Otázky kolem Kosmovy kroniky

Nejvlastnější obsah jedné z nejstarších písemných památek, Kosmovy kroniky, je širokým vrstvám naší populace znám zejména díky Jiráskovým „Starým pověstem českým“. Převyprávěné kroniky nejen Kosmy pražského z 12. století, ale i ještě starší legendy tak řečeného Kristiána z 10. století se vžily jako lidové pověsti.

Od 19. století se přístup k těmto literárním památkám zužoval na to, vykládat jejich vznik jako ústní tradicí předávané pověsti a legendy.

Není třeba blíže vykládat obsah kroniky – ten zná většina naší populace buď přímo, nebo zprostředkovaně. Zastavme se však u některých bodů, které nejlépe dokládají skutečnost, že Kosma nejen že kompiloval starý materiál, ale zejména plnil i jiné, politické a mocenské úkoly. A že jsou tyto problémy stále živé, ač se to zdá s odstupem 900 let neuvěřitelné, je tomu tak.

Zcela odlišný pohled na Kosmu totiž představují názory, vycházející ze skutečnosti silného germánského tlaku na slovanské obyvatelstvo. Toto pojetí si všímá toho, že v Kosmově kronice není ani zmínka o slovanských říších knížete Sáma, ba ani o Velké Moravě. Tyto názory se opírají i o antropologická zkoumání a zjištění, že přemyslovská dynastie, vládci původního kmene „Čechů“ nebyli slovanského původu.

Bez jejich těsných svazků s germánským prostředím by je Římané a Germáni nebyli uznali za panovníky.

Slovanského původu byli však Slavníkovci, kteří přežívali na svých hradech, stráženi domácími obránci.

Kmen Čechů pod vedením Přemyslovců se však spojil s Germány, pomáhal jim v germanizaci, ale překážkou jim byli Slavníkovci. Čechové je tedy sezvali do slavníkovské Libice u Poděbrad na společnou hostinu pod záminkou sbratření, a tam je pak v noci roku 995 do jednoho vyvraždili. Nebyl přítomen pouze slavníkovský biskup Vojtěch.

Slovanské obyvatelstvo však mělo povědomost o předchozích slovanských říších a cyrilometodějská misie položila základy vzdělanosti. Aby však byly vytrhány, bylo potřeba dějiny předělat. Tímto úkolem byl pověřen germánský církevní předák Kosmas, syn německého kněze, pobývajícího v Praze. V první řadě byly po zemi posbírány veškeré slovanské písemnosti s tím, že mají sloužit k vypracování souhrnných dějin našich zemí. Z náhodou zachované místní venkovské kroniky z okolí Velehradu se dovídáme, že na příkaz přemyslovského Vratislava II. z konce 11. století byl celý archiv vládních dokumentů Velkomoravské říše převezen do Prahy. Po všech těchto písemnostech se slehla zem. Tím se mohlo později dokládat, že Slované byli nevzdělaní. Po těchto likvidačních akcích mohl Kosmův štáb přikročit počátkem 12. století k sepsání nových dějin našich zemí v latinském jazyce pod názvem „Chronica boemorum“ (Kronika česká).

Kosmova kronika je kompilátem, čerpajícím jak z antických, tak i z biblických motivů, dále z hrdinských rytířských písní, které tehdy kolovaly Evropou. Je psána vytříbeným uměleckým slohem, vládnoucí osobnosti jsou v ní vylíčeny přesvědčivě a živě. Obsahuje informace z dějin celé Evropy od antiky a je zpestřena básnickými obrazy a mýty z dávné minulosti. Stala se zákonitým předpisem pro výklad našich dějin na dobu 800 let až podnes, další kronikáři ji jen opisovali a doplňovali. V obrozeneckém hnutí 19. století inspirovala přední české umělce a spisovatele, Bedřicha Smetanu, Mikoláše Aleše, Aloise Jiráska a další, k vynikajícím dílům o naší národní minulosti. Ale i mnozí prostí lidé si ji zamilovali, hlavně díky popularizaci v dalších dílech. Toto dílo nepostrádá ani obdiv a lásku k české zemi, čímž si Kosmas získal oblibu jako „český vlastenec“.

