Jak to bylo s Richardem

… tj. objekt B5 Richard (Litoměřice)

Na jaře roku 1942 byla na schůzi britské vlády projednána nová strategie války s Německem, kterou navrhl vládní poradce Frederick Lindemann. Podstatou návrhu bylo provádět metodické a husté letecké útoky na průmyslová zařízení a města v Německu …

Nová strategie předpokládala, že během bombardování velkých průmyslových center a měst, by asi třetina německého obyvatelstva zůstala bez střechy nad hlavou, což podle názoru Britů podlomí ducha Němců a dojde k demoralizaci obyvatelstva, zaměstnané ve strategické výrobě.

11. března 1942 byla nová koncepce bombardování, známá jako Lindemannův plán (1), schválena vládou a předána maršálu Arthuru Harrisovi. Na Německo se snesly tisíce tun bomb z anglických letadel. Vznikla naléhavá potřeba převést celý německý strategický průmysl dále na východ, kam by britská letadla nemohla doletět.

Přání německého velení bylo, pokud možno, převést všechny cenné průmyslové a velitelské objekty pod zem, což nebyl rozmar nějakých esoterických expertů z Ahnenerbe (2), nýbrž nutnost zajistit nedostupnost objektů pro všudypřítomné letectvo nepřítele. Do poloviny roku 1943 německé ztráty obrněných vozidel na východní frontě vyžadovaly nutné doplnění, což bylo nemožné plnit při neustále bombardovaných západních oblastech Německa.

Při přípravě na operaci Citadela, v níž Hitler viděl naději na zvrat války na východní frontě, tedy likvidaci tzv. Kurského oblouku (3), Říše naléhavě potřebovala výrobu nových tankových motorů, elektronických zařízení pro radary, jakož i řídících a komunikačních systémů pro novou tajnou zbraň, střely A-4 (V-2).
Na jednání průmyslového výboru Říše, po vyhodnocení průmyslových ztrát, způsobených anglo – americkými nálety, bylo rozhodnuto postavit ve Slezských horách, tedy mimo dosah spojeneckého letectva, co nejdříve – další tajný průmyslový komplex pro výrobu elektroniky, mechaniky a syntetického benzínu. Hledání vhodného místa začalo.

4.11.1943, vedení firmy AG Kalk- und Ziegelwerke Leitmeritz, která se od roku 1908 zabývala dodávkou vápence, a měla rozsáhlé podíly v blízkých důlních dílech tichého českého městečka Litoměřice, obdrželo zvláštní telegram z Berlína, nařizující okamžitě předložit plány dolů a šachet na Říšský zemský úřad a okamžitě ukončit výrobu.

Brzy na jaře 1944 přijeli do Litoměřic první odborníci ke zmapování důlního systému a okolí hory Bídnice, pod kterou se nacházela převážná část vápencových dolů, a už 18. března 1944 byly oficiálně zahájeny práce na stavbě podzemního komplexu „Richard I.“ (4)

Obr. 1 Důl „Richard“

1. dubna 1944 bylo několik tisíc vězňů z koncentračního tábora Flossenbürg (5) převezeno do nedaleké pevnosti Terezín, přizpůsobené jako židovské ghetto v roce 1941, a pod různými záminkami byla část z nich umístěna přímo v nové trestnici města Litoměřice.

V utajení, pod dohledem oddělení B-5, SS s 4 000 vězni a 1200 civilními specialisty začalo s výstavbou nového tajného zařízení B-5 Richard. Složení vězňů v koncentračním táboře během stavby bylo průběžně doplňováno dodáním nových vězňů, jež vyrovnávalo „ztráty“. Do konce srpna 1944 byl rozšířen tábor Terezín pod záminkou „zajistit provádění změn na objektu důležitého průmyslového a vojenského významu.“

Urychlené tempo výstavby objektu, následná zranění a nehody, spolu s nesnesitelnými pracovními podmínkami, se projevily úmrtím vězňů. Mrtví a popravení byli páleni v pecích litoměřického táborového krematoria. Za méně než rok a půl tyto malé pece hořely bez ustání. Každá z nich, každý den spálila 15 těl vězňů. Vytvoření a provoz zařízení stálo život 18 000 lidí…

Všechny provedené práce byly náležitě maskované, aby se zabránilo detekci aktivity kolem objektu, a to jak ze vzduchu, tak ze země. Aby bylo zajištěno utajení v případě poštovních zásilek, byla veškerá příchozí korespondence podepsána slovy „na vyžádání, Herr Richard, Leitmeritz“

