Poslání fantastiky

Z archivu – rozhovor s legendou sovětské fantastiky – Arkadijem N. Strugackým

Na vlastním rozhovoru s Arkadijem Natanovičem Strugackým bylo fantastické jen to, že mě přijal. Práce má dost, a tak tuzemské novináře nepřijímá.

„S vámi zahraničními je ale potíž,“ říkal, „vás nějak odmítnout si stále ještě nedovoluju.“

Jinak jsme si povídali ale jen o fantastických záležitostech. Autorská dvojice Arkadij a Boris Strugačtí je dnes zárukou nejvyšší kvality v sovětské literární fantastice. Patří i mezi světovou špičku. Jejich pětadvacet knih, které zatím mají na kontě — velkou část z nich známe i z překladů; za všechny jmenujme alespoň ty, které vyšly letos: Les & Je těžké být bohem (nakladatelství Svoboda), Pondělí začíná v sobotu (Lidové nakladatelství) a chystaná trojice románů pod společným názvem Miliarda let před koncem světa (Svoboda) — vyšlo už ve dvaceti zemích, pod sto padesáti různými tituly. (1) Řadu jejich obdivovatelů rozmnožují i filmoví diváci, kteří zhlédli některou z filmových verzí jejich děl.

V Moskvě jsem se v šestnáctém patra výškového domu musel spokojit jen s Arkadijem Natanovičem. Za jeho bratrem bych musel daleko. Až do Leningradu, kde bydlí…

  • Jak vlastně píšete ve dvou?

„My jsme dosáhli takového stádia, kdy pro nás už není nejtěžší psaní, ale vymýšlení. A tak si práci určitým způsobem plánujeme — o čem chceme psát, téma, námět — a pak každý sám sedíme a přemýšlíme. A když se pak sejdeme – scházíme se v podstatě pravidelně, vždy na týden v každém měsíci, což dělá dvanáct týdnů do roka; buď Boris Natanovič přijíždí sem ke mně do Moskvy, nebo já jedu za ním do Leningradu — máme už vše promyšlené a jen sedíme a píšeme. A to už je jenom prostá technika. Ťukání do stroje. Ta nejméně zajímavá, nejsnadnější část práce.“

  • Kdo z vás dvou píše?

„Za psacím strojem sedávám já, protože mi to jde lépe. Boris Natanovič sedí většinou tamhle na pohovce nebo se rozvalí tady do toho křesla, co teď sedíte vy.“

  • A vy mu nahlas říkáte to, co vyťukáváte…

„Ne. Každé slovo, každou větu zvažujeme a hodnotíme.

Já například řeknu: „Vešel do místnosti.“ A Boris Natanovič: „Ne. Klopýtavě vešel do místnosti.“ A pak o tom chvíli přemýšlíme a on najednou řekne: „Ne, ne, ne, nevešel klopýtavě, ale raději: Vešel, ohlédl se a zavřel za sebou dveře. Proč? Pamatuješ si přece, jak jsme tu scénu promýšleli. On je přece moc opatrný, protože se bojí, že ho někdo sleduje, že se právě teď může ukrývat na chodbě…“ No a takovým způsobem jde věta za větou.“

  • To je ale těžší než psát individuálně.

„O tom stěží mohu něco říct. Já píšu individuálně pouze věci týkající se mé vlastní profese — jsem odborník na japonštinu a japonskou středověkou literaturu — a Boris Natanovič píše sám zase jen své vědecké práce. Ale to je něco úplně jiného.

  • Literaturu jste tedy jednotlivě nikdy nepsali?

Psali, když jsme začínali. Dělali jsme to tak, že já psal jednu část, Boris Natanovič druhou, pak jsme to spojovali a začišťovali jsme švy.“

  • Proč jste začali psát právě fantastiku? Neměli jste přechodné období třeba v podobě veršů?

„Boris Natanovič verše psal, já ne.“

  • Nebo milostné příběhy, kterým se jen málokterý z budoucích autoru vyhne?

„Ne. A prozradím vám jedno tajemství. Podle mého názoru se v lásce vůbec nevyznáme. Žiju se svou manželkou už třicet let, téměř tak dlouho, jako píšu fantastiku, a nemohu říct, že bych ji znal. Nerozumím téměř ničemu z ženské duše. Proto se nám také ženské postavy nikdy příliš nedařily.“

  • Donedávna by vám to ještě prošlo. Žena na stránkách vědeckofantastické literatury byla vzácnost.

