Jantarová komnata v Polsku?

Poté co odjel polský „zlatý vlak“, nazrál čas, v předvečer turistické sezóny 2016, k další polské senzaci. 

Tentokrát i ruský tisk a televize probírá nový senzační příběh – prý je už „téměř“ nalezena „jantarová komnata“! A ne jen tak někde, ale v troskách bývalého polního německého velitelství „Mauerwald“ …

Senzace se zcela přirozeně šíří prostřednictvím médií, spolu s odvážnou hypotézou: – Podle vedoucího turistického komplexu bunkrů Bartłomieje Plebańczyka se zde s největší pravděpodobností v bunkru ukrývá něco velmi cenného – Jantarová komnata nebo jiná odcizená umělecká díla! To prý ukazuje průzkum georadarem.

Dále, od jednoho článku k druhému, se bajka vyvíjí k následující podobě: V uplynulém roce se na administraci turistického komplexu, nacházejícího se na území bývalého německého velitelství „Mauerwald“ obrátil jakýsi polský děda. Řekl, že viděl v zimě roku 1945, jak odtud odjíždí 31 náklaďáků, obtěžkaných tajemnými bednami s poklady.

Ihned poté, co obdrželi takovou tuto lákavou zprávu, ta samozřejmě unikla do polského tisku. Panu B. Plebancikovi byla podána řada dotazů, z čehož brzy vznikla původní, velice nešťastná verze.

V nové verzi, tajemný děda, přibelhající se k panu Plebancikovi, vyprávěl, že byl v roce 1953 ženistou Armiji Ludovej (tj. lidové armády socialistického Polska), a osobně slyšel o nesčetných pokladech a 31 autech s bednami s „jantarovou komnatou“, které jsou skryté „tady“.

Nejúžasnější je, že dědeček prostě ukázal na místo uložení beden (i když sám ví všechno jen z vyprávění)! Právě v tomto okamžiku, všechny nesmysly, nelogičnosti, kombinace, vyústily v podstatě v zábavný příběh, obrůstající divokými, různě absurdními „detaily“, které rozebereme podrobněji v tomto článku.

Hlavním pilířem tohoto příběhu je, že … bývalý gauleiter východního Pruska Erich Koch, během soudu pro válečné zločiny, „někdy v létech 1947-1948“, byl údajně dvakrát na místě velitelství „Mauerwald“, aby ve spolupráci s vyšetřovateli určil konkrétní místa, kde jsou ukryty velké poklady, údajně dovezené sem z téměř obklíčeného Königsbergu (dnes Kaliningrad).

V řadě případů, aby byla posílena důvěryhodnost, se dokonce vytvořila „zvláštní“ verze, podle které některé „tajné dokumenty“ a „protokoly výslechů Kocha“ obsahují zmínku o to, že jantarová komnata je ukryta ve „městě Brigitte“ (později vysvětlíme, co to všechno znamená).

Je načase přistoupit k objasnění situace

Začneme tím, co dnes představuje objekt „Mauerwald“. Je to velká a opuštěná lesní plocha, ztracená v bažinách a jezerech Mazurska, která v době obsazení německým velitelstvím byla vybavena vším, co bylo potřeba – vše bylo zamaskováno pevně utaženými maskovacími sítěmi a falešnými stromy, k zajištění všech bezpečnostních opatření. Stráže SS byly umístěny ve třech obvodech, s hustými minovými poli v každém z obvodů. Je třeba připomenout, že až do obsazení objektů na konci války, žádné sovětské nebo jiné spojenecké průzkumné letadlo, nenašlo v Mazurských lesích přesné umístění jakéhokoliv objektu v systému pomocných staveb v terénu, zřízených kolem Hitlerova sídla „Wolfsschanze“ (Vlčí doupě).

Je jasné, že žádný obyčejný polský mladík tehdy nemohl sledovat nakládání nákladních automobilů nějakými bednami.

Za prvé, v této oblasti (a tehdy to bylo východní Prusko), nebyli žádní místní obyvatelé (a vůbec ne Poláci), a za druhé – hustota maskovacích sítí na tomto území byla tak velká, že pracovníci jedné vnitřní zóny objektu, díky maskování a utajení, neviděli umístění staveb v druhé zóně. Takže… maximum, co mohl vidět náhodný svědek nebo partyzán – autokonvoj u okraje lesa.

Vezměme si verzi „polského ženisty“, který údajně slyšel příběh od kolegy nebo od „místních“ Němců na konci války. Opět – žádní místní obyvatelé v blízkosti objektů nežili.