Koncepce výstavby

Koncepce výstavby předpokládala vytvoření tří oddělených podzemních komplexů (ale propojených podzemní chodbou) se samostatnými portály a nadzemní infrastrukturou. Během roku, po zahájení stavebních prací, když bylo vyhloubeno asi 30 kilometrů tunelů (podle jiných údajů více než 50 km!) byl podzemní výrobní komplex uveden do provozu v následujícím složení:

  • Komplex „Richard I“ (tunel C a D) – elektromechanická výroba. Sem byl přenesen závod z Chemnitz „Auto Union“, který vyráběl součástky tankových motorů Maibach a motorů ponorek.
  • Komplex „Richard II“ (tunel F) – elektrotechnická výroba. Svítidla pro radary (firma Osram) a elektrické agregáty, podle některých zdrojů související s německým raketovým programem vyvinutým firmou Siemens-Halske.
  • Komplex „Richard III“ (tunel G) – závod na výrobu syntetického benzínu a leteckého petroleje. Podzemní systém existoval, ale samotná výroba nebyla dokončena a uvedena do provozu.

Technologie

Podle názoru odborníků, nebyla zvolena právě nejlepší hornická technologie k ražbě tunelů. Stavitelé spěchali s tunelářskými pracemi a snažili se přizpůsobit již vytvořené vápencové doly k potřebám výroby.
Došlo tak k rozšíření stávajících tunelů nebo k odstranění přepážek mezi již existujícími provozy. Příliš široké prostory byly zpevněny betonovými vzpěrami.

Chyby a chvat v trhacích pracích a ve výstavbě způsobilo trhliny, narušující integritu horniny a pevnost klenby. Tři až čtyř metrové vápencové desky o hmotnosti několika desítek tun se zlomily ve švech v důsledku explozí. Bloky spadly z oblouku tunelu a vytvořily nový tunel, pár metrů nad tím, co kdysi představovalo původní podlahu stavby.

Poválečný vývoj

Po objevení objektu bylo zařízení rozmontováno a odvezeno do SSSR. Po nějaké době, po demontáži zařízení a jeho následném odstranění, bylo rozhodnuto prázdné tunely využít ve prospěch čs. národního hospodářství a v roce 1948 byla v prázdných prostorách obnovena těžba vápence. Do těžby bylo zapojeno 106 lidí, a průměrná měsíční produkce činila 1500 tun skály. V roce 1950 byl C / D portál přestavěn, těžba pokračovala až do roku 1962, kdy byly doly uzavřeny.

Jižní část komplexu zůstává tajemstvím, je to zavalená a částečně rozrušená síť tunelů, která zůstala již od časů prvního vápencového provozu, a nebyla prozkoumána. Tam Richard skrývá své tajemství. Postupně klesá svah nad portálem A / B a brzy suť pohltila vstup do hlavních štol č. 301 a č. 263.

V roce 1960 začala být opravována středová část zařízení a brzy byla objasněna příčina zásadních změn.

Bylo rozhodnuto vytvořit sklad jaderného odpadu v komplexu „Richard II„, a ten funguje dodnes. S přihlédnutím k poločasu rozpadu tam uložených materiálů zde zůstane velmi dlouho.

Je však už navždy zamezen jediný způsob, jak se dostat do komplexu Richard III. – portálu G. Je zasypán a je přímo pod plotem bezpečnostního obvodu vnitřní zóny objektu. Portál G lze obecně považovat za ztracený.

Takže po uzavření dolu v roce 1962 se staly dalším majitelem „Richard I“ ovocné a zeleninové podniky z Mladé Boleslavi a Kutnohorský tabákový závod.

Objekt „Richard I“ byl používán jako sklad ovoce, zeleniny a tabáku. Objekt byl ledabyle obhospodařovaný. Nicméně, po celou dobu si na Richard činilo nárok „Terezínské pamětní muzeum“, které vedlo zoufalý boj o právo ho vlastnit.

Nakonec až v roce 1970 byl objekt předán Terezínskému památníku. Objekt byl opuštěn, přestal být udržován a od té chvíle začala fáze jeho pomalé smrti. Objekt byl nakonec zakonzervován a od roku 2001 je vchod oficiálně uzavřen.

Poválečné období zrodilo řadu legend o „Richardovi“ a některé z těchto legend jsou opravdu úzce propojené s jeho tajemstvím.

Různí lidé se pokusili odhalit tajemství objektu.

Výrobní činnost samotného podzemního závodu neobsahuje žádné tajemství, ale jedinečná situace na konci války, která vznikla v důsledku geografického umístění a okolností průběhu druhé světové války, vytvořila předpoklady pro několik verzí tajemných událostí, které se zde v posledních dnech války staly.

