Za tajemstvím „Holubí knihy“

Hledali ji zednáři i nacisté, snílci i vědci. Legenda nebo skutečnost?

O Kamenné – Holubí – knize se zmiňují různé staré zdroje, spisy nebo památky ruské ústní slovesnosti. Mezi tyto prameny patří třeba „Život svatého Abrahama Smolenského“, a zmínky o „Holubí knize“ obsahují mnohé z řady duchovních písní, vytvořených ruským lidem.

Tyto verše, uchované dodnes ve více než 20 variantách, popisují že „vznikl oblak silný, hrozný, ze kterého povstala kniha Holubí, a ne malá, ne velká. Délka knihy byla 40 sáhů, šířka na 20 sáhů.“

K této božské knize se sešlo, sjelo „40 carů s careviči, 40 knížat s kněžnami, 40 popů, 40 ďákonů, hodně lidí. Nikdo ke knize nepřistoupil, nikdo k Bohu nesmí přistoupit. Ke knize přistoupil moudrý král David. K Boží knize on přistoupil, před ním se kniha rozevřela, všechno boží písmo se mu objasnilo.“

Hlavní část veršů však obsahuje odpověď na otázku „proč vzniklo bílé světlo, od čeho začalo být slunce červené, kde se vzala všechna tělesa, kde se na zemi vzali carové, která země je matka všech zemí, která církev je matka všech církví, který kámen je otec všech kamenů, které zvíře je všem zvířatům otec.“ Představuje tedy základ kosmogonických názorů dávných předků.

Řada lidí, snílků i vážných vědců, bylo přesvědčeno, že Kamenná (Holubí) kniha neexistuje jen v tradicích a legendách.

 

Obr. 1,2 Obrazy Nikolaje Roericha „Holubí kniha“ (1911), (1922) – Wikipedia

Vědci, spisovatelé, filozofové…

Holubí knihu údajně viděl ještě mladý Michail Lomonosov (1711-1765) (1), a od této doby se prý datuje jeho závratná vědecká kariéra.

Na začátku své tvůrčí činnosti také spisovatel, filozof a cestovatel Nikolaj Roerich (1874-1947) (2) vytvořil obraz „Holubí kniha“ (1911), kde se v symbolické podobě snažil vytvořit zobrazení univerzální knihy, seslané z nebe a zahrnující veškerou moudrost světa. Další obraz vytvořil o 10 let později. (obr. 1,2)

Básník, filozof Nikolaj Gumiljov (1886-1921) (3), který se pokoušel proniknout i do alchymistického tajemství Kamene Filozofů, uspořádal výzkumné cesty, zaměřené na nalezení Holubí knihy. Z carské pokladny mu byly financovány dvě severské expedice.

Obr.3 Nikolaj Gumiljov – wikipedia

Teprve osmnáctiletý Nikolaj Gumiljov odcestoval v roce 1904 na ruský sever. Holubí knihu prý spatřil u města Bělomorsk v jedné z hlubokých roklí v mlhavém ústí řeky Indel, v podobě znaků, vytesaných do kamenných svahů.

Odtud pochází její druhé jméno – Kamenná kniha. Název Holubí pochází od vyobrazených ptáků ve starých rukopisech, kde se o této knize píše. Staří Slované je považovali za holuby, ale byli to rackové.

Car Mikuláš II. přijal s plnou vážností 18 letého Nikolaje Gumiljova, i jeho zprávu o severní expedici a objevené Kamenné knize. Tak i další výzkum Gumiljova, stejně jako jeho studia na Carskoselském lyceu, byly financovány z carské pokladny. Gumiljov organizoval další expedice na Kuzovské souostroví, kde odkryl starodávnou hrobku, ve které nalezl unikátní hřeben ze zlata nebývalé ryzosti.

Je zajímavé, že na hřebenu, který byl pojmenován „Hyperborejský“, byla zobrazena dívka, oblečená do tuniky, sedící na hřbetech dvou delfínů, kteří se zde rozhodně ve zdejších mořích nevyskytují.

Tak popsal samotný Gumiljov okolnosti nálezu:

„Pro vykopávky jsme zvolili kamennou pyramidu na ostrově, který se nazývá Ruský Kuzov, ale bohužel, pyramida byla prázdná, a my jsme už chtěli dokončit práci na ostrově. Požádal jsem pracovníky, aby, bez ohledu na dojmy, rozebrali malou pyramidu, která se nacházela deset metrů od první.

Ta, k mé obrovské radosti, byla postavena z pevně do sebe zasazených kamenů. Hned další den jsme začali odhalovat toto pohřebiště. Vikingové nepohřbívali své mrtvé, a nestavili kamenné hrobky, a tak jsem dospěl k závěru, že toto pohřebiště patří nějaké starověké civilizaci.