To není tak zcela pravda. Zeptejte se kteréhokoliv sovětského literárního vědce, která ženská postava v ruské literatuře vůbec je nejlépe vykreslena. Většina vám odpoví: Aelita Alexeje Tolstého.

  • Jací jste vy dva vlastně lidé?

„Boris Natanovič je vědecký pracovník v moderním slova smyslu, racionalista, železný logik. A tím je řečeno vše. Já jsem bývalý voják, od 43. roku jsem sloužil v armádě až do roku 1955, kdy jsem byl demobilizován. A s tím souvisí vše. Mám smysl pro disciplínu, bere u mě vrch emocionální stránka nad racionální. To vše mi zůstalo z těch dob. Máme tudíž například i rozdílné literární lásky. Společné milujeme — když už jsme u Československa — Haška a Čapka. A nemáme rádi francouzskou literaturu, ani současnou, ani klasiku. Náš obdiv k ní končí Prosperem Meriméem. Ale já mám například rád Čechova, Boris Natanovič k němu má chladný vztah. Jemu se líbí Faulkner, já zase Faulknera téměř vůbec nečtu.“

  • Oba ale máte rádi fantastiku a v ni byste měli mít své vzory.

„Ano, společně pro nás oba byla vždy jakousi vůdčí hvězdou trojice autorů: Wells, Čapek a Alexej Tolstoj.“

  • Když jste před téměř třiceti lety začali psát, měli jste představu o tom, ze právě tvoříte dvojici, která vydrží tak dlouho, anebo to byl jen experiment, který se nad očekávání vydařil?

„Především — my jsme začali dělat fantastiku mnohem dřív: Borisi Natanoviči byly čtyři roky a mně dvanáct. Ale to nebylo ještě psaní. Dělali jsme to, čemu se dnes říká comics. Tehdy nám šlo kreslení lépe než psaní.

Tím chci říct jen to, že jsme fantastiku milovali oba už od raného dětství. A situace v naší vědeckofantastické literatuře nás naprosto neuspokojovala. Nikdy jsme si však nemysleli, že z nás budou spisovatelé. Boris Natanovič se zabýval svou astronomií, já svou japonistikou. Ale jednou se stala taková věc. Sloužil jsem tehdy ještě v armádě, pracoval jsem v jednom velkém štábu a mýma rukama procházelo mnoho zahraničního tisku — japonského, amerického, aljašského, havajského a australského — kde se psalo o pokusech s první americkou vodíkovou bombou. To bylo ve třiapadesátém roce — vy si na to nemůžete pamatovat, kdy Američané provedli vodíkový výbuch na atolu Bikini. Zvedl se ohromný mrak radioaktivního korálového prachu a pokryl japonské pobřeží, které tím velmi trpělo. Za velkého utrpení postupně umírali rybáři. Tyto materiály se tehdy dostaly do rukou mně a jednomu mému kolegovi. A společně jsme velmi rychle napsali politický román, který se jmenoval „Popel Bikini“ a byl o výzkumu této strašně zbraně a o utrpení japonských rybářů. Román k našemu velkému překvapení vyšel. A tehdy jsme si s bratrem řekli: Hele, ono to jde! A jelikož nás situace v sovětské fantastice znepokojovala stále, napsali jsme svou variantu expedice na Venuši, „Planetu nachových mračen.“ Vyšla a z nás se stali spisovatelé.“

  • Ale že jste úspěšná a nedělitelná autorská dvojice, to jste asi nepocítili hned po první knize.

„Až mnohem později. Pět nebo šest dalších knih jsme společně napsali, než jsme začali cítit, že můžeme spolu psát i dál.“

  • Je dnes už z vás dvou jeden autor?

„Ano, jistě.“

  • Už mezi sebou nemáte spory a neshody? Třeba jen umělecké?

„Tak to zase pozor! Sporů je velmi mnoho. Proto se nám píše ve dvou mnohem snáz, než by se psalo jednotlivě. Kupříkladu dialogy. Považují nás za současné mistry dialogů. Jenže jednotlivci se píší dialogy velmi těžko. A my si s Borisem Natanovičem postavy mezi sebe rozdělíme.“

  • Jak se o ně dělíte? Kdo bývá například klaďas a kdo ztělesňuje záporné postavy?

My máme velmi málo záporných postav. Nám jde o otázky na velmi vysoké, zásadní úrovni. Otázky myšlení, existence… Není naším cílem nabádat lidi, že se nemá krást, že se nesmí vraždit.

  • Ale je u vás snad vždy nějaká postava, s níž se ztotožňujete?