Ale jsou v ní i nejasnosti. Podle ní žádní Slované v Evropě nejsou a nikdy ani nebyli, jakoby neexistovaly ani předchozí slovanské říše, jako říše Sámova či Velká Morava. Byli jen Germáni a Čechové. Celá Evropa od pólu až k řece Tanais (Dunaji) patřila od potopy světa pouze Germánům a Boemie, součást Germánie, Čechům. Když Čechové po potopě světa do této země přišli, našli ji „pustou a neobydlenou, rádlem nedotčenou“. Dále se v úvodu píše: „o její úrodnosti či neúrodnosti uznávám za vhodnější pomlčeti, než říci něco nezaručeného.“ Tím je řečeno, že každé slovo kroniky je jen zaručená pravda.

Z toho je možné učinit dílčí závěr – Kosmas z důvodu mocenských a politických psal pouze o Germánech a Češích pod germánským vlivem a vedením, Slované a předchozí slovanské říše pro něj neexistovaly.

Je však další možné vysvětlení. Je-li tedy pravda, že nově příchozí lid přišel do neobydlené země, co to bylo za lid, o kom vlastně Kosmas psal?

Zdůrazňuje-li Kosmas, že Čechové (Boemi), patřící do slovanské rasy, přišli do země nikým neobývané, archeologové o tom s úspěchem pochybují. Autor však použil této věty, aby nebylo nikdy zpochybněno právo Čechů na tuto zemi. Zůstává však stále problém: proč je Kosmas tak opatrný v určení národnosti toho lidu (ať už to byl kdokoli) který přišel pod Říp? Psal přece o ČešíchSlovanech, kteří mohli přijít do Čech pouze z východu. Je však možné, aby tomu bylo jinak?

Římský historik Titus Livius (59 př.n.l. – 17 n.l.) totiž vypráví pověst o příchodu Keltů do Itálie. Podle ní keltský panovník v Galii poslal dva syny, Belovesa a Segovesa, obývat nová území. Zatímco Beloves dostal za úkol zabydlet Itálii, keltskému náčelníku Segovesovi byl losem určen Hercynský les (tj. území mezi Magdeburkem a Bratislavou) – tedy území dnešních Čech a Moravy.

Slované neměli písmo ani kroniky, neměli potulné bardy, oslavující činy svého lidu. Proto Kosmovo vyprávění o tom, že informace o nejstarších událostech čerpal z „bájného vyprávění starců“ nemůže odpovídat slovanským zdrojům. Keltové však své potulné bardy měli, kteří svými písněmi oslavovali velká tažení, měli i zvláštní vrstvu kněží – druidů, tvořící jakousi živou paměť národa.

Příchod Keltů do našich zemí je vcelku spolehlivě datován – kolem roku 400 př. n. l. V této době se zde objevuje zcela nový typ pohřbů – jedná se o tzv. ploché hroby bojovníků v plné zbroji a jejich žen se šperky v laténském stylu. Většina odborníků se přiklání k názoru, že je lze připsat kmeni Bójů, podle nichž dostala oblast české kotliny Boiohaemum (Domov Bójů), latinsky Bohemia. Je zajímavé, že tento kmen pobýval i v Itálii, poblíž města, které podle nich změnilo název na Bononii, dnešní Bolognu. Podle Jana Filipa a jeho práce o keltské civilizaci keramika plochých hrobů ze středních a severozápadních Čech je s keramikou v okolí Bologne velmi podobná, což jakoby dokládalo příbuznost hypotetických kmenů Belovesa a Segovesa.

Historičtí Keltové postupovali z Galie přímo k severovýchodu – tzn. na dnešní Řezno, odtud přes Šumavu a (tehdy Gabrétu, Pohoří Kozorohů) Všerubským průsmykem na Plzeňsko.

Jižní a západní Čechy však byly před tímto příchodem obývány lidem, který své mrtvé pohřbíval do mohyl. Z důvodu zřejmě jakési hospodářské krize, či v důsledku změny klimatu, tuto zemi těsně před příchodem historických Keltů opustil, a vydal se zřejmě na jih. Keltové tedy v 4. století př.n.l. dorazili do skutečně víceméně neosídlené krajiny a bez velkých překážek do středních Čech a dále, tedy i k Řípu.

