Záhada „lepkavé mlhy“

Případ záhadného úmrtí turistů v legendárném „Djatlovově průsmyku“ v roce 1959 stále není vyřešen. Je probírán ze všech stran, badatelé i novináři pátrají po nových stopách. Bezúspěšně.
Stala se však i další záhadná událost, a to vcelku relativně nedávno. V roce 1993 došlo k záhadnému úmrtí turistů v burjatském pohoří Chamar-Dabanu, pod jezerem Bajkal, v Irkutské oblasti. I když případ není tak známý, jedno má s Djatlovci společné – vysvětlení chybí.

V srpnu 1993 náhle zemřelo ve východních Sajanských horách šest turistů. Z kazachstánského Petropavlovsku se na více než tisíc kilometrů dále na východ vydala – zkušená vedoucí týmu, mistr sportu v turistice, 41 letá Ludmila Ivanovna Korovina, a s ní tři mladí muži a dvě dívky – Timur Bapanov, Alexander Krysin, Denis Švachkin, Viktoria Zalesova a Taťjana Filipenko.

Ti všichni zemřeli. Pouze sedmý účastník výpravy – 17 letá Valentina Utočenko – přežila. Zázračně, jak se říká v takových případech. Tato tragédie pak zmátla záchranáře a příbuzné obětí. Jak mohli mladí, silní lidé zemřít v létě, v celku, na místní poměry, nenáročné nadmořské výšce 2300 metrů?

Obr. 1 Začátek osudové cesty

Obr. 2  Snímek z počátku osudové cesty (zleva doprava): Timur Bapanov, Tatjana Filipenko, Vika Zalesová, Denis Švačkin, Valja Utočenko a Ludmila Korovina. Saša Krysin – fotografoval. Foto: Archiv Galiny Bapanové

„Trasa měla třetí stupeň složitosti, museli jsme ji snadno projít,“ říká Valentina Utočenko, jediná, kdo přežil tuto osudovou cestu.

Dnes je jí 42 let. V roce 2018 se v Čeljabinsku setkala s novinářkou, a vyprávěla o své nejhorší tragédii v životě.

Byla to zvláštní, nevysvětlitelná smrt. Všechno začalo brzy ráno. Uhodil silný vítr. Korovina přikázala všem, aby vyšli ze stanů a sešli nížeji. Valja si vzpomíná, jak prázdné stany vítr odfoukl jako peří. Náhle upadl Saša Krysin – z uší mu tekla krev a pěna z úst. Vedoucí se k němu vrhla. Saša byl jejím oblíbencem. Korovina ho nazývala „synáček“. Ludmila Ivanovna si sedla vedle chlapce, sundala si bundu a zabalila ho do ní. Ostatním ostře nařídila: „Rychle sestupte nížeji!“

„Nejprve jsme se chytili za ruce a šli dolů po stěně,“ vzpomíná Valentina. „Ale vítr nám bránil v pohybu. Tehdy jsme dostali strach. Nastala panika. Kluci se rozběhli. Křičeli, někdo upadl hlavou na kámen.“

Jen Valja a Denis, držící se jeden druhého, se sunuli po holém svahu bez stromů. Otočili se zpět a viděli, jak kamarádi padají.

„Nemohu vysvětlit svůj stav, nějaký neuvěřitelný šok a šílenou touhu žít,“ pokračuje Valentina. „Náhle začal Denis ztrácet síly. Strčil do mě: „Rychle!“ A ztratil vědomí.“

Obr.3 Ludmila Korovina byla zkušeným vůdcem, mistr sportu v turistice. Foto: Natalia Varsegova

Co se stalo později, si Valentina téměř nevzpomíná. Prolezla do rokliny a upadla do bezvědomí. Když se probudila, nedokázala pochopit, kolik času v bezvědomí strávila. Vrátila se zpět a uviděla mrtvé kamarády.

„Vzala jsem si batoh a z batohu Koroviny jsem vytáhla kompas a mapu,“ pokračuje Valja. „Přišla jsem ke každému. Řekla jsem jim sbohem. Ludmila Ivanovna ležela s otevřenýma očima. Zavřela jsem jí je. Ostatní měli oči zavřené.“

S myšlenkou, že musí přežít, šla dívka 4 hodiny tajgou, snažila se orientovat podle starých stožárů vysokého napětí. Našla starou chatu, a strávila v ní noc. Šla dál, až se ocitla na břehu malé horské říčky. Tam, o nějakou dobu později, ji našli a odvedli turisti – vodáci z Kyjeva.

