D’Artagnan: jaký byl skutečný život legendárního mušketýra?

Mnoho lidí zná dobrodružný román Alexandra Dumase „Tři mušketýři“, vydaný roku 1844, ať už z četby, nebo z mnoha filmových, lepších i horších, zpracování.

Nicméně málokdo ví, že slavný d’Artagnan byl skutečný člověk, který však žil o několik desetiletí později, než jeho knižní předobraz. A jeho příběh je zásadně odlišný od toho, co je popsáno v knize Alexandra Dumase staršího.

D’Artagnan, hrdina románů Alexandra Dumase, se stal jednou z nejznámějších postav francouzské literatury. Podobně, jako řada dalších osob v knihách slavného spisovatele, nebyl výplodem jeho bujné představivosti.

Charles Ogier de Batz de Castellmore – to bylo jméno skutečného d’Artagnana, který opravdu žil ve Francii v XVII. století. Jeho datum narození není známo. Někteří historici uvádí období od roku 1611 do roku 1615, jiní léta 1620 – 1623.

To znamená, že když George Villiers, vévoda z Buckinghamu, vzal diamantové přívěsky královny Anny Rakouské do Anglie, a došlo k obléhání La Rochelle, byl Charles de Batz – ještě nikoli d’Artagnan – výrostek, který si hrál se svými vrstevníky, a nemohl bojovat s kardinálovými gardisty.

Ačkoli se nemohl zúčastnit událostí, popsaných v Dumasově románu pravý příběh jeho života nebyl méně zajímavý.

Dumas posunul jeho příběh o 20 let, aby zúročil zápletku s diamantovými přívěsky, kolem kterých se točí celý děj románu.

Charles se narodil v roce 1613 v Gaskoňsku, na panství svých rodičů. Ačkoli šlo o šlechtický rod, v době, kdy se narodil Charles, byl už značně chudý. Několik mušket, mečů a koní – to bylo vše, co zdědil. První dokument, v němž je Charles zmíněn, je datovaný 10. března 1633. Byl to pravděpodobně rok jeho příchodu do Paříže. Vzhledem k tomu, že příjmení de Batz bylo ve francouzském hlavním městě prakticky neznámé, přidal si ke jménu také příjmení své matky – d’Artagnan.

Abychom byli ale naprosto přesní, neměli bychom říkat d’Artagnan, ale Artanyan (Artagnan) nebo Artaignan, nebo alespoň dát nějaký titul před příjmením: Chevalier – rytíř – d’Artagnan.

Pod tímto jménem vstoupil do dějin.

Poté, co se stal mušketýrem v roce 1644, získal patronát tehdejšího prvního ministra království (dnes bychom řekli premiéra, či předsedy vlády), kardinála Mazarina. Jeho předchůdce, kardinál Richelieu, známý jako zloduch z Dumasova románu, byl už tehdy po smrti. Díky podpoře Mazarina začala Charlesova kariéra stoupat, a po deseti letech se stal již důvěrníkem samotného krále! Nicméně, co dělal d’Artagnan od té doby (tj. od okamžiku, kdy vstoupili do oddílu mušketýrů) až do roku 1646, nic nevíme.

Nejslavnější epizodou v životě Charlese de Batz bylo zatčení ministra financí Fouqueta v roce 1661. Fouquet byl považován za nejbohatšího muže ve Francii po králi, a skutečnost, že jeho zatčení bylo svěřeno de Batzovi, svědčí o neomezené důvěře, kterou mu král Ludvík XIV. prokázal.

Náš hrdina byl samozřejmě také vojákem. Na počátku sedmdesátých let XVII. století byl už polním maršálem, což je vysoká hodnost. Díky kapitánovi královských mušketýrů a jeho podřízeným vojákům získal král Ludvík XIV. za několik dní bojů město Douai, pak Besancon a Dole, a také během holandské války město Maastricht (d’Aligny).

Jenže během obléhání holandského města Maastricht v roce 1673 Charles zahynul: trefila ho do hlavy nepřátelská kulka. Bylo mu už přes 60 let.

O mnoho let později, v roce 1700, byla v Paříži vydána kniha ve třech svazcích „Memoáry d’Artagnana“. V nich byly popsány jeho dobrodružství, ale většina z nich byla jen výplodem autorovy představivosti. Skutečným autorem knihy byl spisovatel Gatien de Courtilz de Sandras. Samotný d’Artagnan nikdy nenapsal ani řádku této knihy.