Z uvedeného vyplývá, a archeologické nálezy to dokládají, že pověst o praotci Čechovi (Bohémovi) nevznikla na základě starého ústního podání, ale spíše na základě kompilace latinského textu, jehož podkladem byl zřejmě text Tita Livia. Čerpal-li vedle toho Kosma skutečně z „báječného podání starců“, pak těmito zdroji mohly být jedině keltské pověsti. Je-li tento předpoklad správný, příchod lidu, o kterém píše Kosma, spadá do doby 4. stol. př. n. l. V této době skutečně do Čech přišel nový lid, Čechy byly v té době skutečně z nějakých důvodů vysídlené, a mezi obsazená území patřil i kraj kolem Řípu.

Toto stěhování mělo, jak bylo u Keltů zvykem, svého konkrétního vůdce z nějaké vládnoucí rodiny.

Dalším klubkem sporných názorů je otázka předchozích pohanských knížat. O nich se v kronice píše:

  • „Jsouce oddáni jen břichu a spaní, neučení a nevzděláni, proti přírodě tělo jim bylo k rozkoši a duše na obtíž, podobali se dobytku. Ale pomlčme o těch, o nichž se mlčí!“ 

Dnes je jasné, že jména bájných knížat po smrti Přemysla jsou zřejmě uměle vykonstruovaná, neboť v předchozí legendě tzv. Kristiána z 10. stol. se o jménech knížat nastupujících po Přemyslovi vůbec nehovoří.

Podle názoru historika Karbusického známá posloupnost bájných přemyslovských knížat:

  • Krok, Kazi, Teta, Libuše, Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít, představuje ve skutečnosti zlomky staročeské básně :
    Krok´kazi, Thetka, lub… přemysl… nezamysl … m… na ta vojń… ni zla, kr´z … my s…neklan…, gosti vít…
  • Kroky překaž, raději přemýšlet, nezamýšlíme na ně vojny ani zla. Kříži my se neklaníme, hosty vítáme…

– pocházející, jak vyplývá z textu (kříži my se neklaníme) patrně ještě z dob pohanských, zcela nesprávně potomky pochopenou.

Další názor můžeme najít v knize moravského historika dr. Jaroslava Zástěry „Znojemská rotunda a Velká Morava“ (Brno 1990), ve které se autor domnívá, že počátky dějin českého státu jsou zfalšovány v zájmu oslavy Přemyslovců jako vládnoucí dynastie, zatímco ve skutečnosti se pověsti o Krokovi, Libuši a Přemyslovi a dalších mýtických českých knížatech odehrály na území Velkomoravské říše. Přemyslovci jsou podle tohoto autora ve skutečnosti panovníci Velké Moravy a pokračovatelé prvního sjednotitele slovanských kmenů na našem, území – legendárního Sáma, který by měl být bájným Přemyslem.

Kosmova kronika nepochybně vycházela z okruhu západní latinské církevní kultury, tedy z toho kulturního okruhu, který byl ve své době velmi nepřátelský vůči slovanské církevní kultuře, s níž soupeřil o mocenský a kulturní vliv právě u nás, na styku a hranicích těchto kultur. Že bylo jejich hlavním ideovým cílem vytlačit z povědomí lidí vliv slovanské liturgie a jeho písemnictví, které zde mělo už několikasetletou tradici, o tom není pochyb.

Kosma se narodil někdy v polovině 11. století, protože v r. 1125 sám sebe nazývá osmdesátiletým starcem. Absolvoval studium teologie, a to i v zahraničí. Roku 1074 odešel do Lutychu, kde dovršil své církevní vzdělání u Mistra Franka Kolínského. Roku 1086 se oženil s jakousi Božetěchou. Nešlo zřejmě o nějakou bezvýznamnou osobu, neboť se o její smrti r. 1117 zmiňuje olomoucké nekrologium.

Svoji kroniku českou psal 200 let po pádu Velkomoravské říše, údajně podle pověstí a „báječného podání starců“. Do konce 9. století byly české kmeny přímo závislé na této říši, a také první historicky doložený český kníže Bořivoj byl se svojí manželkou Ludmilou na Moravě pokřtěn. Byla to bezpochyby významná historická událost, neboť šlo o prvního pokřtěného českého panovníka. Kosmas se o tom sice zmiňuje, ale pouze okrajově jedinou větou a také neuvádí, kde k této události došlo. Navíc se tohoto aktu zúčastnil i samotný biskup Metoděj…

Kosmas tedy záměrně vynechal vše, co nějako souviselo s Velkou Moravou a slovanskou liturgií. Je to patrné i z obsahu díla tzv. Kristiánovy kroniky, která je o 100 let starší a ve které nalézáme pasáže, věnované této říši i kontinuitě mezi ní a vznikem českého státu, kontinuitu, kterou Kosmas zamlčel. Že Kosmas Kristiánovu legendu znal, je jisté, ale je podezřelé i zjištění, že v Kristiánově podání nenajdeme řadu údajů, o kterých Kosmas hovoří velice podrobně.