Obr. 4 Foto z výpravy

Proč zemřeli?

Nikdo neví. Něco divného a nepochopitelného se stalo. Mladí, zdraví lidé – a náhle tak strašná smrt…

„Pořád nechápu, jak jsem přežila a proč moji druzi zemřeli,“ říká Valja.

Vajla má z příhody trvalé problémy. 25 let uplynulo a ona se stále ještě nevyrovnala s touto tragédií. V roce 2018 se setkala s novináři ve svém domě bez jakékoliv radosti, což je pochopitelné. Bála se, nechtěla jít na hřbitov v Petropavlovsku, je pro ni hrozné znovu vidět horský hřeben, kde zázračně přežila.

Obr.5 Pohřeb mrtvých turistů. Fotografie z archivu Galiny Bapanové

Medvědi se vrhají pod vlak…

Novináři kontaktovali i Natálii Korovinovou, dceru vedoucí výpravy. Také ona šla v tu dobu na výpravu s jinou skupinou. Ale stále nemůže přijmout podivnou smrt své matky. A znovu si vzpomíná na poslední dny s ní.

„Vystoupili jsme společně z vlaku na stanici Murino: skupina mé matky, a ta, ve které jsem byla já. Jejich trasa měla náročnost tři, naše čtyři. Na poště podali záchrannému týmu telegram, že jsme šli do hor. Jak se ukázalo, zpráva se nedostala k adresátovi. Proč, to nikdo neví. Slyšela jsem, že zodpovědného poštovního pracovníka dokonce zažalovali, ale nevím, jestli je to pravda. Mámina skupina šla podél hřebene, a my jsme šli po nedalekém údolí podél řeky Sněžnaja.

Obr.6 Natalie Varsegova (Utočenko).  Jeden ze záchranářů jí dal tehdy růženec.

Nikdo nepředpokládal žádné komplikace.

Je ale pravda, že ve městě Murino jsme mluvili s místními lidmi, a ti říkali, že v letošním roce dochází k podivným věcem. Třeba medvědi se vrhají pod vlak! Upozornili nás proto, abychom byli opatrnější. Medvědů je zde hodně. Vydali jsme se na cestu, zašli jsme hluboko do lesa. A náhle koukáme – obrovský los na cestě! Stojí a dívá se na nás. Nebojí se! Bylo to divné, obvykle toto zvíře, když cítí člověka, uteče. Tohle bylo zvláštní. Museli jsme jít po větru, když jsme prošli kolem, los se vůbec nepohnul. Pamatuju si, že to nebylo samo sebou.“

Dcera zemřelé skupiny vedoucí Natalja Korovina je si jistá, že příčina smrti není v povětrnostních podmínkách. Ale ty zvláštnosti nebyly jediné, které v tomto strašném létě pozorovali místní obyvatelé.

Také byla požádána, aby nešířila skandál, a o tragédii mlčela. A jak to vše pokračovalo, když se výprava její matky nevracela?


Obr.7 Valja poprvé navštívila hrob svých kamarádů až 25 let po tragédii 

„Lepkavá mlha“

„Doma začalo pozdvižení,“ říká Natalja. „Začali jsme volat příbuzným těch kluků, kteří odešli s matkou. Ti byli také na nervy. Každý den chodili na vlakové nádraží, kde se setkávali, hledali a vyptávali se kde koho. Volali do Sljudanky, do Murino. Žádné zprávy. A najednou jsme se dozvěděli, že se Valja vlakem vrací do Petropavlovska. Běžím na stanici. Vzpomínám si, jak průvodčí otevírá dveře vagónu a Valentina se objevila ve dveřích. Bledá, jako by to nebyla ona. Já běžím k ní. „Co se ti stalo?“ Podívala se na mě a klidně říká, že tam byla lepkavá mlha, všichni se začali dusit, upadli a pak zemřeli. Strnula jsem, zdálo se mi, že jsem se přeslechla. A to hlavní, co se mi vrylo tehdy do paměti, byla ona „lepkavá mlha.“ Co to bylo za mlhu? Proč se lidé začali dusit?

