Doba kamenná … v kamenolomu

Po stopách jedné žertovné mystifikace

Vinu na životní katastrofě vysoce učeného profesora dr. fil. a dr. med. Johanna Bartholomeuse Adama Beringera (1667 – 1738) z würzburské university měli:

1). arcibiskupská eminence, protože byla stále zdravá jako tuřín a její osobní lékař Beringer měl příliš mnoho času pro svého koníčka — zkameněliny;

2). student fyziky Aloysius Hinzwertaer z Bamberku, který se jednoho červencového rána 1724 při studijní procházce v lomu u Würzburku rozesmál, když profesor, třímaje v ruce jednu ze zkamenělin, vážně vysvětloval:

  • „Tyto pozůstalosti, mojí milí mladí přátelé, jsou kresby našeho pána boha. Zachoval nám originály živočichů, které sám stvořil a pak zničil při potopě světa.“

Právě tehdy vyprskl student Hinzwerber smíchem a Beringer ironicky poznamenal: „Podle smíchu poznáš blázna.“ A protože se po této poznámce rozchechtali všichni, rozhorlený profesor zavedl rebely zpět na universitu, zamkl je do posluchárny a objevil se až za několik hodin se svou zamilovanou knihou „Querulae Piscium“. Tento nádherný svazek sepsal jeho rovněž vysoce učený přítel, přírodovědec Johannes Scheuchzer.

Profesor Beringer z ní často studentům ukazoval různá vyobrazení ryb „uvězněných“ ve starých kamenech. Podle názoru autora této vynikající publikace zahubil prý obyvatele moří za jejich hříchy sám nebeský tvůrce. Protože je však nemohla zničit potopa světa, uzavřel je jednoduše do kamení. V knize byly vyobrazeny i kosti ichtyosaura, hříšného pozemského živočicha, kterého Noe nesměl vzít do archy, a který se samozřejmě utopil — švýcarský učenec jej vykopal u Altdorfu. Při dalších vykopávkách objevil Scheuchzer u vesnice Omingen prastaré lidské kosti. Podle jeho názoru to byl jeden z hříšných lidí, které zahubila rovněž potopa světa. Tento „Homo diluvii testis“, učil své žáky Beringer, je šestým zázrakem světa (je velkou pozoruhodností dodnes, i když se zjistilo, že jde o zvláštní druh ještěra, nazvaného na počest svého objevitele „Andrias Scheuchzeri“ — můžete jej nalézt v harlemském muzeu). Profesor Beringer skončil výklad a nyní se začal usmívat on. Jeho „milí mladí přátelé“ propadali u přezkušování jeden po druhém, latinských názvů neznajíce.

Pomsta je sladká, leč budí zase touhu po pomstě.

To tehdy slovutný profesor ještě netušil. Jeho celou mysl zaujímala snaha vyrovnat se Scheuchzerovi a ještě ho předčit.

Arcibiskupův osobní lékař si proto koupil velkou brašnu, krumpáč a lopatu a ubíral se den co den do kamenolomu, vzdálenému půldruhého kilometru od Würzburku. Tam chtěl nalézt své štěstí. Vycházel spolu se sluncem a vracíval se pozdě večer. Týden po týdnu, měsíc po měsíci. Zanedbával svou lékařskou praxi i přednášky na universitě. Nechával se zastupovat. Kopal, ryl, přehazoval kámen po kameni. Jeho rodina i přátelé začali pochybovat o jeho zdravém rozumu. Kdo se však začal o jeho novou práci vřele zajímat — světe div se! — byli jeho studenti! Ne, že by věřili tezím o božských kresbách a potopě světa, ale spíše ze sportu (zlí jazykové tvrdili, že uzavírali sázky, zda profesor něco najde či nikoliv). A tak když slovutného nadšence opustil celý svět, studenti mu dodávali novou odvahu a naději, když se večer co večer vyčerpaný trmácíval z marných, ale namáhavých vědeckých výprav.

