Podzemní světy (3)

Legendy o podzemním světě jsou příliš hluboko zakořeněny – patří do trvalé výbavy lidských archetypů, nebo jsou na ústupu?

Boj o dobytí pólů

Když průzkumníci ze všech zemí vstoupili do boje za dosažení severního a jižního pólu, opět se našel člověk, který byl přesvědčen, že pól neexistuje: že na úplném severu a jihu jsou prý jen obří díry.

William Reed, autor knihy „Polární blesky“, napsal: „Věřím, že Země není jen prázdná, ale že všichni nebo téměř všichni vědci naší doby nahlédnou do jejího nitra.“

V roce 1906, kdy póly ještě nebyly objeveny, to bylo možno bez obav psát, ale po několika letech bylo všechno jinak. V roce 1909, Cook a Peary dosáhli severního pólu, a brzy pokořili i jižní pól. Žádné „díry“ na vrcholu Země nenašli.

Stoupenci duté Země však nehodlali složit zbraně a prohlásili, že cestovatelé nebyli tam, kde se domnívali, že jsou, protože jejich přístroje kolem polárních otvorů nepracovaly správně.

Obr. 1 Marshall B. Gardner

V roce 1913 vyšla kniha evangelisty Marshalla B. Gardnera „Cesta dovnitř Země,“ ve které se uvádí, že polární záře je svit z „vnitřního slunce“, svítícího uvnitř duté Země. Gardner tvrdil, že Eskymáci přišli kdysi právě z hloubi našeho světa!

Jako obvykle v takových případech, vědecký spor přivedl spisovatele k využití dobrých nápadů ve svých dílech. Edgar Burroughs (1875 – 1950), „otec“ Tarzana, na základě myšlenek Reeda a Gardnera napsal cyklus románů, jejichž děje se odehrávají uvnitř Země.

Jeho první román, který se nazývá – „V hlubinách Země“, byl vydán v roce 1914. Byl následován romány „Pellyusidar“ (1915), „Tamar z Pellyusidaru“ (1930), „Tarzan v útrobách Země“ (1930), „Návrat do doby kamenné“ (1937), „Divoký Pellyusidar“ (1942) a „Země hrůz“ (1944). K té samé „vlně“ lze přiřadit i román W. Emersona „Kouřový bůh, neboli Cesta do podsvětí.“ (1908).

Fantastický román známého geologa Vladimíra A. Obručeva „Plutonia“ (1924) se objevil na nich zcela nezávisle: zdá se, jakoby nic nevěděl o práci Reeda a Gardnera.

Obr. Vl. Obručev : Plutonie

Vědec popsal podzemní svět, ve kterém žijí dávno vyhynulá zvířata dávných geologických epoch. Vstupem do obrovského kráteru, který se nachází na dalekém severu, se hrdinové románu dostali do nitra a setkali se tváří v tvář s jeho obyvateli.

Tuto hypotézu potřeboval Obručev pouze k tomu, aby seznámil moderního čtenáře s předpotopními zvířaty, ukázat jim je „živé“, v pohybu a akci. Dobře znal román „Cesta do středu Země“ a dokonce si dopisoval s Julesem Verne. Ve svých pamětech Vl. Afanasjevič Obručev napsal:

„Četl jsem román Julese Verna … a zjistil jsem v něm velké geologické nesrovnalosti, které dávají čtenářům chybné informace. V jeho románu postavy sestupují do středu Země jedním z vulkanických průduchů na Islandu, což představuje tunel hluboký několik kilometrů, do kterého je snadné se spustit.

Takové otvory v přírodě nejsou známy. Sopky jsou plné lávy, tufy, další otvory jsou v nevelké vzdálenosti od centrálního kráteru. Zmatený čtenář také čte o obrovských jeskyních v útrobách Země, osvětlených zvláštním světlem, setkává se s tajemnými tvory, apod.

Vrcholně nepravděpodobný je i návrat hrdinů zpět na povrch – opět k hrdlu vulkánu, nebo někde ve Středozemním moři, nejprve na voru pro proudu vařící vody, nebo po tekuté lávě během vulkanické erupce… Chtěl jsem napsat z geologického hlediska přijatelnější fantastický román…“

Obří dutiny uvnitř Země, nalezený sovětskými občany, byly popsány v románu Vladimíra Vladka „Potomci Skyfů“ (1939). Jak je zřejmé již z názvu, usadily se v nich divoké kmeny, které kdysi odešly do podzemí.

Pokračování

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 225

error: Kopírování zakázáno!