Ačkoli oblast byla obsazena sovětskými jednotkami 10. května 1945, sovětská kontrarozvědka z nějakého neuvěřitelného důvodu objevila stopy velkolepého objektu až skoro dva měsíce po skončení války!

Právě proto existují dvě hlavní verze o Richardu…

První, nejvíce citovaná, jak uvidíme o něco dál, je složena z různých zdrojů. Představuje příběh bez nápadných detailů, s nejasným „happy endem“, kde všechno dobře dopadlo, a to za účasti vězňů koncentračního tábora „Flossenbürg“, českých Revolučních gard, a Rudé armády.

Druhá verze je založena na vzpomínkách legendární sovětské zpravodajky Marie Fortus, která zde působila pod krytím jako válečný dopisovatel pro Rudou armádu, ovšem zaměřená na pátrání a výzkum „Richardu.“ Popularita této verze je daná pouze skutečností, že na webových stránkách českého badatele Romana Gadzi je prezentována jako hlavní. (6)

Česká verze

Takže, podle české verze, fungování výrobních závodů pokračovalo až do začátku května 1945. Na konci dubna nebo začátku května z nějakého nejasného důvodu civilní odborníci začali opouštět zařízení, a byli okamžitě nahrazeni vězni koncentračního tábora. Je to zvláštní, ale události kolem bitvy o Prahu a Durynsko v této verzi vůbec nefigurují. A jakoby do plynulého výrobního procesu tohoto zařízení náhle zasáhla zcela neočekávaná událost.

Dne 5. května (podle jiné verze 2. května), na rozvodu koncentračního tábora, jeho velitel, lagerführer Panicke (!), namísto obvyklých příkazů k tvrdé práci ve prospěch Říše, najednou … slavnostně oznámil Hitlerovu smrt, mumlal něco nezřetelného o konci války a osvobodil vězně, aby se rozptýlili do svých domovů, a ti samozřejmě ihned uprchli.

V táboře zůstali pouze nemocní, kteří nemohli sami chodit. Podařilo se zjistit, že tato historie je popsaná v knize autorů Wolfganga Benz a Barbary Distel „Der Ort des Terrors: Geschichte der Nationalisozialistischen Konzentrationslager“ (2005), kde jsou uvedeny detaily o stavbě, jež v „české verzi“ chybí. (obr. 2)

Obr. 2

Po nějaké době, 7. až 8. května 1945, místní prefekt gestapa Hans Cohen požádal velitele města Kleina, aby zajistil implementaci směrnice Himmlera a s jeho pomocí pomohl zničit objekt, aby jej nikdo nezískal. Agenti gestapa začali spěchat a zběsile se vrhli k zaminování „Richarda“.

Autoři této verzi zřejmě nejsou plně v obraze. Je třeba se zmínit o tom, že Himmler už v té době byl na útěku, a nic mu nebylo do nějaké továrny. Předtím, než se 30. dubna 1945 zastřelil, ho rozzlobený Hitler vyškrtl z funkce a vyhnal ze strany. Po jeho sebevraždě se Himmler snažil nabídnout své služby Karlu Dönitzovi, který ho odmítl. Při útěku k dánským hranicím byl zatčen 23. května 1945 na mostě Berwereverd s padělanými dokumenty na jméno Heinrich Hitzinger. Při následné lékařské prohlídce se otrávil.

Výbuch podzemního závodu byl plánován na 9. května 1945 v šest hodin ráno, ale z nějakého důvodu se exploze neuskutečnila. Ve stejném kontextu je třeba uvést, že drát byl přerušen jakýmsi polským dělníkem, a že už nebyl čas zjistit příčinu selhání. Následujícího dne, 10. května 1945 do města dorazily tankové oddíly majora Šeludčenka, který pomohl československému národnímu výboru zavést kontrolu nad rušným městem a organizuje dočasné vojenské velitelství. Přesto to nebylo bez zvláštností: o továrně se velitel Šeludčenko, z nějakého důvodu, vůbec nic nedozvěděl!

Zatímco velitel Šeludčenko je plně zaměstnán organizací svého velitelství, Čechoslováci bez vědomí představitelů sovětského velení, v tichosti uvěznili tři inženýry z objektu „Richard“, kteří zůstali ve městě: Ing. Blümel, Ing. Spoida a Ing. Volk.

Dne 18. května 1945 komise zástupců místní samosprávy, složená z Josefa Tomečka, majora Josefa Škobise, majora Františka Slípky a už zmíněného zatčeného ing. Spoida, prohlédla zaminovaný důlní objekt.