V hrobce byla ženská kostra, ale žádné předměty, s výjimkou jednoho. U kostry byl zlatý hřeben tak úžasného zhotovení, na kterém byla vyobrazena dívka v tunice, sedící na hřbetech dvou delfínů.“

Tento hřeben daroval velkovévoda Sergej Michajlovič na žádost cara Mikuláše II., baleríně Matyldě Kšesinské.

A zde začíná poněkud skandální historie.

Je možné, že hřeben je stále někde ukryt v zámku Kšesinských v Petrohradě?

Zpráva o záhadném artefaktu v rukou baleríny se rozletěla do světa. Američtí svobodní zednáři za hřeben nabízeli Kšesinské 4,5 milionů zlatých rublů!

Kšesinská však lákavým nabídkám odolala a považovala «Hyperborejský hřeben» za jakousi svéráznou příčinu Říjnové revoluce. Co jí k tomu vedlo, není známo. Po revoluci uprchla do Francie. Je zajímavé, že ještě roku 1917 bolševici jako jeden z prvních obsadili právě tento její zámek. Prý ve snaze najít unikátní hřeben. Dnes je tam umístěno muzeum politických dějin Ruska.

Obr.4 Mladý budoucí car Mikuláš II. a balerína Kšesinská

Trest za prozrazené tajemství?

Deníkové zápisy Nikolaje Gumiljova o průběhu severských výprav, byly publikovány v roce 1911 v enormním nákladu 20 tisíc výtisků. I přes takové masivní vydání byl prakticky celý náklad následně zničen, stejný osud postihl i jeho deníky. Jen nemnohé exempláře neshořely a přetrvaly dodnes.

V díle Nikolaje Gumiljova nejsou verše, věnované Kamenné (Holubí) knize. Jen v jeho denících jsou zmínky o tom, že praskliny mezi znaky, vyrytými v Kamenné knize, jsou porostlé květinami.

To inspirovalo téměř všechny básníky předrevolučního, tzv. Stříbrného věku ruské literatury (Nikolaj Zabolockij, Konstantin Balmont, Osip Mandelštam, Andrej Bělyj) a v jejich básních jsou zmínky o „květnaté knize“, „napsané rukou mocného osudu“, ve které se soustřeďují „všechny posvátné pravdy země.“

V životopise mladého básníka Gumiljova existuje řada bílých míst. Jako by někdo pozorně a důsledně vymazal informace o celých obdobích jeho života. Dokonce i zastřelení Gumiljova v roce 1921 za protistátní činnost nemuselo být náhodné a mohlo být vedeno snahou umlčet nebezpečného snílka a zasvěcence, který vyzradil dávná tajemství. I když se Gumiljov za svého života nijak netajil svými protisovětskými názory, hned o pouhý rok později byl rehabilitován! Mnozí jiní na to čekali desítky let!

Ve skalní Holubí knize Gumiljov přečetl jakési fantastické odhalení o světě, fyzické i duchovní interakci všeho života na této planetě, která před více dávnými věky byla osídlena neznámými civilizacemi, jež vymřely v důsledku vysilující občanské války.

Konflikt vypukl mezi Vikami, kteří poznali tajemství Kamene Filosofů, a měli právo na věčný život, a Árii, jež byli zbaveni této výsady. Po skončení války a smrti královny Mob, vůdce povstalců Feb vzal přeživší Árie na jih do oblasti dnešního Tádžikistánu. Tam ustoupil do podzemní říše…

Jak mohl mladý Gumiljov přečíst nějaké rytiny ve skále?

Součástí Kamenné knihy je prý i slovník symbolů, který vytvořil její autor, bájný Feb. Znaky, označující třeba hvězdy, slunce, muž, racek nebo drak, jsou podané s vysvětlujícím znakem. Jen díky tomuto slovníku mohl mladý básník Gumiljov dešifrovat Holubí knihu. Bez tohoto klíče nelze znaky přeložit do jakéhokoli ze známých starověkých ani moderních jazyků, protože šlo o zvláštní umělý jazyk zasvěcenců, který nemá fonetický zvuk.

Obr.5 Konstantin Sevenard – internet

A dnes?

Do hledání Kamenné – Holubí knihy se na počátku 21. století dal i poslanec Státní dumy Ruské federace, zástupce ve 3. svolání, petrohradský podnikatel Konstantin Sevenard (*1967) (4). Ze svých vlastních prostředků zorganizoval výpravy na ruský sever, s cílem zkoumat staré pohřební mohyly.

K hledání ho inspiruje i ten fakt, že je příbuzným baleríny Kšesinské – je vnukem jejího bratra.