To je právě to, že ne! Chceme-li psát dialog, nemůžeme ho přece utvářet z nějakého ztotožňujícího pohledu. Musíme přinutit čtenáře, aby si vybral vlastní pohled, který mu nejlépe vyhovuje. Proto žádná z našich postav nemůže nikdy přehádat druhou. Otázka zůstává vždy nevyřešena.

  • Jaký máte dnes, po letech, během nichž jste autorsky vyzráli, vztah ke svým prvním knihám?

„Není příjemné to říkat, ale fakt je, že kdyby nebylo Planety nachových mračen, Cesty na Almateu a Tachmasibu, nic dalšího bychom nenapsali. Samozřejmě, všechny tyhle věci se nám dnes zdají velmi slabé, dětské.“

  • Hovořil jste o neuspokojivé situaci v sovětské fantastice. V čem konkrétně byla neuspokojivá?

„Ve dvacátých letech rozvíjeli fantastiku v literatuře takoví autoři jako Katajev, Erenburg,
Bulgakov. A pak nastal náhle konec, umocněný pak ještě později začátkem druhé světové války. A nic se nezměnilo ani po ní. Naopak, objevila se teorie „blízkého zaměření“, z níž vyplývalo: nač psát o letech ke hvězdám, hvězdy přece nikoho nezajímají, drazí soudruzi, vy musíte psát o traktorech. Jenže to se nám zdálo nudné a nezajímavé. A pak se náhle objevil Jefremov. Prásk! A všechno se protrhlo jako přehrada a objevilo se celé souhvězdí nových autorů: Dněprov, Savčenko, Gansovskij. A taky my. Za rok zrození současné sovětské fantastiky považujeme tedy rok 1957. Jednak diky Jefremovovi a jeho Mlhovině v Andromédě a jednak díky vypuštění prvního sputniku. Najednou všechny řeči o tom, že lety ke hvězdám jsou zbytečné, skončily. Všichni tlučhubové museli najednou pusy zavřít. Naopak — někteří začali říkat: Jen pište, pište, pište!“

  • Pletu se moc, když se mi zdá, že někdy kolem roku 1964 pozoruji ve vaší tvorbě určitý zlom?

„Nepletete. Je tam přechod od dobrodružství boje s přírodou, s neznámem a tak dále k sociální tématice.“

  • Proč k němu došlo?

„Protože to byla nesmírně zajímavá oblast.“

  • Ale mnozí zůstali stále jen u svých kosmických letů…

„Protože jsou líní myslet. — Ale pro nás už ani to není zajímavé. Nacházíme se teď v dalším tvůrčím období, zajímá nás filozofie: smysl bytí jako základní otázka. Takže už můžete rozlišovat tři období: boj s přírodou, člověk a společnost a člověk jako filozofický systém.“

  • Které dílo zahájilo to vaše třetí období?

„Les.“ To byla naše první zkouška. Pak přišel „Piknik u cesty“, „Druhá invaze Marťanů,“ „Brouk v mraveništi,“ „Miliarda let před koncem světa.“ Nemůžeme pochopitelně obsáhnout celou filozofii, a tak nás z celé té obsáhlé problematiky zajímá především problém odpovědnosti člověka, což je podle našeho mínění dnes velmi důležitá otázka: odpovědnost člověka před sebou samým, před svými nejbližšími, před lidstvem, před dějinami, před budoucností.“

  • Stanislava Lema odvedla filozofie téměř zcela od fantastiky. Kam může dovést vás?

„Nesrovnávejte nás se Stanislavem Lemem. Prožil si svoje — to se nesmí podceňovat, žít v okupaci není nic příjemného, účastnit se hnutí odporu… zatímco já byl stále mezi svými, v naší armádě, nikdy jsem nezakusil ponížení — a to na něm nechalo svoje stopy.

A pak – on má zajisté výjimečný intelekt. Jen se bojím, že pro něho znamená fantastika především druh duševní hry. Pro nás je to však literatura. On se bohužel nestará příliš o to, aby psal lépe. Proto je schopen napsat mistrovské dílo a po něm hned brak. To my si dovolit nemůžeme.

