Podzemní světy (6)

Legendy o podzemním světě jsou příliš hluboko zakořeněny – patří do trvalé výbavy lidských archetypů, nebo jsou na ústupu?

„Scheiverova záhada“

Raymond Arthur Palmer (1910-1977), redaktor časopisu fantastiky „Amazony Stories“, v září 1943 obdržel dopis od Richarda Scheivera. Tvrdil, že objevil starověký „jazyk kořenů slov“, který tvoří základ všech moderních pozemských jazyků.

Scheiver ho označil „jasným potvrzením legendy o Atlantidě“ a „příliš hlubokým pro průměrného člověka.“ Dopis byl zveřejněn v lednu 1944 v sekci „Diskuse“, na což reagovalo více než 700 lidí.

Obr. 1 R. Palmer

Palmer poprosil Scheivera, aby odpověděl, jak byl tento jazyk objeven, a obdržel od něho celou lavinu dopisů. Došlo jich někdy do časopisu i několik za den. (!) V jednom dopise poslal rukopis „Výstraha přicházejícím lidem,“ o délce 10000 slov, obsahující příběh o alternativní historii lidstva.

Když si uvědomil, že tato práce by mohla přinést peníze, Palmer přepsal rukopis, a řádně ho přikrášlil.

Stať „Vzpomínám na Lemurii“ byla publikována v „Amazony Stories“ v březnu 1945 s přílohou „Mantong, jazyk Lemurie.“ Byla podepsána Palmerem a Scheiverem, v příštích číslech časopisu se objevily další články na stejné téma.

Jejich základní myšlenkou byla směs nápadů Charlese Forta, dialogy Platóna a esoterické texty – to vše bylo velmi otřepané, ale pod magickým perem Palmera vše ožilo, bylo to velmi svěží a vzrušující.

Země má zapomenutou minulost. Před mnoha tisíci lety zmizely kontinenty Atlantida, Lemurie a Mu, všechny byly obývány vyššími bytostmi z jiné planety, mohli létat do vesmíru, za použití sil, neznámých pro dnešní pozemšťany.

Na konci byli tito ušlechtilí cizinci nuceni opustit Zemi, neboť jim v pobytu na Zemi bránilo škodlivé sluneční záření. Někteří ale zůstali ve velkých podzemních městech, kam se lze dostat přes některé jeskyně. Tam nyní v utajení žijí jejich potomci, kteří si ponechávají všechny schopnosti svých předků.

Mohou telepaticky komunikovat spolu navzájem i s pozemšťany, přimět je, aby slyšeli jejich hlas v hlavě. Tito tvorové jsou rozděleni do dvou znepřátelených skupin – na dobré a špatné. Dero, „špatní, vyvolávající nevysvětlitelné příčiny katastrof a neštěstí pro lidi, a Tero – dobří, kteří varují pozemšťany o nebezpečích a snaží se je nějak chránit před ničivými silami Dero.

Scheiver tvrdil, že Dero unesli tisíce lidí, aby je použili jako otroky nebo je snědli. Lidská těla jsou jejich hlavním jídlem. Dero jsou zlí sadisté: s pomocí „paprsků ben“ mučí své oběti, takže jejich umírání může trvat měsíce či dokonce roky.

Jejich oblíbenou hrou je vystavovat osoby „ben-paprskům“ a nechat je tak jako živé exponáty. Ženy jsou znásilňovány, a při použití „sex-stimulujících paprsků“ pověšeny na stěnách, aby trpěly v nekonečném orgasmu.

Některým ženám „paprsky“ namíří na hruď, čímž jim ňadra narostou do monstrózních rozměrů a musí dodávat mléko pro Dero. Dero jsou schopni se připojit na naše telefonní linky a volat kamkoli, jejich paprsky procházejí i z podzemí a mohou postihnout lidi a pozemní zařízení.

V jednom dopise, Scheiver napsal: „Dero mně vypálili většinu nervů, a ty nepracují, většina mozku je poškozena, takže musíte odpustit mou zapomnětlivost a odbočky, je to výsledek zranění – byl jsem znovu a znovu léčen ben-paprsky, ale tito malí ďáblové mi opět začali zničit mozek.“ Podle Scheivera, Dero zabili jeho bratra a první ženu: „Lékař napsal – chřipka. Moje diagnóza: paprsek.“

Náklad časopisu „Amazony Stories“ rostl jako po dešti, ale kritici poukazují na zjevné příznaky paranoidní schizofrenie v tvorbě Scheivera. Teprve v říjnu 1965 se Palmer přiznal, že Scheiver strávil osm let ne pod zemí jako host Tero, ale jako pacient v psychiatrické léčebně.