Kdo vytrvá, bývá odměněn: jednoho rána vypadl z jeskyňky, kterou sám prokopal, útlý, asi jako dlaň velký kámen. Jižjiž jej chtěl odhodit na hromadu sutin, v posledním okamžiku zastavil ruku a strnul!

Nevěřil svým očím. Nedřel se nadarmo.

Na hladké plošce oblázku spatřil obrázek jakéhosi tvora podobného raku. Takového vídával ve svých snech. Vzrušeně vyskočil a zamával na jednoho z dělníků, který stál nedaleko. Hlas se mu chvěl, nezmohl se na víc než nesouvislé výkřiky: „Zde! Zde! Figura! Figura!“ Lamač kamení zděšeně uprchl v domnění, že se profesor zbláznil. Ten však dlouho neváhal a rozběhl se k městu. Tašku, lopatu i krumpáč zanechal v lomu, v pravé ruce křečovitě svíral kámen s drahocennou figurou.

„Mám to, mám to!“ křičel v ulicích jako pominutý a mával rukama. „Figura! Boží kresba! Kdo by ještě pochyboval, je blázen nebo zločinec, nebo ho poslal sám ďábel!“

Vítězná zpráva zaplavila město. Vědci, kteří Beringerovy téze znali, se zdráhali uvěřit. Přišlo pouze několik kolegů, aby se přesvědčili na vlastní oči. Zaraženě mlčeli. Byla to bez pochyby zkamenělina, i když zvíře, které znázorňovala, nebylo skutečným zvířetem, bylo na kámen pouze namalováno. Co jiného však slovutný Beringer tvrdíval? Vždyť přece oponoval Schenchzerovi právě v tom, že pánbůh hříšná vodní zvířata neuzavřel do kamení, ale zcela zničil a pro výstrahu hříšnému lidstvu namaloval jejich obrazy.

Nejvíc nález potěšil jeho arcibiskupskou eminenci. A to bylo rozhodující. Z daleka se začali sjíždět nejvýznamnější světové kapacity. Pařížská universita vyslala jednoho z profesorů geologie — byl doslova unesen. Z Říma přijel diluvialista — padl před tímto novým zázrakem na kolena. Beringer se stal světoznámým, kráčel od pocty k poctě.

Po šesti týdnech nalezl další figury. Byl to Měsíc zvláštních tvarů, ale s nebeských božských výšin se tak zřejmě musel jevit. Na jiném kameni byla dvě embrya. Pak následoval nález za nálezem. Zdálo se, že si milý pánbůh vyhlédl würzburský lom za skladiště svých obrazů a osobního arcibiskupova lékaře za svého proroka.

Od těch dob neminul týden, aby Beringer nebyl překvapen novými figurami. Byly jich již stovky: ryby, rostliny, ptáci, mušle, šneci, pavouci, raci, brouci a mnoho dalších tvorů, kteří byli podivuhodnou směsicí skutečnosti a fantazie. Když jednou studenti zapochybovali o nálezech, vzal je všechny s sebou do lomu. Směli pozorovat, jak země vydává tajemství dávných dob.

Nálezy se kupily a Beringer sjednal s jedním bamberským vydavatelem vydání vědeckého díla. Začaly se propočítávat výrobní náklady na vytištění luxusního svazku s 96 stranami vysvětlujícího textu, 21 tabulkami a s vyobrazeními 200 figur. Byly tak vysoké, že se Beringer v zájmu védy zřekl jakéhokoliv honoráře, dokonce se zavázal uhradit polovinu nákladů.

V latinsky hovořícím vědeckém světě vzbudila „Lithographie Wircenburgensis“ (1726) od Johannesa Bartholomeusa Adamusa Beringera, Philosophiae et Medicinae Doctore, neobyčejnou pozornost. V mnoha článcích a nesčetných přednáškách zdůrazňovali geologové epochální význam tohoto díla pro moderní přírodovědu.