Byla jsem v takovém šoku, že jsem rozbila deštník o silnici a vzteky zlámala stromek u stanice. Jako by kvůli tomuto zatracenému stromku matka zemřela. Jako bych to nebyla já…

Pak přijel strýc a řekl: „Natašo, přivezli je.“ Doufala jsem, že je přivezou nemocné, chromé, ale přece jen živé… Strýc nemohl jít, musela jsem jít já. Ano, přivezli je v zinkových rakvích, do márnice, šest kusů. Na každé nápis, kdo je uvnitř. Na té naší – Korovina L.I.

Vzpomínám si, jak jsme doma rozbalili batoh mé matky. Vyndavám její šaty a pořád čekám, až zazvoní zvonek u dveří. Čekala jsem na ni dalších 10 let…

A v batohu překvapivě bylo všechno teplé oblečení, jídlo. Spousta jídla. Nerozumím tomu, že pokud zemřeli na podchlazení, tak proč se neoblékli? Koneckonců, všechno měli k dispozici.

Začaly fámy, že matka údajně omezila chlapcům příděly jídla, aby je zocelila.

Ten, kdo tyto fámy šířil, neměl tušení, jak se takové cesty připravovaly, ani, jaká jsou pravidla takových výprav. Stravování se připravuje na základě délky trasy, plus dva dny pro všechny případy. Jedlo se pětkrát denně. Každé jídlo bylo zvlášť zabalené. Zelenina byla předem vysušená v troubě a umletá. Suchary, sádlo, konzervy… byli jsme vybaveni dobře. Maminka to pečlivě sledovala, protože vedla výpravu výrostků, kteří potřebují vydatnou stravu.“

Proč Ludmila Ivanovna říkala Sašovi Krysinovi „synáčku“?

„Před výpravou ji totiž požádal o mou ruku. Vzpomínám si, že dokonce tehdy přinesl kytici. Takovou krásnou kytici…

Jako oficiální příčina smrti mé matky byla uvedena hypotermie (podchlazení). Nikdo to ovšem s námi nekonzultoval, žádný z vyšetřovatelů, ani se mnou, ani se strýcem.

Nevěřím tomu. Jak bych mohla? Oblečení měli teplé i na léto. Jen mi stále vrtá hlavou ta „lepivá mlha,“ o které mluvila Valja. Stali se turisté obětí některých testů? Jsem vzděláním chemik, a vím, že mlha může být lepivá, pokud obsahuje nějaké látky. Také jsem slyšela, že nejen naše skupina byla vyvezena z hor, ale i několik dalších skupin, které tam také zemřely podivným způsobem. Ale nic oficiálního, jedině, že by to bylo utajeno…?“

Po smrti matky dostala Nataša, podobně jako ostatní příbuzní mrtvých dětí, finanční pomoc od městské správy. Byla velmi slušná. Taková, že si za ni bylo možné pořídit byt…

Novináři se tedy zeptali přeživší Valentiny na onu „lepivou mlhu.“

„Nepamatuji si to,“ odpověděla. „Vzpomínám si na vítr, déšť, ale na mlhu ne. Ale moc si to už nepamatuji, je možné, že byla taková mlha…“

Valentina si opravdu už mnoho detailů nepamatuje. Ani jak přežila sama v divoké tajze. Jak šla, co jedla, co viděla… nic si nepamatuje. Stres byl tak silný, že byla dlouho v nemocnici, kde si léčila nervy.

Mimochodem, turisté – vodáci z Kyjeva, kteří ji našli, přijeli toto léto na jezero Bajkal, aby splavili řeku Sněžnou. Valju našli na břehu. Přivezli ji na Sljudjanku a tam se zorganizoval záchranný tým. Dívka byla tak slabá, že nebylo možné ji poslat samotnou. Vodáci dostali lístky na vlak a předali ji rodičům v Petropavlovsku.

Obr.8 Naposledy se Natalia a Valentina navzájem viděli v srpnu 1993.

KGB?

Matka zemřelého Timura Bapanova, Galina Nikolajevna, je přesvědčena, že to nebyli vodáci, ale důstojníci KGB (přesněji, v srpnu 1993 byla struktura už nazývána Ministerstvem bezpečnosti Ruské federace). Ona, stejně jako Natalja Korovinová, nevěří na verzi s podchlazením a považuje svého syna za oběť tajných testů. To je důvod, proč si myslí, že přeživší Valja byla pod ochranou KGB.

