Tajemství Zlaté báby

Tento příběh je v našich zeměpisných šířkách a délkách neznámý. Zato na východ od nás je to událost stále živá a trvalá záhada, po které pátraly a pátrají generace badatelů a dobrodruhů.

Všechno začalo tehdy, když barbaři dobyli v roce 455 n.l. Řím. 2. června 455 vtrhli do Věčného města Vandalové v čele s králem Geiserichem, a pustošili Řím následujících čtrnáct dnů. Papež Lev I. požádal krále, aby se dobyvatelé zdrželi ničení města a násilí vůči jeho obyvatelům, ale marně. Do otroctví se dostala řada vážených římských měšťanů. Barbaři uloupili ohromné množství pokladů a poškodili i významné chrámy, jako např. chrám Jova Kapitolského, jejž zbavili poloviny pozlacené střechy. Vyplenili také císařský palác, kostely připravili o jejich cennosti, odcizili četné sochy a zmocnili se i pozůstatků jeruzalémského chrámového pokladu. Termín „vandalismus“ se stal synonymem pro ničení kulturních hodnot.

Mezi množstvím bohaté kořisti byla i soška nahé ženy, odlitá z čistého zlata. Byla prý asi půl metru vysoká, a stála původně v římském chrámu bohyně Juno. Zřejmě šlo přímo o sochu této bohyně, která byla královnou všech římských bohů a bohyň. Její svátek se slavil 14. února a není náhodné, že toto datum převzal po zavedení křesťanství svatý Valentin – dnes patron všech zamilovaných.

Obr. 1 Jak vypadala Zlatá bába, nikdo neví. Na fotografii je jedna z rekonstrukcí.

Zlatá soška nebyla s ostatní bohatou kořistí naloděna na vandalské koráby, směřující do severní Afriky, ale putovala na sever, a byla předávána jako dar od jedněch dobyvatelů k druhým, od jednoho kmene k dalším a dalším. Až se jí zmocnili Vikingové a dovezli ji ještě dále sever, na Ladogu. Umístili jí na břehu Ladožského jezera, severně od dnešního St. Petěrburgu, ve své svatyni.

Odtud začala její cesta po celém Rusku.

 

Obr. 1 Cesta Zlaté baby

V 10. – 11. století přišli na severovýchodní Rus křesťanští misionáři. Soška nahé ženy, i když zlaté, se jim ani trochu nelíbila. A tak ji místní pohanští kněží odvezli téměř dva tisíce kilometrů na jihovýchod, na břeh řeky Kamy, kde dnes stojí město Perm v Tatarstánu.

Jenže – ve 13. století dorazili křesťané i sem, pokřtít pohanské kmeny Permů a Zyrjanů.

A tak pohanští kněží sochu převezli ještě dál, dalších tisíc kilometrů na východ, až za Ural, ke kmenům Mansů. Pak však na Sibiř dorazili kozáci. Socha tedy putovala dalších tisíc kilometrů dále na východ, do ukryté svatyně kdesi na řece Ob. Poté se o ní zprávy rozcházejí.

Křesťanství se však nezastavilo. Ruská říše se postupně rozšiřovala a kolonizovala další a další východní kraje. Uchránit sochu, známé pohanům i křesťanům jako „Zlatá baba“, jež se za celých tisíc let stala předmětem uctívání mnoha kmenů a generací, bylo otázkou cti pohanských kněží, schopných za své tajemství i zemřít.

Je známo, že samotný kozácký ataman Jermak, cestovatel a dobyvatel Sibiře pro Ruskou říši, pátral po tomto artefaktu. Roku 1552 jeden z jeho oddílů s atamanem Ivanem Brjazgem obsadil jednu z chantynských osad, kam prý šamani kdysi přivezli právě Zlatou babu. Městečko vypálili, ale Babu nenašli. Podle legend ji šamani odvezli včas do bezpečí, dalších tisíc kilometrů, až na úplný ledový sever, k ústí řeky Obu.


Obr. 3 Mapa barona Sigismunda von Herberstein – v ústí řeky Ob je zobrazena žena s nápisem SLATA BABA.

Tam ji také v roce 1549 umístil rakouský baron Sigismund von Herberstein, vyslanec v Moskevském knížectví. Po svém návratu vydal knihu „Zápisky o moskevských problémech“, s mapovou přílohou Ruska. Na mapě je v ústí řeky Ob zobrazena žena s nápisem SLATA BABA.

A jak křesťanství postupovalo, tak musela ustupovat i Zlatá baba.

Kam jí ale ukrýt? Kam nedosáhnou bdělé zraky křesťanských misionářů?

Po roce 1917 již Zlaté babě nehrozilo, že by byla přetavena do křížů a kalichů. Jen admirál Kolčak po ní pátral při své anabázi po Sibiři, aby ji přidal k několika vagónům zlata a drahocenností carského pokladu, kterého se zmocnil během občanské války v roce 1918.

A tak, podle zpráv a legend, Zlatá baba nalezla poslední úkryt ještě dále na východě, kdesi za Jenisejem, na poloostrově Tajmyr. Proč právě zde? Tajmyr je jeden z nejméně prozkoumaných regionů Ruska. Je tisíc kilometrů dlouhý a 500 km široký. Dostat se sem, je možné stále pouze letadlem nebo lodí. A cestovat po poloostrově je možné jen vrtulníkem. Geologové od roku 1917 prozkoumali pouze 25 % jeho území. O průzkumu historiků a archeologů se nedá vůbec mluvit.

Obr. 5 Mapa Ruské federace – v kruhu planina Putorana

Na Tajmyru jsou prastaré dolmeny, jakési kamenné brány, pozůstatky jakýchsi záhadných staveb dosud neznámé kultury, prý bájné Hyperboreje…

Ale kde zde hledat Zlatou babu? I jehla v kupce sena by se našla snáz, než půlmetrová soška v této pustině. Názory se různí, ale čím dál, tím víc se otvírá jedna jediná možnost – náhorní planina Putorana…

Obr. 4 Mapa Putoranské přírodní rezervace

Plocha této náhorní planiny je naprosto udivující – je to 2/3 plochy Francie. Vystupuje nad povrch jako stůl v absolutně rovné krajině, 100 km východně od města Norilsk. Je to vulkanický horský masív, který se zvedá nad okolní rovinu náhle o 1700 m. Je zde také nejvyšší vodopád v Rusku – o výšce 101 m. A voda ve zdejších jezerech, kterých je tu 25 tisíc, je o mnoho čistší, než v Bajkalu. Na planině nežije zvěř, kromě zajíců a dalších malých hlodavců.

Obr. 5 Náhorní planina Putorana vystupuje nad povrch jako nepřístupná pevnost do výšky 1700 m.

Na její průzkum se ještě nikdo nevydal. Jsou zde místa, kam ještě noha Evropana nevkročila. Pokud lze najít nejvhodnější úkryt, je to právě zde. Planinu střeží „divocí“ Evenkové. Nemají žádné doklady a nikdy je neměli. Někteří vůbec neví, v jakém státě žijí. Žijí v přírodě a tradičním způsobem života už po staletí.

Obr. 6 Evencký šaman

Na jižním okraji planiny jsou jakési poustevny, kam čas od času zachází šamani po utajených stezkách. A právě tam by se podle všech informací, legend i historických analýz, měla nacházet Zlatá Baba.

Bude někdy nalezena?

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 1234

error: Kopírování zakázáno!