Po 140 letech později se tato kniha dostává do rukou Alexandru Dumasovi. Na mladého spisovatele okamžitě dělá nesmazatelný dojem. Díky ní brzy vznikla proslulá trojice – vlastně čtveřice – mušketýrů, kterou se celý svět baví dodnes.

Jací byli skuteční mušketýři?

Mušketýři – pojmenovaní po své hlavní, tehdy ještě revoluční výzbroji – muškety – pušky, byla původně speciální pěchotní jednotka, vytvořena francouzským králem Jindřichem IV. Měla to být elitní jednotka, jejímž účelem bylo chránit krále. Až po 20 letech byli vojáci vybaveni střelnými zbraněmi s dlouhou hlavní, tedy mušketami, které daly těmto vojákům své světově proslulé jméno. Lidé je nazývali „šediví mušketýři“, kvůli tomu, že se vždy pohybovali na šedých koních. Je třeba také poznamenat, že vojáci si museli veškeré své vybavení, s výjimkou muškety, koupit a pořídit za vlastní prostředky. Jejich předepsaná výzbroj byla ve své době velmi dobrá. Mušketýři museli mít kord, dvě pistole, dýku a bajonet.

V roce 1646, v důsledku série zákulisních intrik, byly mušketýrské oddíly rozpuštěny. Iniciátorem toho byl kardinál Mazarin, který se pokoušel převzít velení mušketýrů, a jmenoval jejich velitelem svého synovce. Jenže neuspěl a proto se rozhodl oddíly rozpustit.

Ale už v roce 1665 se mušketýři znovuzrodili, a to pod vedením právě slavného d’Artagnana, který byl oddaným služebníkem krále. Tehdy došlo k pravému rozkvětu této jednotky. Počet mušketýrů narostl na 300 osob, oddíly měli vlastního lékaře a zbrojíře, stejně jako vlastní identifikační znaky, jako je odznak, heslo a vlajka. Ve skutečnosti d’Artagnan z jednotky vytvořil elitní vojenskou školu pro mladé šlechtice.

Výuka dětí z vyšších vrstev francouzské společnosti vedla k tomu, že se mušketýrská jednotka stala vlivným hráčem v aréně francouzské politiky. Navíc v roce 1660 jeden z královských dvořanů vytvořil další podobnou vojenskou jednotku, což vedlo ke značné nevraživosti mezi oběma oddíly, živené intrikami i drobnými potyčkami. Ve Francii se tyto události nazývaly „válka krajek“, protože vojáci na obou stranách byli oblečeni v drahém oblečení s ručně paličkovanými krajkami.

D’Artagnanova smrt v roce 1673, během bitvy o Maastricht, znamenala osudový zlom pro tuto elitní jednotku. Jeho vojsko se zhroutilo, brzy jej však znovu obnovil král Ludvík XIV. Jenže nyní noví mušketýři nosili červené uniformy a klobouk s peřím. Tak známe mušketýry díky Alexandru Dumasovi dodnes. Navíc se nový tým zabýval výhradně ochranou krále a nic víc. Mušketýři přestali definitivně existovat v roce 1746. Francouzské ministerstvo financí nemělo už dostatek peněz na to, aby je zachovalo.

A co druhové d´Artagnana?

I další hrdinové Dumasova románu – Athos, Porthos a Aramis – se díky němu stali slavnými. I oni byli skutečné historické postavy, stejně, jako jejich přítel d’Artagnan. Navíc – opravdu nesli jména, která se objevují v díle slavného spisovatele. Kdo opravdu byli?

Alexandr Dumas se o nich dozvěděl ze stejného zdroje, jako o hlavní postavě svého románu – „Memoáry d’Artagnana“, od spisovatele de Courtilz. Ten perfektně poznal život Francie v první polovině sedmnáctého století, a možná o nich slyšel, když byl ještě královským mušketýrem.

Navzdory skutečnosti, že si de Courtilz mnoho příhod vymyslel, hlavní postavy knihy se skutečně navzájem znali, a opravdu každý z nich působil ve službách krále.

