Na Měsíci nikdo není, ale někdo tam dává signály…

Vědci konečně našli vysvětlení záhadných jevů, se kterými se setkávali astronauti USA na Měsíci
Eugene Cernan z posádky Apollo 17 viděl záblesk světla na východě Moře Klidu

Není to tak dávno, kdy NASA vydala toto „svědectví“ členů posádky Apolla 17″. Tato expedice byla poslední na Měsíci. V prosinci 1972 navštívili Měsíc Eugene Cernan a Harrison Schmitt. Ronald Evans zůstal na oběžné dráze.

Ještě na oběžné dráze společně astronauti hlásili podivné záblesky pozorované na povrchu. Měsíce, rozlišovali světlé skvrny a pruhy, včetně jejich pohybu.

Když přistáli, Schmitt a Cernan viděli jasná světla nad blízkým kráterem. Jako kdyby z něj sršela světelná fontána.

Astronauti načrtli překvapivý jev a potvrdili, že podivných věcí je na Měsíci opravdu plno, a nejsou to iluze, jak tvrdilo mnoho skeptiků až do současnosti.

Obr. 1 Fotografie pořízená automatickou sondou Surveyor 3 z oběžné dráhy Měsíce

Historie pozorování Měsíce je plná šokujících objevů

V květnu 2015 dokonce očekáváme slavné výročí – bude to přesně 300 let od objevu první takové anomálie profesionálním astronomem.

Jistý de Louville zdokumentoval, co viděl: „Jakýsi výbuch nebo okamžitý záblesk světla, jako by mu někdo podpálil střelný prach…“

V roce 1968 to došlo tak daleko, že NASA vytvořila obrovský katalog takzvaných přechodných měsíčních anomálií (KLA). Jsou v něm tisíce případů, spojených pouze s objevením se záhadných světel.

Obr.2 První tajemství skici posádky Apollo-17 – jevy pozorované na povrchu

To zrovna nesvědčí o neobydleném, obecně přijímaném, mrtvém objektu. Výzkumníci tvrdí, že i v současnosti lze anomálii zaznamenat každých 40 – 50 hodin pozorování ze Země – tj. asi jednou týdně, pokud budete sledovat Měsíc každou noc.

Neil Armstrong (Apollo-11): „V kráteru je oblast, která se silně osvětlena…“

Na počátku 60. let jedna z amerických sond „Surveyor“, která měkce přistála na Měsíci, vyfotografovala zářivou aureolu nad Měsícem.

Obr.3 Světlé skvrny, pulzující na Měsíci, někdy dosahují velké velikosti a jsou viditelné ze Země.

Když Apollo 11 byl už na oběžné dráze Měsíce, astronomové z německého Institutu pro výzkum vesmíru spatřili v dalekohledu v záři v kráteru Aristarchos. Informaci předali do USA, a odtamtud na loď.

„Hej, Houston!“ řekl v reakci na to Neil Armstrong. „V kráteru je oblast, která je silně osvětlena, více než jinde. Vypadá to, jako by trochu světélkovala.“

„Pozoruji tu samou oblast,“ potvrdil druhý člen posádky Edwin Aldrin. „Jedna stěna kráteru se zdá být více osvětlena…“

Mimochodem, na počátku října 1967 astronom Alan Harris viděl žlutou skvrnu, pohybující se po Mare Tranquility rychlostí asi 80 kilometrů za hodinu. A právě v tomto místě přistávalo Apollo 11.

Během expedice Apollo 16 v roce 1972, zase jakoby vybuchl kráter Censorinus. A pak se z kráteru Aristarchos zvedl sloup světla, který rostl tempem více než jeden kilometr za sekundu.

Před tím, než zmizel, dosáhl výšky 160 km a přibližně za tři minuty se přemístil 60 km daleko.

Informace o podivných jevech samozřejmě unikly na veřejnost.

Rozrostly se do pověstí a dalších košatých legend. A staly se podkladem pro příběhy o mimozemšťanech na Měsíci. Vždyť kdo jiný, kromě nich, mohl něco takového provádět?

A astronomové a kosmonauti řekli: podél kráterů jakoby byla sněhová bouře, viděli zde i mraky. A kosmické přístroje zaznamenaly něco jako vítr – nějaký pohyb. Kde se vzal takový div?

Tento jev pochází z prachu, říkají vědci.

Větší zrnka prachu plují těsně nad povrchem, malé stoupají vysoko k obloze – někdy desítky kilometrů.

Měsíční prach může daleko a složitě letět v nehomogenním elektrickém poli v důsledku elektrostatických sil. Může se vysokou rychlostí pohybovat vodorovně.

Nejvíce překvapující je, že prach může produkovat právě světelné jevy. Například, paprsky nad krátery, které překvapily posádky Apolla 17.

Jsou o tom přesvědčeni Timothy Stubbs, Richard Vondrak, a William Farrell – výzkumníci z laboratoře mezihvězdné fyziky NASA. Právě oni modelovali takové procesy na Měsíci.

„Zrnka prachu se elektrizují od slunečního větru, UF záření a rentgenového záření,“ říká Stubbs. „Na denní straně je prach pozitivně nabit, na noční – negativně. Prachová zrnka se začnou vznášet a pohybovat. Ve skutečnosti tam vznikají toky plazmatu, který pak vypadá někdy jako vodotrysk. Tak i těsně nad kráterem. To jsou oni – tyto světelné fontány a jiná světla. A v oblaku ionizovaného prachu můžeme vidět i blesky.“

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 2215

error: Kopírování zakázáno!