Habsburky zlikvidoval incest

Sňatky mezi příbuznými vedly nakonec k degeneraci jednoho z nejmocnějších evropských rodů – Habsburků, který se až do 1806 viděl jako nástupce římských císařů a hrdě nazýval své državy jako Svatá říše římská.
Brzká smrt španělského krále Karla II. Posedlého, přivedla národy k válce o španělské dědictví.

Křížení mezi příbuznými organismy se nazývá buď inzucht (z něm. – používá se pro rostliny) nebo inbreeding (pro živočichy).

Těmito termíny se rovněž označuje incest mezi sourozenci nebo rodiči a dětmi, což je tabu v mnoha kulturách, ale ne všech.

Je dobře známo, že například podobné styky byly pravidlem u egyptských faraónů.

Dokonce i slavná Kleopatra, přes svůj makedonský původ (jejím předkem byl jeden z velitelů Alexandra Velikého – Ptolemaios), budoucí královna Egypta, se vdala za svého mladšího bratra. Manželství bylo však čistě politické a prakticky se nenaplnilo.

Vědci ještě nemohou vysvětlit biologické pozadí příbuzenského inbreedingu.

Mnohé z rostlin a živočichů se kříží mezi sebou, jsou oplodněny blízkými příbuznými, což získává pro nové generace optimální geny pro další rozvoj.

Ovšem něco jiného je to v porovnání s lidskou rasou.

Hemofilie (nesrážlivost krve), se dlouho nazývala „královskou nemocí“, způsobenou inbreedingem. Trpěl jí mj. dědic ruského cara Mikuláše II. Romanova – carevič Alexej.

I když v tomto případě nemůžeme předpokládat, zda inbreeding vedl ke genetické vadě, jež způsobila hemofilii, je třeba říci, že inbreeding působil mezi ruskými panovníky dost dlouho.

Skupina vědců, vedená španělským genetikem Gonzalo Alvarezem, profesorem na univerzitě v Santiagu de Compostella, zjistila, jaké faktory přispěly k hrozivému kolapsu španělské větve Habsburků.

V každé generaci madridská a vídeňská větev Habsburků stmelovala své spojenectví manželstvím mezi svými příslušníky.

Ke genetické katastrofě došlo, když z manželství Filipa IV. s Marií Annou Rakouskou, dcerou Ferdinanda III. a sestrou Leopolda I. (to jest, od rodného strýce a neteře) se narodil jediný syn a dědic, Karel II.

Habsburkové, podle většiny historiků, pocházeli z Alsaska – hraniční oblasti mezi germánským a románským světem.

Otázka původu této dynastie je poměrně komplikovaná: z části kvůli nedostatku dokumentů, částečně úmyslně, neboť legendy měly za cíl řešit politické problémy své doby.

Podle nejstarší verze, vzniklé na konci XIII. – počátku XIV. století, byli Habsburkové spojeni s patricijským rodem Colonna, který pocházel z rodu římských císařů Juliana, od samotného Gaia Julia Caesara.

Ke vzniku tohoto mýtu přispěl ten fakt, že v roce 1273 došlo k volbě Rudolfa Habsburského za německého krále, a protože nebyl jedním z nejproslulejších šlechticů, byl nucen „vyšperkovat“ svůj šlechtický rod.

Později vznikla ještě další teorie, že předkové Habsburků byli franští králové Merovejské dynastie (V.-VIII. století). Podle nich kořeny rodu sahají k legendárnímu hrdinovi starověkých mýtů Aeneovi a Trójanům.

Tato koncepce, která v podstatě legitimovala jejich tvrzení, že jde o dědice karolínské a merovejské, se nejvíce líbila císaři Maxmiliánu I. Habsburskému, který na konci XV. – XVI. století, jako dědic burgundských vévodů, bojoval s francouzskými králi z dynastie Valois.

Pro úplnost je třeba připomenout i třetí verzi, která vznikla na počátku XVIII.století podle genealogických výzkumů knihovníka z Hannoveru Johanna Georga Eckardta a učence, mnicha Markarda Herrgotta.

Předci habsburské dynastie se nazývali vévody Alemánskými, kteří byli původně bývalými vůdci germánských kmenů, jejichž oblast se stala v podstatě říší Karla Velikého. A od alemánských vévodů odvozovali společné předky Habsburkové i vévodové Lotrinští.

Poté, co v roce 1736 dcera a dědička císaře Karla VI., Marie Terezie si vzala Františka Štěpána Lotrinského, vytvořil se Habsbursko-Lotrinský dům historické tradice a Božího předurčení.