Prozkoumal všechny deníky a dopisy slavné baleríny, a tvrdí, že onen zlatý hřeben, po kterém tak prahli američtí zednáři, je stále ukryt v jejím sídle, protože do Paříže si ho nedovezla.

V létech 2003 – 2005 se pod jeho vedením uskutečnila řada expedic, které měly opakovat „severní trasu“ Nikolaje Gumiljova. Cílem těchto výprav bylo amatérské vyhledávání stop, spojených s událostmi, popsanými v Kamenné knize.

Během jeho expedic byly studovány staré hrobky.

Z textů, přeložených Gumiljovem z Kamenné knihy vyplývá, že její autor Feb byl pohřben na ostrově, který se shoduje s popisem Německého ostrova, pod dvěma obrovskými mohylami jeho syna a dcery, a naproti na Ruském ostrově je jeho žena – královna říše Viků – Mob.

Na ostrově Německý Kuzov nalezla expedice kopí neznámého původu. Na tomto místě se zachovaly dvě řady umělého kamenného zdiva, složeného z přírodních žulových balvanů, o velikosti 0,5-1,5 metru.

Hrobky na Ruském ostrově odhalil už Gumiljov, a k vyklizení zbývajících dvou hrobek Sevenardem došlo v létě 2009. Podle znaleckého posudku profesionálního archeologa Vladimíra Jeremenka «byly nalezeny dvě řady kamenných zdí určitě umělého původu. Zdivo se skládá z přírodních surových bloků žuly velikosti 0,5 až 1,5 m. Část žulových balvanů je postavena na hraně. Pod zdivem je písek – ale ne mořský. Na ostrově se však takový písek nevyskytuje.“

Z nálezů v horní vrstvě půdy Sevenardova skupina nalezla německou helmu a pistoli 8 mm, z čehož dospěli k závěru, že starověké hroby Árijů na Kuzovském souostroví se staly v průběhu druhé světové války centrem pozornosti zvláštních specialistů nacistického Německa.

Sevenard je přesvědčen, že v současnosti se Kamenná kniha nachází na dně přehrady Bělomorské hydroelektrárny.

Po expedici si na tiskové konferenci Konstantin Sevenard sdělil, že expedice byla prý úspěšná, ale komplexní pátrání tím prý teprve začalo. Posteskl si, že získat další důkazy bude vyžadovat mnohá povolení od ministerstva kultury RF na archeologické výzkumy v plném rozsahu na Ruském a Německém ostrově, a kompletní podvodní průzkum v místě, kde do zatopení bylo ústí řeky Indel.

Uspořádat provedení podvodních archeologických vykopávek na dně přehrady Bělomorské hydroelektrárny bude však velmi odborně i finančně náročné. Trvá také na nutnosti výzkumných prací v bývalé rezidenci baleríny Matyldy Kšesinské, které by měly vést k nalezení nějakých stop po „Hyperborejském hřebeni.“

Pokračovat ve výzkumech chce i mimo území RF – v Tádžikistánu. Tam chce pátrat po tajemném vstupu do podzemí. Podle Gumiljovova zápisu Kamenné knihy se naproti vchodu nachází obraz obří sfingy.

Jenže – místo je dnes zatopeno nádrží Nurekské vodní elektrárny. Sevenard, jako profesionální inženýr a vědec, je přesvědčen, že výška přehrady byla záměrně nadhodnocena o pár desítek metrů, aby tento mýtický přechod do jiného světa ukryla…

Od té doby nejsou o výsledcích jeho výzkumů žádné nové zprávy…

Tajemství Kamenné knihy ukrývá Karelská šíje

Na vodní cestě od Kemi až k Soloveckému souostroví leží Kuzovské souostroví, které zahrnuje 16 ostrovů – největší z nich je Ruský a Německý Kuzov.

Souostroví udivuje svou přírodou, ale to hlavní jsou staré památky, kamenné labyrinty, kultovní místa, stejně jako spousta posvátných kamenů – seidy.

Bylo zde objeveno asi 800 různých staveb z kamene, a to na ploše pouhých 2% tohoto souostroví.

Například kultovní komplex v horní části ostrova Olešin, je v severní Evropě naprosto unikátní. Kultovní objekty byly vytvořeny starověkým osídlením, pocházejícím z Belomorska, před více než 2,5 tisíci lety.

Sama Kamenná kniha – to jsou hieroglyfy, vytesané do skal na břehu Bílého moře Febem. Část skal se znaky – o délce asi 80 m – ale byla v roce 1962 zaplavena. (5)

Obr.6 Muzeum politických dějin Ruska, původně zámek baleríny Kšesinské – původní portál zámku – foto –skm-

Dejme slovo legendám…

Podle starého podání centrem pravlasti Árijů byla bájná země – Hyperborea (jehož součástí je současné území Karélie). V jejím centru byla skála jako ústřední bod světa.