Athos, jehož celé jméno znělo Armand de Sillegg d’Atos d’Otvielle, se narodil někdy mezi léty 1615-1620, a byl druhým bratrancem kapitána mušketýrů, pana de Treville. V roce 1641 vstoupil do služby v oddílech svého strýce, ale neměl šanci sloužit tam dlouho. V prosinci 1643 Athos zemřel v souboji ve věku nejvýše 28 let…

Prototyp Porthose se jmenoval Isaac de Porto. Žil déle. Je známo, že se narodil v roce 1617, začal službu jako kadet, a v roce 1642 se stal mušketýrem. Je možné, že byl bratrancem Armanda d’Atos. O dalším životě Porthose je známo, že v roce 1654 odešel ze služby na odpočinek a stal se strážným skladů munice gardy. Podle jiné verze byl sekretářem parlamentu města Béarnu. Isaac de Porto zemřel v roce 1712 ve věku 95 let! Panství Porto v Lanna se zachovalo dodnes a v jeho blízkosti je opatství Aramis, odkud pocházel třetí ze slavných mušketýrů.

Bohužel o Aramisovi je toho známo daleko méně, než o jeho přátelích. Henri d’Aramis se narodil kolem roku 1620, a ve věku dvaceti let se stal mušketýrem. Zřejmě byl bratrancem kapitána mušketýrů pana de Treville. Je známo, že jeho služba trvala 10 let, po které odešel do svého rodného Beárnu, oženil se, a posledních 24 let svého života vedl klidný a nudný život. Zemřel v roce 1674.

Samozřejmě, skutečnost, že všichni tito lidé jsou historické osobnosti, vůbec neznamená, že postavy Dumas podle nich zcela okopíroval. Charakter a jednání jsou očividně ovocem Dumasovy fantazie. Nicméně skutečnost, že se jejich jména objevují v jeho románech, je učinila nesmrtelnými.

d’Artagnanovy lásky – skutečnost byla nudnější než knižní příběh

Fiktivní d’Artagnan zvěčnil jméno skutečného Gaskoňce. Jeho knižní život poznamenala tragická láska ke krásné Constance, kterou zavraždila zákeřná mylady de Winter, jež byla jednu chvíli také jeho milenkou. To jí však nezachránilo. On a jeho druhové mušketýři ji zajali a vydali katu na smrt. Tolik románový příběh.

Skutečnému d´Artagnanovi však jeho druhové, Athos, Porthos a Aramis, na svatbu v roce 1659, nepřišli. Jeho svědkem byl kapitán kardinálových stráží. D’Artagnan si vzal bohatou vdovu, a podepsal s ní manželskou smlouvu, jak se hodí na příslušníka vyšších vrstev.

Je třeba poznamenat, že Constance Bonacieux z Tří mušketýři nemá svůj skutečný prototyp jako ostatní postavy. Ale domácí pán, který pronajal byt d’Artagnanovi v ulici Dovecote v „Memoárech pana D’Artagnana“, podle autora de Courtilz de Sandra, nebyl pupkatý starý trouba. Tento příběh však byl, na rozdíl od Dumasovy fantazie, zbaven jakéhokoli romantismu, a nemá ani náznak tragédie.

Co se skutečně stalo? Pan domácí byl bývalý poručík pěchoty, a doplatil na svou častou nepřítomnost. Poskytl tak své drahé polovičce dost prostoru na milostné pletky. A tak jí jednou našel v posteli se svým milencem – podnájemníkem d´Artagnanem. Když domácí pán, bývalý důstojník, vtrhl do ložnice, vyzbrojený pistolí a dýkou, d’Artagnan vyskočil z okna jen v košili, a spadl do krámu obchodníka s masem, který se domníval, že ho chce někdo vykrást…

Spisovatel de Courtilz si vymyslel i „Mylady de Winter“, která chtěla troufalého Gaskoňce zabít za to, že se jednou pod rouškou noci rozhodl vydávat se za jejího milence. Bývalou prostitutku s vypáleným znamením na rameni v podobě lilie, z ní udělal Dumas, který čerpal tyto detaily z dalších, ale také fiktivních „Memoárů hraběte Rocheforta“, které napsal ten samý spisovatel de Courtilz.