Skutečně existujícím prvním Habsburkem (samotné zeměpisné označení, které dalo jméno dynastii, se objevilo později) byl Guntram Bohatý. V roce 952 německý císař Otto I. zabavil jeho majetek pro zradu. Na konci X. století se jeho potomci objevili ve Švýcarsku.

Vnuk Guntrama, hrabě Ratbod, asi roku 1023 postavil hrad Habihtsburg (přeloženo z němčiny – Jestřábí hrad), jehož jméno se změnilo na Habsburg.

Karel II. Okouzlený – jeho jméno může být také vysvětleno jako „posedlý“, protože choroby a znetvoření, dané genetickými chorobami, byly považovány za vliv zlého pohledu nebo čarodějnictví – se narodil 6.listopadu 1661. To byl poslední představitel Habsburků na španělském trůně, který se stal králem v září 1665. Karel byl ženatý dvakrát, ale byl impotentní a děti neměl. Zemřel 1. listopadu 1700 v Madridu, a byl pohřben v královské hrobce.

Papežský nuncius při madridském dvoře podal portrét dospělého krále: „Je spíše malého vzrůstu než vysoký, jemné, dobré podstaty. Jeho tvář je nepěkná, má dlouhý krk, široký obličej a bradu s typickým habsburským spodním rtem … dívá se melancholicky a mírně překvapeně … nemůže se držet rovně při chůzi, pokud se nedrží zdi, stolu či pro něčeho jiného. Má slabé tělo, stejně jako mysl. Čas od času vykazuje známky inteligence, paměti, a určité živosti, ale … obvykle je apatický a zdá se hloupý. Je možné s ním dělat cokoliv, protože vůli nemá.“

Karel často upadal do mdlob, bál se sebemenšího ohrožení, po ránu v jeho moči byla nalezena krev, byl pronásledován a mučen křečemi a halucinacemi. S potížemi začal mluvit ve věku čtyř let, v osmi letech začal chodit. Vzhledem k zvláštnímu tvaru rtů sotva mohl jíst. Psychicky i fyzicky retardovaný Karel II., měl nepřiměřenou velikost lebky, a byl nevzdělaný.

Bezdětnost Karla II. vedla k tomu, že za zájemce o španělskou korunu a jeho majetky v Americe a Asii vystoupili rakouští Habsburkové a francouzští Bourboni, rovněž příbuzní s nešťastným králem.
Jako výsledek těchto sporů po jeho smrti vypukla v Evropě válka o dědictví španělské (1701-1714).

Výsledky studie profesora Alvareze a jeho kolegů byly publikovány v časopise PLoS One. (1)

Skupina badatelů studovala tři tisíce příbuzných ze 16 generací habsburské dynastie, jejichž rodokmen je dobře zdokumentován, pro výpočet „koeficientu inbreedingu.

Nejvyšší koeficient byl u Karla II. a jeho dědečka, Filipa III. Pokud tento syn Filipa II., a otec Filipa IV. nebyl označen jako explicitní vzor degenerace, i když byl ženat se svou neteří (jejich rodiče, kromě toho, také byli velmi blízcí příbuzní), pak se zlomyslný osud vyřádil na Karlovi.

Zakladatel španělské habsburské dynastie, Filip I. měl „koeficient inbreedingu“ 0,025. To znamená, že 2,5 procenta z jeho genů se objevily díky příbuzenským vztahům.

U Karla II., tento poměr činil 0,254-0,255, tzn. že každý čtvrtý gen je totožný s tím, který získal od svého otce a matky. To odpovídá tomu, jako by byl výsledkem koitu bratra se sestrou nebo rodičů s vlastními dětmi.

U dalších představitelů habsburské dynastie tento faktor nepřekročil 0,2.

Pravděpodobně tento ukazatel způsobil i vysokou úmrtnost kojenců – polovina Habsburků nepřežila první rok svého života. Ve španělské větvi přežila pouze jedna pětina!

Nicméně, sami genetici nejsou ochotni přehánět své objevy, které jsou nazývány „vysoce spekulativní“ s odůvodněním, že nebyly provedeny úplné genetické studie, a koeficient se počítal pouze na základě genealogie.

Na druhou stranu, obecně není jasné, jestli u příbuzenských sňatků došlo k biologicky škodlivým důsledkům, které vedou ke vzniku degenerovaných potomků, nebo incestní spojení – je pouze sociálním tabu veřejnosti.

Odkazy 

(1) Gonzalo Alvarez, Francisco C. Ceballos, Celsa Quinteiro.
The Role of Inbreeding in the Extinction of a European Royal Dynasty. PLosOne, 15.4.2009.Internet: https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0005174

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 3001

error: Kopírování zakázáno!