Geneze přemyslovské dynastie tedy nevzešla z ústního podání prostého lidu, tradovaná „bájnými starci“, ale byla vytvořená uměle, především za účelem upevnění politické moci této vládnoucí dynastie v Čechách.

A tak bychom mohli pokračovat. Kosmova kronika nevznikala ve vzduchoprázdnu. Byla angažovaná, plnila řadu politických úkolů a cílů, a proto čerpala z řady zdrojů. Může nám být nejen zábavným čtením, ale i podnětem pro vyslovení řady hypotéz a důvodem pro pátrání po našich nejstarších dějinách.

A jedna záhada na závěr

V 70. letech 20. století přinesl tehdejší Mladý svět článek o teorii Jiřího V. Zvičínského. Všímá si této věty z Kristiánovy kroniky:

„A Slované čeští usazeni pod samým Arcturem…“

Autor říká, že nikoho od dob založení Karlovy univerzity nenapadlo podívat se, co je to Arcturus.

  • Arcturus je nejjasnější hvězda severní letní oblohy. Přibližuje se k zenitu Řípu (místnímu poledníku nejvíce v noci z 23. na 24. dubna, a pak opět klesá k horizontu. Tato hvězda je v souhvězdí Pastýře (Bootes), přičemž pastýř se řekne slovinsky čeh.
  • Kaple na Řípu je zasvěcena sv. Jiří – a sv. Jiří má svátek právě 24. dubna.

Věta z dávné kroniky je nábožensko-astronomický kryptogram.

Obsahová struktura Kosmovy kroniky

Kapitoly

1. úvod od potopy světa. Kosmova kompilace jemu známých autorů.
2. popis země zvané Boemia. Příchod obyvatel do této ještě pusté země. Kosma jako by zde nevěděl o předchozím osídlení keltském a germánském. Praotec Boem, příchod k hoře Řípu.
3. Zlatý věk, rajská blaženost obyvatel, úpadek, vyvstávání soudců v rodech, jeden z nich se jmenoval Crocco.
4. Charakteristika jeho 3 dcer, spor dvou významných mužů, Libušin soud, pokoření mužů, konflikt mužů a žen, důvod k vyhledání vladaře.
5. Čarodějná věštba vladaře, vylíčení panovnické moci Libuší
6. vypravení poselstva, vedení Libušiným koněm, dotazy na Přemysla, Přemysl u pluhu, nadpřirozené úkazy a jejich smysl
7. cesta s Přemyslem zpět, rozmluvy s ním
8. Přivítání poselstva, shledání Přemysla s Libuší, ustavení panovnické moci
9. Čarodějná věštba k určení místa pro založení Prahy, konflikt mezi hochy a dívkami, důvod k založení Děvína a Chvrastenu (Vyšehradu), spor obou pohlaví, jejich zápas o moc, pokoření žen po smrti Libuše, Nezamysl až Hostivít jsou vyjmenováni jako knížata, o nichž se mlčí
10. pokřtění Bořivoje, popis knížectví Lučanů, vyhlášení boje proti Čechům.
11. úzkost Čechů, hledání rady u čarodějky
12. bitva, vítězství Čechů nad Lučany
13. vpád Čechů do země Lučanů,
14. Povídka o zmizení Svatoplukově
15. Václav a Boleslav
16. Letopočet 895 – 928 bez údajů
17. Boleslav vraždí Václava
18. posvěcení pražského kostela
19. povídka o založení hradu Boleslavi
20. do roku 966 bez domácích údajů.
21. Boleslav Pobožný
22. zakládání kostelů a klášterů, citát papežského listu
23. založení pražského biskupství
24. smrt biskupa Dětmara
25. volba sv. Vojtěcha biskupem
26. vysvěcení Vojtěchovo
27. o slavníkovském knížectví a jeho rozloze

Podle:

(1) Karbusický, V.: Báje, mýty, dějiny. MF 1997
(2) Sadílek, J.: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů. Petrklíč, Praha 1997
(3) Zástěra, J.: Znojemská rotunda a Velká Morava. Brno 1990

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 3940

error: Kopírování zakázáno!