D´Artagnanova budoucí manželka se jmenovala Anne-Charlotte Cristina Boyer de Chanlecy. Šlo o dceru venkovského šlechtice ze starodávného rodu de Chanlecy. Na erbu jejího otce, Charlese Boyer de Chanlecy, barona de Saint-Croix, byl zobrazen na zlatém pozadí azurový sloup, ozdobený stříbrnými kapkami, s latinským heslem „Virtus mihi numen et ensis“ (Moje jméno a podstata je ctnost“). V říjnu 1642 se Anna-Charlotte, která získala jen nejprimitivnější vzdělání, vdala za urozeného pána Jean Leonore de Dam, barona de la Clayette, jehož klan byl jedním z nejstarších v Burgundsku, pocházející až z 11. století. Brzy byl ale povolán do armády, a jako kapitán jízdního pluku byl zabit během obléhání Arrasu. Děti neměli.

Otec Anne-Charlotte zemřel o mnoho let dříve, a zanechal jí početné panství. Zdědila dlužní úpis 60 tisíc liber vévody d’Elbefom, a 18 tisíc liber dostala od svého strýce. K tomu náležel krásný nábytek z hradu, odhadovaný na 6 tisíc liber.

Bohatství vdovy vyvážilo její vzhled. Hraběnka „byla mladá, ale na obličeji už měla stopy nevyhnutelného smutku, její hluboké černé oči vybledly od slz, a její hladká bledost zaplavila rysy tváře. Byla krásná, ale byla to spíše krása milosti, než krása tvarů.“

Manželskou smlouvu uzavřeli d’Artagnan a Anna-Charlotte 5. března 1659. Podle ní bylo ustanoveno společné držení všech příjmů obou manželů a společně získané nemovitosti. Majetek, který získala Anna-Charlotta od předchozího manžela, zůstal v jejím plném držení. Paní d’Artagnanová trvala na tom, aby v dodatku ke smlouvě bylo uvedeno, že společné manželské hospodářství nebude záviset na dluzích, vzniklých před sňatkem. To ukazuje, že kapitán královských mušketýrů na tom nebyl finančně právě nejlépe.

Novomanželům přišel poblahopřát nezanedbatelný počet významných osob. Ale všichni výhradně z přízně nevěsty. Dokonce ani Charlesovi bratři Paul a Arnaud, a strýc Henri de Montesquieu, královský poručík v Bayonne, nepřijeli d’Artagnanovi poblahopřát. A nebyla tu ani nerozlučná trojice – Athos, Porthos a Aramis. Proč? Nesouhlasili s tímto výhodným sňatkem?

Na církevním ceremoniálu, který se konal o měsíc později v kostele Saint-Andre-des-Ap, byli pouze jediní svědkové – kapitán kardinálovy stráže a velitel Bastily…

Lásku v tomto manželství bychom tu asi hledali těžko. Dobové zprávy svědčí o tom, že když se Anna-Charlotte stala vdovou, snila o tom, že opustí vzdálenou provincii Bres a užije si života ve vznešenější společnosti. A co se týká našeho mušketýra, ten také nemohl donekonečna pokračovat ve svém nevázaném životě.

Manželský pár měl dva syny. První se narodil počátkem roku 1660, možná v Paříži. Druhý se narodil v červenci 1661 v Chalon-on-Sone. Není známo, z jakého důvodu, ale děti d’Artagnana byly pokřtěny až v roce 1674, po jeho smrti! Manželé se zjevně často hádali. Baronův charakter odpovídal legendární povaze Gaskoňců. Je pravděpodobné, jak o tom napsal de Courtilz, že mušketýr měl mnohé mimomanželské zálety.

Životopisné zprávy o rodinném neštěstí mušketýra říkají, že ve všech dokumentech, zachovaných v archivech té doby, se paní d’Artagnanová objevuje jako žena s pomstychtivou povahou, náchylná k hádkám, a vždy trvající na svých vlastních právech. D´Artagnan musel bojovat sám se sebou, a vybírat si mezi svými profesními povinnostmi a rodinným krbem.

Takový byl život hraběte Charles de Batz de Castelmon d’Artagnan, který se do historie zapsal hned třikrát. Za prvé, jako skutečný gaskoňský šlechtic, pak ve fiktivních pamětech de Courtilz, napsaných po jeho smrti. A nakonec – trilogie Alexandra Dumase staršího a množství filmových zpracování mu zajistila nesmrtelnou, celosvětovou slávu.

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 1234

error: Kopírování zakázáno!