Kromě toho je nutné přejít ke konkrétním událostem a seznámit čtenáře s takzvaným „faktorem Kuhn“ – který jasně likviduje pilíře této pohnuté historie.

Okolnosti atentátu na Hitlera výbuchem bomby, kterou připravil plukovník Stauffenberg 20. července 1944 (tzv. „Operace Valkyrie“), jsou dostatečně známé.

Obr. 1 Plk. Stauffenberg

Štáb spiklenců, včetně Stauffenbergova bunkru, se nacházel v již zmíněném „Mauerwaldu“, nacházející se 10 km od „Vlčího doupěte“ (Hitlerova hlavního stanu). Pod vedení plukovníka Stauffenberga do organizačního oddělení vrchního velitelství OKH, přišel sloužit mladý major Joachim Kühn (1), který později nejen že sehrál aktivní roli ve spiknutí proti Hitlerovi, ale také tajně zhotovil bombu, která vybuchla v tašce plukovníka Stauffenberga.

Bohužel, po neúspěšném pokusu o atentát na Hitlera, začala série poprav členů spiknutí. Major Kühn se rozhodl přejít frontu a vzdát se Rudé armádě, aby si zachránil život. Bohužel, neprovedení příkazu k zatčení spiklence, a umožnění jeho přechodu k nepříteli, stálo život jeho přítele a velitele – generála von Zilberga.

Při vyšetřování v Moskvě Kühn podrobně vylíčil plán a roli účastníků spiknutí, stejně jako některé senzační detaily. Hlavní z nich byla skutečnost, že na území staveb „Mauerwald“ bylo ukryto několik schránek, kde byly podrobné návody pro akci v případě úspěšného spiknutí a část tajné korespondence se Spojenci (připomeňme, že pojistky v bombách, které měly několikrát odstranit Hitlera, byly anglické výroby).

Během represí nad spiklenci, Hitler fakticky rozmetal celé polní velitelství generálního štábu „Mauerwald“ – bylo zatčeno na základě obvinění ze spiknutí nejméně 60 důstojníků generálního štábu, a gestapo, s pomocí psů, našlo dvě schránky s dokumenty spiklenců. V listopadu 1944, po evakuaci Hitlerova „Wolfsschanze“, bylo postavení generálního štábu „Mauerwald“ přeloženo do objektu „Zeppelin“ v Zossenu a úplně vyprázdněno, přešlo do rezerv, i když bylo stále střeženo a udržováno.

Samozřejmě, že v Moskvě neměli informace o úspěchu gestapa a sovětské velení stanovilo cíl – za každou cenu najít veškerou dokumentaci spiklenců, které mělo významnou politickou hodnotu. V polovině zimy roku 1945, byl Königsberg prakticky obklíčen (od 30. ledna 1945 zcela zablokován), a fronta byla již jen 15 km od komplexu budov v terénu.

14. ledna 1945, při obchvatu ustupujících sil skupiny armád „Sever“ a slabě opevněného sektoru německé obrany, přední jednotky SMERŠ obsadily místo bývalého velitelství, v podstatě v týlu Letztenského opevněného území, o čemž svědčí doklad NKVD 3. Běloruského frontu generálplukovníka V.S. Abakumova. Hledání tajných dokumentů začalo téměř okamžitě. Odpověď Němců nastala během 10 dnů, kdy byl objekt bombardován, ale některých těžkých betonových bunkrů protkaných výztužemi v „Mauerwaldu“ se to nijak nedotklo.

V příštích třech letech (až do podzimu 1948), stovky vojáků NKVD, téměř centimetr po centimetru odstraňovali půdu na území velitelství při hledání skrytých nacistických dokumentů. Dokonce už jen měsíc po obsazení objektu, 15. února 1945, na příkaz Abakumova, dopravili z Moskvy do Východního Pruska zajatého majora Kühna, který ukázal místo na území štábního komplexu, kde byly uloženy schránky s dokumenty spiklenců. Po 2 dnech byly schránky skutečně vyzvednuty ze země, nicméně, i nadále se pokračovalo v systematických vykopávkách, které trvaly další tři roky.