Úspěch knihy předčil všechna očekávání. Stalo se módou zaopatřit si lopatu, krumpáč a tašku a la Beringer a od rána do noci hledat v kamenolomech další figury. Zakládaly se i Beringerovy spolky, jejichž čestným presidentem byl vždy doktor Beringer. Kdokoliv našel nějakou vykopávku, zasílal ji do Würzburku k posouzení — žádná se však nevyrovnala Beringerovým nálezům. Ten zatím cestoval světem jako korunovaná hlava, na svém triumfálním tažení přednášel, ukazoval originály, sklízel potlesk a slávu. Dalším vykopávkám se věnoval velmi zřídka.

Znovu zasedl za psací stůl a začal psát druhý díl. Nakladatel naléhal — čtenáři netrpělivě čekali na pokračování.

Po dlouhé přestávce — jednoho květnového rána — si věhlasný profesor přece jen našel volnou chvilku a navštívil své naleziště znovu. Ještě nestačil ani zabořit krumpáč a tu si povšimnul, že z hromady sutin trčí kámen s figurou. Co spatřil, vehnalo mu krev do tváře. Rozechvěle padl na kolena, kámen mu vypadl z ruky. Znovu se shýbl pro „boží kresbu“.

Beringer spatřil — Beringera! Vyvedeného toutéž technikou, stejným způsobem, se stejnými tvary jako všechny dosavadní nálezy. Nebylo pochyb. Věděl hned, že je to pomsta studentů! Zlomyslní mladíci figury malovali a ukrývali na místech, kde je musel najít. Pomalu si začal uvědomovat, do jaké skandální situace se dostal. Bylo mu zřejmé, že svou lehkomyslnost odpyká, že končí jeho učení, jeho autorita, jeho sláva, že má zničenou existenci nejen jako vědec, ale i jako praktický osobní lékař arcibiskupské eminence.

Po dlouhém uvažování se rozhodl, že všechno zamlčí a ke svému omylu se nepřizná. Studentů se obávat nemusel. Věděl totiž, že budou mlčet jako hrob — hrozilo jim propuštění z university. Nejschůdnějším se zdálo celý případ v největší tichosti uzavřít.

Využil svého jmění a začal skupovat všechny dostupné exempláře svého osudného díla. Ačkoliv si počínal velmi obezřetně, přece jen vzbudil podezření. Začaly kolovat nejrůznější pověsti a universita zahájila diskrétní vyšetřování. Dopídila se sice pravdy, ale ponechala si ji jen pro sebe. Ostuda jejího profesora by byla i její ostudou.

Beringer jako by od té doby zmizel se světa. Jeho knihy kupodivu nabývaly rok od roku větší cenu — jako rarita. Toho plně využil exprofesorův vnuk Tobiáš Goebhardt, a začal spekulovat. Po čtyřiceti letech od prvního výtisku se „slavná“ Litographie Wircenburgensis — dočkala druhého vydání. Jako kuriózní litografické dílo. Mělo opět nevídaný úspěch. Z výtěžku si podnikavý potomek zařídil v Bamberku výnosný obchod a vděčně vzpomínal na svého učeného předka. Vděčně vzpomíná i Městské bamberské muzeum, kde můžeme dodnes obdivovat originály vykopaných neoriginálů.

Odkazy

(1) Beringer’s Lying Stones. Wikipedia. Internet: https://en.wikipedia.org/wiki/Beringer%27s_Lying_Stones
(2) The Beringer Hoax. Archaeology. Internet: http://www.archaeology.org/online/features/hoaxes/beringer.html
(3) The Lying Stones of Dr. Beringer. Hoaxes. Internet: http://www.museumofhoaxes.com/hoax/archive/permalink/the_lying_stones_of_dr._beringer/

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 3219

error: Kopírování zakázáno!