Brzy poté, po provedení přípravných prací, 25. května 1945, pod vedením inženýra Josefa Růžičky, začalo odminování „Richarda“, a během příštího měsíce bylo z objektu odstraněno, odvezeno a zlikvidováno 6 náklaďáků výbušnin! Neodvezen zůstal pouze arzenál těžebních operátorů, který byl používán k podkopávání skal během výstavby tunelů.

V tomto bodu hlavní události české verze končí.

Mnohem podrobnější je však sovětská verze, která se českým badatelům z nějakého důvodu zdála být velmi komplikovaná a tajemná.

Sovětská verze od Marie Fortus

Po válce byla zřízena operační skupina, která vyhledávala majetek hitlerovců, operační oddělení skupiny se zformovalo při štábu centrální skupiny vojsk a nacházelo se ve Vídni. Nové oddělení vedla legendární sovětská zpravodajka Maria Fortus. Účastnila se už španělské občanské války, a za druhé světové války se stala prototypem sovětské špionky. (7)

Obr. 3 Maria Fortus

Marie Fortus osobně plánovala a provedla nejodvážnější operace, vedené sovětskou kontrarozvědkou během války na okupovaných územích. Postačí zmínit, že po určitou dobu v Rovenské oblasti pracovala s legendárním poručíkem Paulem Siebertem (rozvědčík Nikolaj Kuzněcov) a projevila značnou odvahu a vynalézavost, když se podílela na neuvěřitelně odvážných operacích při likvidaci nacistických funkcionářů okupované Ukrajiny.

Na příkaz velení tento neohrožený tandem rozvinul operaci a zlikvidoval: říšského poradce říšského komisariátu Ukrajiny Gella a jeho tajemníka Wintera, hlavního soudce Ukrajiny Funka, vicegubernátora Galicie Bauera, a zcela odvážně, přímo pod nosem gestapa, unesl velitele kárných vojsk na Ukrajině generála von Ilgen.

Tento seznam zdárných operací Marie Fortus by mohl pokračovat, nicméně zmínka o jejich vojenských zásluhách není samoúčelná. Byla velmi zkušená ve svém oboru a neměla žádný zjevný zájem doplňovat svůj příběh o hledání „Richardu“ nějakými fantastickými smyšlenkami. Zejména, když už bylo po válce. Měla na svém kontě daleko odvážnější operace, o čemž svědčí její knihy – «Операция Альба Регия», („Operace Alba Regia“), «Раскрытая тайна», („Prozrazené tajemství“), »В борющейся Испании», („Do bojů ve Španělsku“), «Поединок с Гестапо» (Duel s gestapem“) a další. Na motivy jejích činů vzniklo i několik filmů, přičemž diváci netušili, že se jedná o osudy stále stejné ženy. (Filmy na motivy příběhů Marie Fortus viz (8), (9), (10).)

Tedy až v druhé polovině července 1945 byla Maria Fortus předvolána k veliteli Střední skupiny vojsk, maršálu Koněvovi. Dostala instrukce k hledání jakési tajné podzemní továrny na severu Československé republiky, ovšem přesné informace o umístění, stavu a účelu objektu nebyly k dispozici. Nebylo o tom nic bližšího známo, jen to, že se na výstavbě podzemních tunelů podíleli sovětští vězni z koncentračních táborů v Terezíně a okolí. Úkolem bylo – „najít, popsat, shromáždit důkazy, zajistit zařízení a stroje k odvozu.“

Následné okolnosti a průběh metodického vyhledávání jsou popsány dostatečně podrobně v pamětech řídící organizátorky těchto prací. Nicméně detailní analýza textu vzpomínek Marie Fortus vyvolává velké množství otázek, z nichž hlavní je – proč skupina Marie Fortus nemohla okamžitě najít několik obřích bran na úpatí hory, s železnicí vedoucí k podzemnímu závodu?

Pokusme se odpovědět na tyto otázky…

Takže, podle dostupných informací, vybraných ze zprávy Marie Fortus, neúspěšné hledání objektu na severu ČSR, přivedl její skupinu i do okolí města Litoměřice. Místo bylo rozděleno na čtverce a jeden po druhém pročesán. Ale to nevedlo k žádnému výsledku. Došlo však k neočekávanému zvratu za následujících okolností.

Skupina Marie Fortus se zastavila na oběd v jedné hospodě v Litoměřicích. V hromadě knih našli telefonní seznam. Při listování v něm našli zmínku o třech velkých městských závodech na zpracování vápence, s účastí německého kapitálu, které fungovaly až do jara roku 1945.