Pátrání však prokázalo, že turisté z Kyjeva, kteří doprovázeli Valentinu domů, byli skuteční turisté, z organizace Turistické bratrstvo, a podařilo se je dohledat i po mnoha letech.

 

Obr. 9, 10, 11 Foto z výpravy

Mrtvé nikdo neidentifikoval…?

Ve skupině byl i 15-ti letý Timur. Na výpravu se důkladně připravil, hodně cvičil, studoval s ostatními kluky příslušnou literaturu.

„14. srpna 1993 se měli vrátit domů, měli jsme ho čekat na vlakovém nádraží,“ vzpomíná jeho matka Galina Bapanová. „Ale nepřijeli. Snažili jsme se držet emoce pod kontrolou. Čekali jsme. Věděli jsme, že se na trase mohlo něco stát.

Ale o několik dní později k nám přišel ředitel jeho školy, ve které byl i turistický klub, který výpravu organizoval. Sdělil nám strašnou zprávu. Místní správa poslala po těla letadlo. A ředitel požádal, abychom dali sadu oblečení, do kterých budou mrtví oblečeni.“

Obr.12 Matka zemřelého Timura Bapanova Galina Nikolajevna

Kdo identifikoval Timura? – ptali se novináři.

„Nevím. Nikdo nás nekontaktoval. Neotevřeli jsme rakev. Velmi jsme se báli vidět mého syna mrtvého.“

A příčina smrti?

„V potvrzení o smrti je napsáno – umrznutí v horách. Ale zdá se mi, že existují nějaké jiné mimořádné okolnosti.“

Jenže jaké?

„Není známo. Dosud neexistují žádné objektivní informace.“

Při zkoumání Timurova batohu objevili jeho příbuzní mezi jeho věcmi fotoaparát. Vyndali film, vyvolali, zhotovili fotografie. Je na nich výprava na stanici Murino, před pochodem, při překročení řeky… Všichni jsou veselí a radostní. Počasí není nejlepší, ale ne takové, aby to účastníky děsilo.

 

Obr.13 Průkaz mistra sportu v turistice, Ludmily I. Koroviny. 

Na vině jsou byliny?

Valja by už na takovou cestu nešla. Přesto vzpomínala, že do toho osudového dne túra probíhala vesele, a všechno vypadalo jednoduše. Na cestě sbírali „zlatý kořen“, a vařili z něj občas čaj. Chtěli si ho i donést domů. Není zde ona příčina?

Mohly byliny z východního Sajanu způsobit takové problémy?

Generální ředitelka Ústavu rostlinné medicíny Jelena Korsunová vyloučila, že by za smrtí turistů bylo použití nějakých bylin, třeba právě „zlatého kořene“, o kterém se Valja zmínila.

Obr. 14 Dcera zemřelé skupiny vedoucí Natalja Korovina 

Obr.15 Stanice Murino. Odtud začala osudová cesta.

„V obvyklém vývaru je zlatý kořen naprosto bezpečný,“ řekla Jelena Vladimirovna. „Může však způsobit problémy v kombinaci s alkoholem ve velkém množství. To urychlí průtok krve, posílí činnost srdce, zvýší krevní tlak, zvýší puls. To se nazývá hyperkinetický průtok krve. Horní tlak je 160 a puls je 120. To je nebezpečné pro osoby s tuhými cévami. Ale aby se to všechno stalo náhle celé skupině mladých lidí najednou, a ti všichni okamžitě zemřeli – něco takového je nemožné…“

Ale co jiné další rostliny? Mohly by lidi nějak ovlivnit?

„Ve východním Sajanu roste červený kořen (kopěječnik) – je adaptogen, silně stimuluje organismus. Ale nemůže člověka paralyzovat a způsobit popsané problémy. Dále zde roste Badan – rostlina, která pomáhá při průjmech. Nezpůsobuje žádné popsané problémy, nezabije. Rostou zde i další pozoruhodné rostliny, ale nejsou také nebezpečné. Třeba rostlina Sagan Dajlja se používá v malých dávkách, je velmi aromatická, pryskyřičná. Pokud se odvaru vypije příliš mnoho, štípe na jazyku, zvyšuje tlak. Ale nemůže zabít několik zdravých, mladých lidí najednou.“

Okolnosti úmrtí turistů jsou stále nejasné…

Z ruských zdrojů

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 1234

error: Kopírování zakázáno!