Protokoly zla

V 90. létech minulého století znovu vyšly i u nás


A i u nás mají stále mnoho příznivců, kteří věří v jejich autentičnost. Protokoly sionských mudrců – úhelný kámen údajného celosvětového židovského spiknutí. Prý z nich čiší veškeré zlo světa, tvrdí antisemité. Tedy v tom mají zřejmě pravdu. Jen bychom se asi neshodli, kde toto zlo pramení. Protokoly sionských mudrců jsou v dějinách největším klackem obludy antisemitismu. A – jak jinak – též antikomunismu. Tyhle dvě obludné sestřičky jsou spolu totiž odjakživa spojeny jako siamská dvojčata.

Všechno začalo tím, že si Antikrist Napoleon dovolil dát Židům občanská práva. Pro Napoleona bylo židovské náboženství jako každé jiné. Chtěl mít všechny víry s patřičnými institucemi sjednoceny pod všeobjímající korouhví velkého francouzského státu. Onou odpovědnou institucí u židovské víry se mělo stát shromáždění rabínů a učenců, kterému se říkalo sanhedrin. A to byl kámen úrazu, neboť takový sanhedrin kdysi vydal Ježíše na Golgotu. Sanhedrin se tak stal pro nepřátele revoluce jejím větším symbolem než republikánská kokarda. Německý filozof Fichte tehdy například napsal anonymní esej proti revoluci, avšak útočí v něm hlavně na Židy:

  • »Vidím jen jediný způsob, jak Židům můžeme dát občanství: usekat jim hlavy a nasadit jim nové, v nichž nebude jediná židovská myšlenka,«

psal ten pilíř německého ducha. Bylo to jasné – za revolucí stálo židovské spiknutí a Napoleon ho svoláním sanhedrinu pouze legalizoval. Víra, že se židovští spiklenci tajně scházejí a plánují rituální vraždy, ostatně přetrvávala mezi dobromyslnými křesťany celý středověk a lecjaký krvavý pogrom pod praporem této víry dobromyslní křesťané také provedli. Prvním novodobým teoretikem židovského spiknutí se stal Abbé Barruel. Produkt tohoto spiknutí nazýval jakobinismus. Byli tu i jiné perly antisemitské literatury – dějiny antisemitismu jsou tlustší než dějiny Židů samotných – ale Barruelova koncepce se všeobecně považuje za hlavní inspirační zdroj autorů Protokolů sionských mudrců. A ti, jak už asi víte, pobírali plat u ruské carské tajné policie.

Další prameny hovoří o tom, že předlohou k Protokolům byl jiný spis. Ten však na dlouhém seznamu antisemitské literatury nenajdete – není v něm totiž o Židech ani zmínka. Jde o pamflet Maurice Jolyho proti Napoleonu III. Jak se to mohlo přihodit? Carská politika byla děsivá – na jedné straně Židé trpěli útlakem ze strany státu, který je pokládal za semeniště podvratných revolučních myšlenek, na straně druhé stál tradiční ruský primitivní antisemitismus »mužického« či »kozáckého« typu. Pod oba kotlíky zdárně přikládala právě tajná carská policie. Ta viděla spiknutí židovských jakobínů za každým rohem, car Mikuláš II. však s radikálním řezem váhal. Bylo proto rozhodnuto předložit mu důkaz židovského spiknutí. Ten však musel přijít z ciziny. Proto byl kontaktován jistý ruský agent v Paříži, aby cosi sesmolil. Ten z nedostatku fantazie sáhl po zmíněném protinapoleonském spisku a zlosyna monarchu nahradil jakýmsi tajným sanhedrinemsionskými mudrci. Mikuláš na to ovšem neskočil. Tajná policie pak alespoň Protokoly vylepovala po venkově, aby vyprovokovala pár obligátních lidových pogromů. V roce 1905 vyšly poprvé tiskem, když je náboženský fanatik Nilus připojil ke svému nevýznamnému spisku o Antikristově příchodu. Jinak nic – vlastně to byla jedna z nejméně úspěšných intrik tajné policie.

