proto Kempelena, aby jí objasnil podstatu triků v představení francouzského kouzelníka Pelletiera.

Odpověď Kempelena spočívala v tom, že jí nabídl vytvořit automat, který by umožnil působivější a mystifikační výkon, než jaký dosud viděla. Ani jeden z nich si neuvědomil, jaký dopad to mělo na zbytek Kempelenova života. Marie Terezie souhlasila a po šest měsíců omluvila Kempelena z jeho úředních povinností, aby mohl splnit svůj slib. Výsledkem této práce byl Turek.

Jeho šachový automat šířil slávu Marie Terezie, a to byl důvod, proč musel mlčet, šířit iluzi mezi vědci po celém světě, usmívat se a tvrdit, že zařízení je opravdovým automatem. Kempelen byl rozrušený, když mu bylo řečeno, aby ho vzal na dvouleté turné po Evropě, včetně Francie, Anglie a Německa.

Jeho útěchou byla pokračující práce na umělých řečových strojích. Jeden z nich Maelzel později spojil s Turkem, aby mluvil v požadovaném jazyce. Na tom opravdu zazářil Kempelenův génius.

Kempelen nadále žil uprostřed kruhů filozofů, vědců, inženýrů, spisovatelů a umělců, v bohatství a pohodlí, které mu poskytla rakouská vláda. Jeho patronka Marie Terezie byla dávno mrtvá a Kempelen si přesto udržel své přední místo v řadě odborníků u rakouského dvora. Pokračoval ve stavebních projektech, jak mu to jeho zdraví umožňovalo. Turka rozebral a zabalil do beden, a uložil do bezpečí.

Doufal v zapomenutí, aby se alespoň trochu poněkud distancoval od toho, co bylo jeho nejznámějším úspěchem.

Roku 1804, ve věku 70 let, zemřel. Nápis na jeho pomníku: Non omnis moriar, se ukázat být více než prorocký: „Neumřu úplně.“

Obr. Řešení skrytých prostorů

Film

Jedna epizoda „Hráč v šachy“ v koprodukčním seriálu „Slavné útěky“ (Francie, Itálie, Maďarsko, Rakousko, 1972), pojednávala právě o ukrytém důstojníkovi, který ve válce přišel o nohy a byl uschován v šachovém automatu.

Obr. Záběr z filmu

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 1234

error: Kopírování zakázáno!