Nad ní bylo sedm nebes, kde pobývali bohové, a vládly nebeskému zlatému věku. Ve starých ruských apokryfních textech se Vesmírná hora nazývala „sloupem do Oceánu nebes“, nebo Alatyr-kámen, a byla umístěna na ostrově Bujan.

V apokryfu z XIV. století „O všech tvarech“ si můžete přečíst: „V Oceánu je sloup, zvaný adamantin (Adamantu – diamant. V podstatě je to synonymum pro led). Jeho hlava sahala do nebes.“

Právě v této „rajské době“ a místě má svůj původ legenda o Kamenné – Holubí knize.

Hovoří se v ní o Hoře smutku, která se nacházela na starověkém severním pólu, a přestavovala planinu s útesem vyšším než kilometr. Na ostrově Bujan, kde autor Kamenné knihy, Feb, pod Alatyr-kamenem, vytvořil zdroj obrovské magické síly.

Ostrovem Bujan je v Kamenné knize nazván Německý Kuzov, který se nachází v Bílém moři, nedaleko od současného karelského města Kem. Na tomto ostrově, pokud lze věřit textu Kamenné knihy, je podzemní palácový komplex a hroby dětí Feba (dcera Feba se jmenoval Ia nebo Io).

V ruské mytologii je Feb totožný zejména se staroslovanským bohem Bělesem. Podle ruských historiků byl Běles božstvem oblaků, mraků, nebeských stád.

V anonymním staroruském hrdinském eposu „Slovo o pluku Igorově“ (6) je Bojan nazván Velesovým vnukem, což jakoby ukazuje na srovnatelnost Belese s řeckými bohem Apollónem (Febem), kromě toho jmenovitě tohoto boha ze slovanského panteonu staré zdroje spojují s Holubí knihou.

Duchovní dědictví, uchované v Kamenné knize, se uchránilo v podobě mytologických prvků, sehrávající roli primitivních zdrojů poznání, a dokonce i jakési zárodky primitivní vědy. V tomto zdroji byl i počátek jakési původní lidové kosmogonie – obsahoval prvotní učení a znalosti o světě a stala se hlavním zdrojem pro mýty a legendy národů Severu, přes Germány a posléze i Slovany.

Obr.7 Muzeum politických dějin Ruska, původně zámek baleríny Kšesinské – rekonstrukce pracovny V.I. Lenina – – foto –skm-

Matylda Kšesinská (1872 – 1971)

Slavná petrohradská balerína polského původu. Od roku 1890, když bylo budoucímu poslednímu caru Mikuláši II. 17 let, byla jeho milenkou po tři roky, až do jeho sňatku. Své vztahy s carem pak dovedně využívala v prosazování svých zájmů a oblíbenců v divadelním prostředí po celém Rusku.

Po Říjnové revoluci odešla do Francie, kde se v roce 1921 stala manželkou jednoho z bratranců cara, velkovévody Andreje Vladimíroviče.

O jejím životě a vztahu s carem byl natočen Alexejem J. Učitelem v roce 2017 výpravný film „Matilda“. Postavu ztvárnila Michalina Olszańska. I tento film, stejně jako život baleríny, provázely skandály – pokusy o jeho zákaz, ohrožování distributorů, vzrušené diskuse nad ohrožováním mravní výchovy mládeže, o znevažování pověsti cara, atd. Důvod byl nasnadě – ve filmu jsou velmi odvážné scény…

M. Kšesinská zemřela v Paříži ve věku 99 let. (7)

Zdroje

(1) Michail Vasilijevič Lomonosov. Wikipedia, Internet: https://cs.wikipedia.org/wiki/Michail_Lomonosov
(2) Nikolaj Roerich. Wikipedia, Internet: https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikolaj_Konstantinovi%C4%8D_Rerich
(3) Nikolaj Stěpanovič Gumiljov. Wikipedia, Internet: https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikolaj_St%C4%9Bpanovi%C4%8D_Gumiljov
(4) Konstantin Sevenard. Persona. Internet: https://persona.rin.ru/eng/view/f/0/11222/sevenard-konstantin
(5) Голубиная книга. Wikipedia. Internet: https://ru.wikipedia.org/
(6) Slovo o pluku Igorově. Wikipedia, Internet: https://cs.wikipedia.org/wiki/Slovo_o_pluku_Igorov%C4%9B
(7) Matylda Kšesinská. Wikipedia. Internet: https://en.wikipedia.org/wiki/Mathilde_Kschessinska

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 2111

error: Kopírování zakázáno!