Zbývalo pouze zjistit, kde bylo získáno takové množství vápence pro provoz tří obrovských pecí. Bohužel nebylo z textu zcela jasné, jak byly získány primární informace o existenci vápencových starých tunelů na západ od města, ale nějak se text opakovaně zmínil o tom, že skupina soustředila své vyhledávání na úpatí hory Radobýl, což je asi 2 km jihozápadně od hlavní brány stavby pod horou Bídnice.

Ještě zajímavější je, že objevit vchod pomohla náhoda. Při návratu od hory Radobýl, po dalším neúspěšném pročesání terénu, se skupina vyhledávačů dostala do silného deště. A pak, stejně jako v pohádce, voda, která stékala po svahu, si našla cestu podél staré, rozptýlené cesty a obnažila nejen zamaskované pozůstatky úzkorozchodné železnice, ale … i pečlivě zamaskovaný vstup do objektu.

Okamžitě zjistili, kde voda mizí – v záhadném korytě na úpatí hory, kde byl proveden malý výkop, těsně nad svahem. Zjistili, že zde jsou uměle zasazené keře, položené trsy trávy, posypané zeminou, a pod nimi masivní dřevěné trámy, uzavírající brány vedoucí k objektu. Účastníci skupiny měli radost z úspěchu.

Na velitelství Střední skupiny vojsk ve Vídni, které řídil maršál Koněv, okamžitě odešla zpráva o objevu, a už druhý den dojela do Litoměřic skupina ženistů a technických specialistů. Je zajímavé, že sovětské velitelství podalo žádost zástupci místní samosprávy, majoru Škobisovi, aby zajistil bezpečnost sovětských vojáků před nějakými „revolučními silami“. Brzy po příjezdu sovětských expertů do Litoměřic se ukázalo, že jejich činnost nebyla „Revolučními gardami“ přijímána právě přívětivě.

Marie Fortus se ale prakticky nezmiňuje o zaminování objektu, o kterém se hovoří v české verzi.

V pamětech Marie Fortus se hledání objektu protahuje na dobu dvou nebo více týdnů. Je více než divné, že pátrání kolem malého města neodhalilo dříve pozůstatky kolejnic a obrovská vrata do hory, v podstatě na dohled od městečka.

Namísto toho se Maria Fortus několikrát zmiňuje o problémech spolupráce s místními obyvateli. To může být vysvětleno neschopností Čechoslováků převzít kontrolu nad převládajícím sudetoněmeckým obyvatelstvem Litoměřic, nebo neochotou Čechů spolupracovat s „ruskými bolševiky“

Analýza verzí

Především je třeba upozornit na skutečnost, že okolnosti osvobození Litoměřic se velmi liší od verze, která je často spojována s popisem historie „Richardu“, a neshoduje se ani se skutečnými historickými okolnostmi, ani s daty.

Tento popis vychází z údajů, které shromáždil československý historik Hynek Oberhel z Brna, který detailně studoval události let 1945 – 1946 v Litoměřicích, i když v poněkud odlišném kontextu. (11)

Pojďme se tedy vrátit k událostem z jara roku 1945 ..

Sovětská vojska na celé frontě prolomila obranu na Odře a likvidovala nacistické jednotky. Do poloviny dubna 1945 to šlo ještě těžce, ale pravděpodobně ne tak tragicky a rychle, jak věřila většina vojáků Třetí říše.

21. dubna 1945 přestala fungovat transoceánská zpravodajská agentura a státní rádio Německa.

Následující den, 22. dubna 1945, byla přerušena činnost státního telegrafu, a ve stejný den bylo po obědě odpojeno hlavní komunikační centrum „AMT500“ poblíž Zossenu, po obsazení tankovými jednotkami maršála Rybalka.

Německé jednotky byly od této chvíle bez centrálního spojení. Není divu, že ticho v rozhlasových přijímačích, ke kterému došlo po ukončení činnosti státního rozhlasového kanálu, upozornila nejdůvtipnější nacisty a jejich civilní pomahače, aby se obezřetně začali starat o vlastní záchranu.

Tak tomu bylo i v Litoměřicích. Skutečnost odchodu personálu z továrny Richard právě na konci dubna a začátku května, je zvláště zdůrazněna v české verzi. Ve stejné verzi je však uvedeno, že řada vedoucích pracovníků, zejména těch, na nichž přímo závisela produkce „Richarda“, zůstala z nějakého nevysvětlitelného důvodu až do posledního dne války ve městě a následně byli zatčeni československými a později sovětskými orgány.