A kam nás ta naše cesta zavede? Kam nás zavede budoucnost? Dokážete mi odpovědět? Mohu říct jedno: všechno, co bychom chtěli napsat, nestihneme. Stárneme. Mně bude příští rok šedesát, mám za sebou válku, leningradskou blokádu, bratrovi bude dvaapadesát. Takže všechno prostě nemůžeme stihnout. A pak také témata velmi rychle stárnou. Rozpracovali jsme jich mnoho, ale prostě se nám je nepodaří dovést do konce, už proto, že život skýtá stále nová a nová a zajímavější. Pravé jsme dokončili třetí část trilogie o Maximovi, hrdinovi Obydleného ostrova a Brouka v mraveništi. Jmenuje se Vlny tlumí vítr a Maximovi je v něm už osmdesát devět let a musí se vypořádat s jednou hroznou věcí, která mu přišla do cesty.“

  • Jak chápete pojem optimismus ve vztahu k vědeckofantastické literatuře?

„Optimismus je optimismus, v kterémkoli druhu literatury. Tedy víra v to, že lidstvo, byť zabředlo do sebevětších malérů, vždy se z nich dostane. Ještě nikdy se v minulosti nestalo — a to jste si, mimochodem, možná uvědomil už při vyučování na základní škole — že by se lidstvo nakonec přece jen nevyškrábalo z příkopu opět na cestu. Mor, vpád Čingischánů, Napoleonů, Hitlerů a dalších potvor, nic: člověk jde dál.“

  • Jak se v tom případě stavíte k pojmu antiutopie?

„Jsem vždy pro antiutopii. Před každým umělcem, před každým, kdo se za umělce považuje, spisovatelem, sochařem, hudebníkem, stojí dva hlavní úkoly: varovat lidstvo před nebezpečím a ukazovat mu, co je na dané době nejzajímavější a nejpozoruhodnější.“

  • Slučuje se to dohromady – byt optimistou a psát antiutopie?

„Samozřejmě, proč by ne? Poslyšte, nikdo přece nemůže mít pochyby o tom, že Vladimír Iljič Lenin byl optimista. Je to tak? A co řekl Bogdanovovi? Vážený pane machisto, napište román o tom, jak kapitalisté spálili veškeré uhlí, zašmelí všechno bohatství Země, a co tím způsobili. To je přece čistě antiutopická myšlenka! Já jen, upřímně řečeno, termínu antiutopie příliš nerozumím. Podle mě je nesprávný. Existuje jiný výraz: román-varování. Například Bradbury. Nemohu se smířit s odsuzováním Orwella. Román 1984, to je nádherné dílo! Nebo Huxley. Ne, je nesprávné na ně nadávat, proklínat je. Oni přece jen říkají člověku: Dobře se dívej, čeho se musíš vyvarovat.“

  • Patří do oblasti románu-varování i váš Les?

„Vůbec ne! Absolutně ne!! Les je něco zcela jiného. Je to vykreslení pozice současného intelektuála v podmínkách současného vědeckotechnického rozvoje. My tam nepředvídáme vůbec žádnou budoucnost, ani nesoudíme minulost.“

  • Přesto u nás vyvolalo vydání Lesa velký ohlas, hovořilo se o něm všelijak, i jako o antiutopii, a to i mimo obec čtenářů sci fi.

„U nás také. Neznám dva čtenáře, kteří by se v názoru na tohle dílo zcela shodli. Každý je chápe po svém. Ale to je podle mého důkaz toho, že se podařilo.“

  • Má na autora vědeckofantastické literatury současná situace ve světě nějaký větší dopad než na autora jiného druhu literatury?

Myslím si, že na každého myslícího člověka má vliv stejný. Těžko bude mít vliv na kapesního zlodějíčka, ale my pracujeme v ideologické oblasti. Sebemenší pohyb ve vnitřní nebo zahraniční politice velmi citlivě zaznamenáváme. Neuznáváme přece umění pro umění. Pro nás znamená literatura zbraň.

  • A co současní západní autoři, zralí věkem i myšlením – Asimov, Heinlein a další, hrající si mnohdy ještě stále s kosmickými impérii a lety ke hvězdám?

„Já si myslím, že dělají to, co od nich koupí. My jsme v jiné situaci — děláme to, co potřebujeme. To byl i Lemův případ. Dělal to, co cítil jako potřebné. A teď začal psát to, co od něj koupí. Co je to prosím vás za tvorbu psát recenze na neexistující knihy, zabývat se psaním předmluv ke knihám, které nikdy nevyšly a nevyjdou? Nebo jeho román Rýma. Proč? Na co? Psát takové věci je velmi jednoduché. Asimov? Nad svými nejlepšími díly jako „Já, robot“ nebo „Konec věčnosti“ musel jistě velmi mnoho přemýšlet. A teď? Natočí se film a on pak podle něj napíše knihu — tak vznikla třeba „Fantastická cesta“. A Heinlein? Mně se líbí, píše krásně prostoduše, líbí se to i dětem…“

  • Já od vás samozřejmě nechtěl posudky na jiné autory. Mě jen udivuje, že jsou autoři žijící na jedné zeměkouli a zasvěcení stejnému žánru a každý své posláni chápe jinak.