V roce 1949 Palmer opustil „Amazony Stories“ a stal se nezávislým vydavatelem. Richard Scheiver se pokusil napsat pro něj knihu „Svět moudrých“, ale nakonec řekl: „paprsky mě udělaly tak nemocným, že jsem musel ukončit rukopis.“

Zemřel v roce 1975 a až do samého konce věřil, že odhalil lidem pravdu o zlověstných obyvatelích pod zemí.

Amadeo Giannini napsal knihu „Worlds Beyond the Poles“ (Světy za póly, 1959), v níž napsal, že kontradmirál Richard Byrd letěl během letu k pólu v prostoru mimo Zemi, kde je les a uviděl obrovská zelená zvířata.

Tuto historii ihned použil Ray Palmer v časopise „Flying Saucers“ („Létající talíře“) v prosinci 1959 a tvrdil, že Byrd letěl ne v jiném časoprostoru, ale uvnitř duté Země.

Obr.3 Admirál R. Byrd

Oba autoři věnovali velkou pozornost vyprávění Byrda o letu „na druhé straně pólu.“ Giannini a Palmer si však vůbec neudělali práci s tím, aby si přečetli admirálovo vysvětlení v National Geographic Magazine (svazek XCII., č. 4, říjen 1947). Zjistili by, že názor Byrda na Zemi jsou docela tradiční, až na to, že jižní pól se nenachází v centru Antarktidy.

Podnětem k vytvoření mystifikací kolem letu Richarda Byrda se stal jeho „Tajný deník“, ve kterém se popisuje, jak pilot prolétající nad zelenými údolími viděl zvíře, připomínajícího mamuta. Potom se objevily tři létající talíře s hákovými kříži, které ho přinutily přistát.

Dva vysocí, krásní lidé, kteří mluvili s německým přízvukem, ho doprovodili k mudrci. Ten mu řekl, že Byrd vletěl do podzemního světa Árijců. Po návratu do našeho světa „tajné služby“ údajně zavázali kontradmirála mlčením.

Další varianta této pověsti říká, že v roce 1947 Byrdova expedice utrpěla ztráty v důsledku střetu s „talíři“ s hákovými kříži. Bitva skončila podpisem smlouvy mezi Američany a fašisty, zakopanými v ledu, kteří vybudovali podzemní město „Nový Berlín“.

Podle této smlouvy jsou Američané zavázáni dodávat „antarktickému rajchu“ suroviny a pohonné hmoty a vyměňovat moderní technologie. Neofašista Ernst Zündel dokonce navrhl uspořádat výpravu na jižní pól s letadly, ozdobenými svastikami (aby nebyly omylem sestřeleny), ale nebyl schopen shromáždit dostatek peněz.

Všichni žijeme uvnitř ?

V roce 1870 Američan Cyrus Reed Teed prohlašoval, že žijeme nikoli na Zemi, ale v jejím nitru. Na základě tohoto náhlého osvícení, kterého se mu dostalo při čtení Knihy Izaiáše, vytvořil i jakési náboženství, k jejímuž šíření založil časopis Ohnivý meč. Do roku 1884 shromáždil na 4000 fanatiků.

Obr.5 Cyrus Reed Teed 

Staré výtisky tohoto časopisu našel v Paříži na závěr první světové války zajatý německý letec Bender, a spolu s dalšími údaji vytvořil po návratu do Německa hnutí Hohl Welt Lehle – Nauka o dutém světě.

Inspirován spisy M. Gardnera tvrdil, že žijeme na vnitřní straně duté Země, přimáčknuti k němu jakými tlakem slunečních paprsků, ovšem ze slunce v jeho středu. Přes Goringovu ochranu Bender upadl v nemilost poté, co experiment na ostrově Rujana, který měl teorii duté země dokázat, ztroskotal. Bender pak skončil v koncentračním táboře.

Obr.6 Hans Horbiger

Rakouský inženýr Hans Horbiger (1860 – 1931), dovedl teorie o duté Zemi do úplné absurdity. Podle jeho „glaciální kosmologie“ Měsíc, Slunce, planety i Mléčná dráha jsou uvnitř této koule. Hörbiger sice dva roky před převzetím moci nacisty v Německu zemřel, ale přesto našel dost příznivců, kteří útočili na „konzervativní vědce“ a žádali, aby se odvrátili od „zžidovatělé vědy“ a uznali Hörbigerovu teorii.

Obr.7 Hörbigerova teorie

Závěr

Lidstvo, které se vydalo do nového tisíciletí, se nijak nezměnilo. Stále za sebou vleče hromadu starých mýtů, jen trochu předělaných do nových kulis. Ale to, co lze prominout našim dávným předkům, je nepřijatelné v éře atomu, kosmonautiky a elektroniky.

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 225

error: Kopírování zakázáno!