Vysvětlení je pouze jedno – vysoce postavení inženýři a vedení továrny, neznali úplně pravý stav situace, a podle válečných zákonů, odříznuti od zdroje informací, pokračovali v nepřetržité produkci a neměli možnosti odejít z v podstatě již k zániku odsouzeného objektu, jehož výrobky už nikdo nepotřeboval.

V té době, na konci dubna 1945, starosta Leitmeritz a vedení továrny jsou v naprosté nevědomosti. Jen 150 kilometrů od nich se nachází téměř miliónová armádní skupina „Střed“ pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera, stahující se do Prahy, s cílem opevnit se tam jako v Berlíně. Neví ani to, že na sever od nich už probíhá bitva o Berlín.

Ale podívejme se i na další postavu tohoto příběhu…

Dne 27. dubna 1945 se v obci Žitnice sešli zástupci okresního národního výboru Československa, který vypracoval plán obsazení Litoměřic a následné kontroly nad celou oblastí. Vedoucí národního výboru, o kterém už byla řeč v obou verzích, je zcela reálný člověk, Josef Škobis, který je v obou verzích označen v hodnosti majora. Ale počkejte … Kde se vzal ten tajemný dobrovolník, který nepadl do rukou německých okupačních sil, nepatřil do Revolučních gard, ale už tu byl v existující organizační struktuře, měl pravomoc vyjednávat a má dokonce i vojenskou hodnost?

Předválečná armáda Československa měla více než dva miliony dobře vycvičených vojáků. Podíl světové zbrojní výroby činil dokonce 40%! Podél hranic Československa byl vybudován grandiózní opevňovací systém, tzv. Benešova linie, která by mohla vážně ohrozit plány na bleskovou válku a rychlé ukončení bojů.

Jenže Československo se stalo rukojmím politických intrik Francie a Anglie. V roce 1938, v důsledku Mnichovského diktátu, bývalí spojenci hanebně zradili Československo, popřeli všechny spojenecké závazky a bez boje vydali demokratický stát třem predátorům – Německu, Maďarsku a Polsku. Jak napsal president Beneš: „To, co nám bylo předloženo, bylo strašné, nemohli jsme uvěřit svým očím … to bude navždy ostuda Francie a Anglie … co se stalo, je bezprecedentní v historii…“

Jediný, kdo neuznal Mnichov a byl připraven i přes zradu spojenců pomoci, byl SSSR. Stalin přisunul k hranicím 130 divizí a asi 5 000 letadel. Nicméně, jak ukazuje historie, prezident Beneš, který byl ideologickým protivníkem bolševismu, vědomě odmítl pomoc SSSR a motivoval to slovy: „Nemohu převzít odpovědnost a pustit bolševismus do Evropy…“

Samozřejmě, že dvoumilionová armáda nemohla přes noc zmizet. Sudetoněmečtí obyvatelé byli automaticky povoláni do wehrmachtu, Slováci měli po rozpadu ČSR vlastní armádu, část důstojníků a vojáků stačila emigrovat, buď na východ, nebo na západ. V okupovaném zbytku země působilo několik odbojových vrstev a partyzánské hnutí, které čekalo na vhodný okamžik k obnově státnosti své vlasti.

Edvard Beneš byl nucen abdikovat, odejít ze země a po celou válku vedl československou vládu v exilu a systematicky usiloval o zneplatnění Mnichovské smlouvy, k čemuž došlo až v roce 1942. V prosinci 1943 podepsal E. Beneš sovětsko-československou smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci v Moskvě, podruhé po roce 1935, kdy si zabezpečil podporu Stalina a dovedně manévroval mezi Západem a Východem.

O dva roky později, 4. dubna 1945, podepsal v osvobozených Košicích prezident Československa Edvard Beneš vytvoření nové vlády Národní fronty. Zrušení mnichovských dohod a všestranná podpora postupující Rudé armády posloužilo jako signál pro aktivní akce národního odboje k obnovení kontroly nad okupovanou vlastí.

Předseda nového národního výboru J. Škobis má tedy hodnost majora, kterou získal v předválečné československé armádě. Jiné vysvětlení není. Není to zrovna nízká hodnost. Není proto překvapením, že v daném historickém kontextu byla nálada členů národního výboru, mírně řečeno, ne zcela upřímná vůči sovětským osvoboditelům. V každém případě to vysvětluje určité otázky z příběhu Marie Fortus.

28. dubna 1945 byly části 3. úderné armády 1. Běloruského frontu, vzdálené už jen kilometr od Reichstagu. O dva dny později se Hitler zastřelí ve svém bunkru.