„Jsou autoři a autoři. Každý si zadává svůj vlastní úkol. My jej spatřujeme v tom, abychom zachycovali ducha doby a tak dále. Já bych také moc rád psal takové čistě dobrodružné knihy, popisoval kladné hrdiny, prostě pohádky. Ale pak bych neměl čas už na nic jiného.“

  • Co román Pondělí začíná v sobotu? To je přece svým způsobem pohádka.

„To je karikatura současného vědeckého institutu. Je to spíš sbírka studentských anekdot a nikdy jsme nepředpokládali, že bude mít takový úspěch. Dostali jsme dokonce dopis z Krakovské univerzity. Stálo v něm: Vážení soudruzi Strugačtí, kdy jste navštívili naši univerzitu? … Něco jim asi v našem románu připadalo známé.“

  • Neuvažovali jste nikdy o možnosti přejít k jinému druhu literatury?

„Kam bychom měli přicházet a hlavně proč? Problémy, které nás zajímají, nelze uchopit lépe, než právě fantastikou. Jak bychom mohli pojmout problém odpovědnosti člověka v čisté realistické tradici? To nejde. Je nutné učinit nějaký fantastický dohad, konstrukci. Tu člověk ztrácí vlastní stín, tu se střetává s ďáblem… fantastice prostě neutečeš. A líčit, jak tenhle proces probíhá třeba ve výrobě, mi připadá hloupé.“

  • Nemáte dojem, že filmová verze vašeho Pikniku u cesty jednu z možných cest, kam může fantastika autora zavést, naznačila?

„Nejprve vám musím vysvětlit náš vztah k filmu, náš podíl na filmových verzích našich děl. Když pracujeme pro film, nejsme autoři. Autorem je vždy režisér. My jsme jen ve funkci jakési písařky. V případě „Pikniku u cesty“ jsme se dostali systémem pokusů a chyb nakonec k tomu, co režisér potřeboval. K nefantastickému příběhu. Točilo se podle dvanácté verze scénáře.“

  • On už to ani není Piknik u cesty.

„Přesně tak, není. Nakonec jsme se dohodli, že všechny fantastické prvky vypustíme. Zůstala jen postava stalkera a Zóna, na které jsme si za těch dva a půl roku, co jsme na scénáři pracovali, zvykli. Jinak film nemá k novele vůbec žádný vztah. U filmového přepisu „Hotelu U mrtvého alpinisty“ to bylo zcela jinak.

Tam nás režisér žádal, abychom se co nejvíc drželi předlohy. A s veselohrou natočenou loni podle knihy „Pondělí začíná v sobotu“ je to zase trochu jinak. Režisér Bromberg dostal zbytečný strach, odmítl náš scénář a napsal vlastní. A jelikož není dobrý literát, byl špatný i scénář a rovněž tak filmový výsledek.“

  • Není právě příklad filmové verze Pikniku u cesty vhodnou metodou, jak přiblížit fantastiku i člověku, který ji v klasickém balení odmítá?

„Ne, rozhodně ne. Není to film pro diváka masového, který si jde do kina odpočinout. Mnozí si možná po zhlédnutí filmu přečetli knihu, ale o nějakém přiblížení fantastiky takovým způsobem nemůže být řeč.

Našli se totiž i jiní, kteří se nás ptali, jak jsme mohli dovolit takhle zmrzačit knihu.“

  • Mimochodem – co teď čtete?

„Velmi zajímavou práci zesnulého profesora Konstantina Popova „Japonsko“.“

  • Tedy ne fantastiku?

„Proč bych měl číst fantastiku? Já ji píšu.“

S Arkadijem N. Strugackým hovořil Roman Lipčík

Mladý Svět, 80. léta, archiv ZaZ

Odkazy: 

(1) Arkadij a Boris Strugackij. Databáze knih. Internet: https://www.databazeknih.cz/autori/arkadij-strugackij-3602 

(2) Arkadij a Boris Strugackij. ČSFD. Internet: https://www.csfd.cz/tvurce/73069-arkadij-strugackij/zajimavosti/ – 
https://www.csfd.cz/tvurce/73070-boris-strugackij/zajimavosti/ 

 

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 3974

error: Kopírování zakázáno!