Tunguzská katastrofa – nová fakta ke staré hypotéze

Dne 30.června 2019 uplynulo 111 let od záhadné katastrofy v zapadlé části Ruského státu, v prostoru řeky Tunguzky

Kolik jen pátracích vědeckých expedic se za ta léta vypravilo do místa katastrofy, co diskusí a polemik vzrušovalo vědce celého světa! Jen oficiálních hypotéz, pokoušejících se objasnit tento „div«, lze napočítat víc než sto. Podle nich mohlo jít o bolid, kulový blesk, kometu i výbuch antihmoty. Světový tisk, unavený spory, pojmenoval neobjasněný jev jako „tunguzský meteorit“, protože takové objasnění shledal nejpravděpodobnějším v křížové palbě nesmiřitelných zastánců v podstatě dvou základních teorií: přirozeného a umělého původu objektu.

Spory však pokračují dodnes a tajemství zůstává neobjasněná. Jaké údaje máme k dispozici? Jmenujme fakta. Hektary smetené tajgy, která za ta léta obnovila svůj porost. Radioaktivita v místě výbuchu, mnohonásobně převyšující přirozenou hladinu. Největší magnetická anomálie na Zemi: nahodilý lovec, který se dostane do těchto míst, raději ať se nadívá na kompas – jeho střelka bude „tancovat“ jako zběsilá.

Značná mutace rostlinného světa. Například sibiřský modřín, zpravidla s párovými jehlicemi, tam má jehlice trojité. Místní hmyz vypadá větší proti normálním příslušníkům stejných druhů. Badatelé odebírali k prozkoumáni vzorky dřeva i půdy. Anomálie byla evidentní, ale závěry se dělaly různé.

Dnes chceme seznámit čtenáře s verzí, jejímuž autorovi byly v době výbuchu dva roky. Ale po celý svůj dospělý život se zabýval tunguzskou explozí. Je to Alexandr Kazancev, vědec a spisovatel vědeckofantastických příběhů, jehož knihy mnozí znají. Podotýkám, že jeho verze je pouze hypotéza, pro kterou byly ovšem nedávno získány nové důkazy a která bere v patrnost rozporné aspekty tunguzského fenoménu.

„Tunguzský výbuch je jev, který doposud nebyl pochopen v plném svém významu,“ říká Alexandr Kazancev. »Kdyby výbuch nastal o čtyři hodiny dříve, propadl by zkáze Sankt-Petěrburg, neboť dráha letu onoho tělesa probíhala právě nad hlavním městem Ruské říše. A kdyby k němu došlo o 44 let později, byl by považován za atomový útok a začala by jaderná válka. A život lidstva mohl skončit. Takže má smysl dobrat se poznání tohoto fenoménu.“

Dnes existuje nesčetné množství hypotéz o původu tohoto jevu, ale žádná z nich neobjasňuje v komplexu všechny anomálie katastrofy – kromě hypotézy vědeckofantastické. Již v roce 1946 jsem předložil verzi mimozemské kosmické lodi, která explodovala nad tajgou. Někteří vědci se do mne svorně pustili. Ale jak jinak vysvětlit klikatou dráhu letu „meteoritu“? Objekt byl bezesporu řízen. Plynula léta a do tajgy se vydávaly stále nové expedice, aby pátraly po nových věcných důkazech. Mezi nimi byla i skupina vyslaná Sergejem Koroljovem, který chtěl získat kousek „marťanské lodi“.

A tento kousek byl nalezen. Byl nalezen 68 let po výbuchu, o tisíce kilometrů dál, na břehu řeky Vašky v Komi ASSR. Toto místo je právě na prodloužené dráze letu záhadného tělesa. Dva dálnici, kteří tam rybařili, objevili na břehu neobvyklý kus kovu. Když s ním udeřili o kámen, vylétla od něho sprška jisker.

To právě vzbudilo jejich zájem, a tak nález poslali do hlavního města. Držel jsem v rukou ten kus kovu stříbřité barvy o váze půldruhého kilogramu. Vědci ho rozřezali na tři části a poslali do tři vědeckovýzkumných ústavů k analýze. A co se ukázalo? Tato zvláštní slitina obsahovala kolem 87 procent ceru (ceria), 10 procent lanthanu separovaného od všech lanthanových kovů (lanthanoidů), což se dosud na Zemi ještě nepodařilo docílit, a osm procent neodymu. V nálezu bylo též zjištěno 0,4 procenta čistého železa, bez oxidů, jako v nerezavějícím sloupu v Dillí. Nebudu zacházet do technických podrobností, chci jenom říci, že závěr vědců byl jednoznačný: získat takovou slitinu vzácných kovů je i při nejmodernější pozemské technologii nemožné.

Zajímavý detail: ve vrstvách rašeliny a půdy na místě tunguzského výbuchu je obsah právě těchto vzácných kovů 600 krát vyšší než kdekoli jinde na Zemi.