O jeho smrti se svět dozvěděl až večer 2. května 1945. V 21.30 hodin rádio Hamburk oznámilo, že brzy budou vysílány „důležité truchlivé zprávy“, a pak, za zvuku 7. symfonie Brucknera následovala zpráva o smrti Führera: „Náš vůdce Adolf Hitler až do posledního dechu bojoval proti bolševismu, dnes odpoledne padl za Německo na svém bojovém postu v říšském kancléřství.“ Není známo, zda tuto zprávu slyšeli v Litoměřicích, ale rozpuštění tamního koncentračního tábora se nemohlo udát „během dne 2. května 1945“, když se svět dozvěděl zvěst o smrti Führera až ve večerních hodinách…!

Obr. 4

4. května 1945 byla válka již prohrána, padl Berlín, nevelkému oddílu československé gardy se podařilo obsadit kasárna regionálního velení SS (SS-Nachrichtenschule), na hranici Sudet a Protektorátu. To však nemělo žádné patrné změny na místní úrovni. 4. května 1945 ještě vůbec nedošlo k osvobození Litoměřic – k tomu došlo až ráno 9.5.1945. Do té doby bylo město zcela pod kontrolou prefektury SS, objekt „Richard“ fungoval na plný výkon, stále vyráběl a výrobky skladoval, a také všechny pece krematoria stále spalovaly těla vězňů.

6. května 1945 se fronta přiblížila. Leitmeritz je opevněna obrněnou brigádou, která … jen uzavírá silnice vedoucí do města a staví několik kulometných hnízd. Opatření jsou víc než podivná, zejména vzhledem k tomu, že pouhých 40 km na jihovýchod v Praze spontánně začalo lidové povstání a pražský rozhlas vyzývá bratrský sovětský lid, aby poskytl veškerou možnou podporu při osvobození hlavního města Československa.

Němci jsou pod silným tlakem této obtížné situace. Obrněná brigáda dostává příkaz okamžitě se přemístit na pražský směr, kde bylo téměř milion vojáků armády „Střed“. A továrna „Richard“ ještě pracovala, přinejmenším do 6. května 1945, dokud informace o žalostném stavu věcí na frontě se nedostaly do Leitmeritz, zřejmě od velitele stejné obrněné jednotky, která tam dorazila.

Až 8. května 1945, po odchodu obrněných jednotek, již zmíněný major J. Škobis a Ing. J. Homolka, pod vedením B. Rochovského, vedli v Litoměřicích jednání o kapitulaci, jež se konalo v Mostecké ulici č. 8.

Kupodivu s nimi jednání proběhlo, což opět dokazuje, že měli k tomu všechny pravomoci.

Během vyjednávání, které skončilo ve 3. hodiny ráno 9. května 1945, bylo dosaženo dohody, že všechny zbývající německé jednotky ve městě během 24 hodin opustí město bez překážek. Už po pouhé půlhodině, v 3.30 hodin (!), německé jednotky pod vedením majora Schneidera opouští město bez boje a odchází na Západ.

Následujícího dne se českoslovenští dobrovolníci snaží převzít kontrolu nad městem, které opustily německé jednotky, zaměřené na potlačení chaosu, vzniklého osvobozením bývalých vězňů koncentračního tábora. Vypuknutí tyfu v táboře v Terezíně si vynutilo karanténní opatření a nemožnost odchodu vězňů. Podle nařízení nových orgánů, musí mít Němci, tj. 75% obyvatel města, na rukávu bílý pás a na domě musí pověsit bílou vlajku. Ve městě začala odplata za roky strádání. Za méně než jeden den bylo zabito 483 sudetských Němců.

Dne 10. května 1945 přichází jednotky 1. ukrajinského frontu pod velením majora Ševludčenka.

Pomáhají ovládnout město a vytváří vojenské velitelství, ale … je víc než podivné, že mu nikdo nesděluje informaci o tajném průmyslovém zařízení v dohledu města.

Stojí za zmínku, že východně od Prahy, v okolí Hradce Králové, uvízlo armádní seskupení „Střed“, aniž by vědělo, že válka je ztracena, a jeho zoufalý odpor pokračoval ještě do 12. května 1945. Skutečnost, že vojáci neměli informace o podepsané kapitulaci německého velení už o tři dny dříve, potvrzuje předpoklady o vážných problémech s vnější a vnitřní komunikací německých vojsk a jejich velitelů…

V závěru války a brzy po ní vyhledávací skupiny sovětské kontrarozvědky v horách Rakouska a Německa rychle nachází několik podzemních objektů souvisejících s německým raketovým programem. U některých z nich byla většina zařízení demontována a odvezena před příchodem podobných vyhledávacích skupin Američanů.