Protokoly a jejich mutace však zničehonic znovu vyhřezly roku 1917. O tom, zda bělogvardějci měli všichni ve své torně bibli, by se asi dalo pochybovat. O tom, že tam měli bez výjimky Protokoly sionských mudrců, se pochybovat nemusí. Najednou bylo všechno jasné – za Říjnovou revolucí stáli židovští spiklenci. Vznikl zřejmě nesmrtelný pojem »židobolševik«, jehož symbolem se stali židovští intelektuálové v čele revoluce – především Trockij, ale za Žida byl považován pochopitelně i sám Lenin, ba dokonce se hovořilo o tom, že bolševická strana je tvořena bez výjimky samými Židy, jiné údaje slevovaly na 98 %. Vyvolává to úsměv, ačkoli příklon vzdělaných Židů k internacionalistickému komunismu byl vcelku logický a pochopitelný, když všechny ostatní ruské politické proudy můžeme bez uzardění označit za pogromistické.

Protokoly v jejich antibolševické verzi však překročily hranice Ruska a jejich nečekaná sláva musela toho neznámého pařížského špiona do konce života hřát u srdce. Do Británie je zavlekli dva novináři – Robert Wilton z The Times a Victor Marsden z Morning Post. Oba byli zpravodajové v sovětském Rusku. Wiltonovo »zpravodajství« vycházelo v Timesech jako pravidelná rubrika pod výmluvným názvem Židé a bolševismus, později Židovské nebezpečí. Korespondent toho proslulého seriózního listu pak vydal knihu, ve které popisoval, jak bolševici vztyčili v Moskvě sochu Jidáše Iškariotského (!). Marsden byl pravděpodobně autorem anonymní knihy Příčiny světového neklidu, která Protokoly přepisovala.

Uvádělo se v ní, že více než 95 % členů sovětské vlády tvoří Židé a že Židé jsou také všichni rudí komisaři až na šest Rusů a jednoho Němce. Winston Churchill pak prohlásil, že Židé v sovětském Rusku právě vytvořili nový myšlenkový systém, který je naplněný nenávistí tak, jak bylo křesťanství naplněno láskou.

Zatímco antisemitská vlna vzedmutá Protokoly v Británii po válce rychle opadla, ve Francii se Protokoly staly základní výbavou knihovny pravicových kruhů, které se zaměřily zvláště na židovský původ socialistického předsedy Léona Bluma. Stejně tak Protokoly živily nezdolné evropské antisemitismy – zvláště rakouský, německý, polský a rumunský. Pokud žijete v iluzi, že antisemitismus nijak nekvetl v USA, pak vězte, že králem amerických antisemitů byl sám Henry Ford, zakladatel proslulé automobilky.

Byl hluboce přesvědčen o židovském spiknutí a nechal Protokoly několikrát vydat. Americká verze se jmenuje Světový Žid či Věčný Žid, ale koluje i řada jiných mutací. Takže kdybyste se někdy podívali do Izraele, všimněte si, že moc »fordek« se tam po ulicích neprohání.

Protokoly nejsou mrtvé ani dnes. Za svou zbraň si je bohužel vybraly rozličné fundamentalistické arabské skupiny bojující proti Izraeli. Co hůře, zakotvily pevně v oficiální arabské politice a kultuře.

Roku 1957 například egyptský prezident Násir prozradil jednomu novináři, že tři sta sionistů řídí evropskou politiku, pořádají pravidelná shromáždění a zde vybírají své agenty. Na důkaz vytáhl útlý spisek – byly to Protokoly sionských mudrců. Přímé citace či dokonce celé pasáže z Protokolů jsou v arabských školních učebnicích.

Roku 1972 se Protokoly staly nejprodávanější knihou v Libanonu. Jde též o zamilovanou četbu ajatolláha Chomejního, který úryvky z Protokolů otiskl ve své knize Imám. Píše zde například, že »sionští mudrci« vydali příkaz ke zvěrstvům britské armády na Falklandech, a to čistě z lásky k Satanovi, pochopitelně.

Nezapomeňme také na ugandského diktátora Idi Amina, který chtěl ve své zemi vztyčit sochu Adolfa Hitlera za velké dílo holocaustu. V OSN navrhl vyloučení Izraele a jeho vymýcení. Dostalo se mu mohutných ovací…

17. srpna 2001, Jan Stern

Archiv ZaZ

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 225

error: Kopírování zakázáno!