O nálezu, k němuž došlo v roce 1976, se začalo psát v tisku až po devíti letech. V liste Socialističeskaja Industrija z 27. ledna 1985 komentoval výzkumy vědců člen komise pro anomální jevy Valerij Fomenko, kandidát technických věd:

  • „Když badatelé zkoumali úlomek v původní podobě, došli k závěru, že úlomek je částí nějakého strojového dílu v podobě kruhu, válce nebo koule o průměru kolem 1,2 metru. A odborníci tvrdí, že zařízení, které by bylo s to lisovat součásti takového rozměru pod tlakem deseti tisíc atmosfér, doposud neexistuje.“

Jaká to byla součást a jakou měla funkci? Čtěme dál: „Nejspíš můžeme připustit, že plnila roli aditivu k nám neznámému druhu paliva. Nelze vyloučit ani jinou verzi související s neobyčejnými magnetickými vlastnostmi slitiny: v různých směrech se liší více než patnáctkrát.“ Šlo snad o část zásobníku, v němž byla v magnetickém poli udržována hmota a antihmota sloužící jako palivo pro vesmírnou loď?

A co když to přece byl jenom meteorit? – zeptají se skeptici. „I když taková představa je lákavá, museli jsme ji ponechat stranou: v meteoritech se obsah vzácných kovů neliší od pozemského. Navíc podotýkám, že meteority z čistých vzácných kovů ani teoreticky nemohou existovat,“ uzavírá Valerij Fomenko.

Co tedy přineslo zkoumání vašského úlomku? Nic. Nezjistili jsme, jak lze získat takové slitiny a hlavně k jakému účelu mohou sloužit. Zatloukat hřebíky „elektronikou“ je nesmyslné. Proto byly zmíněné tři části úlomku odloženy do regálu, kde se na nich začal usazovat prach, vědecký svět se nad nimi přestal vzrušovat a zahalil se do prozřetelného mlčení. Ale entuziasté nesložili ruce v klín.

V roce 1967 americký astronom z Kalifornie John Bigbew, který se specializoval na umělé družice Země, objevil deset malých objektů obíhajících kolem Země po zvláštních dráhách. Na tomto objevu by vlastně nebylo nic tak zvláštního, kdyby si byl Bigbew zpětně nepropočetl dráhy těchto objektu a nezjistil, že 18. prosince 1955 tvořily jedno celistvé těleso. Toto datum se shodovalo s datem exploze, kterou astronomové na obloze zaregistrovali. Sovětský vědec Sergej Božič vyslovil hypotézu, že tehdy na oběžné dráze kolem Země explodoval hvězdolet z cizí planety.

Vyvstává oprávněná otázka, proč do roku 1955 toto podivné těleso nebylo zpozorováno teleskopem?

Vždyť za jasného počasí můžeme někdy na obloze sledovat umělé družice i pouhým okem.

Se sledováním blízkých družic Země se ovšem začalo až později. První umělá družice Země byla vypuštěna teprve po dvou letech. To ale není to hlavní, objekt se mohl dostat do místa exploze z jiné, vyšší oběžné dráhy. Jestliže toto záhadné kosmické těleso byl hvězdolet, lze oprávněně připustit, že byl černé barvy a pohlcoval veškerou světelnou energii, která se zužitkovávala nikoli pomoci fotoelektrických článků slunečních baterií, ale pomocí termočlánků. V takovém případě bylo možno ze Země spatřit pouze úlomky hvězdoletu po explozi, když se k ní obrátily svou nezabarvenou stranou. Bezděčné si připomínám věhlasnou družici Černý princ, o které se svého času zmínil francouzský astronom Jacques Valleé v naší společné stati. Když moji oponenti ve věci tunguzské exploze tvrdili, že kosmická loď se nemohla snést k zemskému povrchu, měli pravdu: nad Tunguzkou explodoval přistávací modul.

Kosmická loď čekala na oběžné dráze 47 let na jeho návrat. Postupně ztrácela výšku a nakonec explodovala. Lze mít za to, že v programu palubních počítačů vesmírné lodi byl založen i příkaz k zabránění pádu hvězdoletu na obydlenou planetu, který by znamenal její zkázu a záhubu jejích obyvatel.

Taká se můžeme jen dohadovat, proč explodoval přistávací modul – nezvládla posádka řízení v podmínkách naší atmosféry? Všechno je možné.

Deset úlomků hvězdoletu, které létají kolem Země, v budoucnu vyjasní mnohé, co souvisí s tunguzskou katastrofou. Ty jsou reálné a můžeme si na ně „sáhnout“. Největší z nich je dlouhý několik desítek metrů.

Navštívíme-li ho, můžeme zjistit určení podivného předmětu z Vašky i mnoho a mnoho jiného. Buď jak buď, šlo-li v roce 1908 o expedici mimozemšťanů na planetu Zemi, byla to expedice osudová. Kdo ví, možná že prostorem letí poselství předané hvězdoletem před 80 lety: na jedné z planet Sluneční soustavy existuje život, existuje civilizace. Nechť tato zpráva najde svého adresáta. Fantastice, jak pravil známý sovětský spisovatel Alexej Tolstoj, je třeba věřit. Nicméně je možné a je zapotřebí najít zcela pozemské vysvětlení toho, co se stalo na řece Tunguzce v roce 1908.

Týdeník aktualit, č. 4/1989

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 1234

error: Kopírování zakázáno!