A v takové atmosféře, která se podobá honbě za trofejemi, téměř dva měsíce po skončení války (!), přichází z Vídně Koněvův příkaz nalézt „někde na severu Československa“ objekt, o kterém jsou jen velmi neurčité informace. Všechno naznačuje tomu, že neexistují žádné přímé zdroje informací a zprávy s největší pravděpodobností prošly prostřednictvím SMERŠ. V té době se už bývalí sovětští váleční zajatci, jež uprchli z koncentračních táborů v Litoměřicích a Terezíně, dostali do SSSR, a sdělili rozvědce, že pracovali v nějakém německém podzemním závodě na severu Čech.

A tak, pod rouškou válečných zpravodajů, přichází na sever Čech vyhledávací skupina. Přesto dlouho nemůže podzemní objekt najít, cesty, vstupní portál i kolejnice k němu jsou pečlivě zamaskované.

Mohli to udělat Němci? Nikoli. Na to už neměli čas. Továrna pracovala až do posledního dne. Armáda odešla půl hodiny po skončení rozhovorů. Práce na maskování musela trvat až dva týdny.

A existují důkazy, že toto maskování, bylo zahájeno až koncem května, tedy zástupci československého národního výboru, a dokončeno bylo začátkem června 1945.

Udělali to, protože si uvědomovali, že technologie, uchované v útrobách hory Bídnice mají nepochybnou hodnotu pro poválečnou rekonstrukci válkou zpustošeného průmyslu nezávislého Československa.

To je jediné možné vysvětlení, proč major Škobis neoznámil Šeludčenkovi nic o podzemní továrně, vysvětluje to i podivnou ztrátu paměti českých orgánů a všemožné překážky, kladené místními obyvateli skupině Marie Fortus.

V tom se obě verze shodují. Vzpomínáte si na arzenál, který shromáždili Čechoslováci po odminování?

Ve verzi Marie Fortus neexistuje žádný náznak o tom, že objekt byl nalezen zaminovaný. Je také pochopitelné, proč se zmínila o zamračených tvářích československých orgánů, když museli mlčky sledovat vývoz zařízení z „Richarda“ do SSSR …

S největší pravděpodobností tuto část příběhu doloží ruský badatel Ilja Suchov po studiu archivů Ruské federace, ale je zřejmé, že výsledky archivní práce budou muset trochu počkat.

Legendy o „Richardovi“

Nicméně historie této struktury a souvisejících hádanek zde nekončí. Je zde několik zajímavých příběhů o tajemném tunelu „E“, údajně ukrytém v hloubi archivu Říšské bezpečnostní služby Německa (RSHA), o podivném zájmu východoněmecké STAZI o tento objekt, o tajemství štoly №301 a dalších hádankách „Richarda“

Odkazy

(1) Frederick Lindemann. Wikipedia. Internet: https://en.wikipedia.org/wiki/Frederick_Lindemann,_1st_Viscount_Cherwell
(2) Ahnenerbe. Wikipedia. Internet: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ahnenerbe
(3) Bitva v KMurském oblouku. Wikipedia. Internet: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_v_Kursk%C3%A9m_oblouku
(4) Souřadnice: 50.540163 – 14.100627
(5) Koncentrační tábor Flossenbürg. Wikipedia. Internet: https://cs.wikipedia.org/wiki/Koncentra%C4%8Dn%C3%AD_t%C3%A1bor_Flossenb%C3%BCrg
(6) Roman Gadzi: Podzemní továrna Richard. Internet: http://richard-1.com/
(7) Kolář, P.: Legendární agentka. Nový směr, 13.11.2017. Internet: http://www.novysmer.cz/index.php/historie/2404-legendarni-agentka
(8) Салют, Мария! (1970) YouTube, 6.3.2015. Internet: https://www.youtube.com/watch?v=tAPjItVc-mk
(9) „Альба Регия“ (1961). YouTube, 25. 7. 2015. Internet: https://www.youtube.com/watch?v=Czdk0p-SlSI
(10) По тонкому льду (1966). YouTube, Internet: https://www.youtube.com/watch?v=PTzoZ4hD73A
(11) Oberhel, H.: Odsun sudetských Němců z politického okresu Litoměřice 1945-1946. Závěrečná práce. Masarykova univerzita v Brně, 2008. Internet: https://is.muni.cz/th/145890/ff_b/

Podle: Gusca, Vlad.: B5, Richard (Litoměřice, ČR). Internet: http://nectonlab.org/ 

 

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 225

 

error: Kopírování zakázáno!