Naposledy majora Kühna přivezli na území bývalého velitelství 28. února 1947 pro operační vysvětlení nově objevených nálezů. Není známo, jaké dokumenty byly nalezeny, ale v dubnu 1948, byl najednou převezen do pohodlné předměstské chaty v Podmoskovsku, určené pro potřeby „speciálních vězňů“, ale v roce 1951, podle výroku vojenského kolegia, dostal nešťastný major Kühn dalších 25 let v táborech, za „organizaci militaristického spiknutí proti Sovětskému svazu“ (J.Kühn zůstal v zajetí celkem 11 let, a byl propuštěn jako jeden z posledních německých válečných zajatců, 16. ledna 1956. Po návratu byl předán vládě Německé spolkové republiky, žil v ústraní a zemřel v zapomnění v penzionu v Bad Bocklet v roce 1994, a nezanechal žádné své paměti)…

Existuje poměrně reálný předpoklad, že v důsledku vyhledávacích operací byly objeveny uložené materiály Karla Gёrdlera a Helmuta Johann Ludwiga von Moltke, kteří měli, v případě úspěšného odstranění Hitlera, stanout v čele Německa a zajistit politické sblížení s Velkou Británií a USA, samozřejmě, proti Sovětskému svazu. (za to J. Kühn obdržel dodatečný trest, jako jeden ze spiklenců, který padl do rukou SSSR).

Pro zorganizování pozic stran, mezi spiklenci a západními spojenci, byly uspořádány odpovídající tajné rozhovory.

Takže v materiálech mohly být nějaké papíry (korespondence, smlouvy, plány) z výletu Dr. Otto Johna, který byl na začátku roku 1944 spiklenci poslán do Madridu, aby navázal kontakt s americkým Úřadem strategických služeb (OSS) a anglickou MI6 (Otto John byl po válce prezidentem spolkového úřadu pro ochranu ústavy, a také členem britské MI-6. 20.července 1954, po skandálu s jeho odhalením, uprchl do východního Německa, kde předal podrobnosti své mise „Madrid“ sovětským orgánům.)

Takže, s přihlédnutím ke všem událostem, které jsou zde popsány, je spíše pošetilé se domnívat, že s ohledem na dlouhodobý a pečlivý průzkum na území „Mauerwaldu“ by mohlo být zajištěno ještě nějaké odlehlé místo, kde by se mohly skrývat tři desítky krabic nějakých pokladů. Intenzivní hledání se podobalo archeologickým vykopávkám, kdy stovky vojáků s lopatami, převrátili zemi naruby a vytvořili zde měsíční krajinu. Ti, kteří to dnes navštíví místo, kde roste 70 let starý hustý les, to mohou jen potvrdit. Tak je i zřejmé, že míra utajení spojená s těmito aktivitami, zcela neguje jakoukoliv možnost polské armády podílet se na hledání. Polští ženisté se sice skutečně podíleli na zdejších pracích, ale až mnohem později, kdy z perimetru objektů odstranili asi 50.000 protipěchotních min, což se dělo v létech 1948-1954, tedy v době, když bezpečnostní služby už zde neměly žádné zájmy, a kdy už obyčejní polští ženisté zde nic zvláštního najít nemohli.

Takže, nyní je načase přejít do jiné části tohoto příběhu a přemýšlet o hypotetické věrohodnosti událostí, živě popsaných v senzačních prohlášeních našich polských přátel.

Takže podstata příběhu je, že osm vojenských náklaďáků, naložených 31 bednami s demontovanou „jantarovou komnatou“, uniklo z téměř obklíčeného Königsbergu na osobní příkaz Gauleitera Ericha Kocha (2), směrem na jihovýchod, aby náklad tajně pohřbili na území „města Brigitte.“ Sem také údajně přivezli zatčeného Kocha v roce 1949, aby ukázal místo pohřbeného pokladu… Je to pěkný, tajemný, romantický příběh, ale – k smíchu!

Jak je již zmíněno v tomto článku, objekt se skládal ze tří izolovaných oblastí, nacházejících se v lese do trojúhelníku. První zóna (Quelle) – byla určena pro vrchní velení armády. Druhá (Fritz) pro asistenty a pomocníky. A konečně, v „Zóně 3“, kde se nacházel takzvaný „Brigitten stadt„, byly nasazeny podpůrné služby stavky (Hilfsdienst des OKH), včetně tlumočníků, kryptografů, telefonních operátorů, písařů, atd. V tomto regionu bylo asi 30 domů a pouze tři bunkry – úkryty pro personál. Někdo z tvůrců mýtu dostal výborný nápad – právě sem, do té nejobyčejnější součásti komplexu, umístit pohřebiště největší záhady posledních 70 let.

Obr. 2 Mauerwald 

Takže, pojďme se podívat na plán Insterburgsko-Koenigsbergské ofenzivní operace ve dnech 13.- 27. ledna 1945.

Podívejte se: Najděte Königsberg a na zvýrazněném místě „Mauervald“. Není to podivné? Každý normální člověk by cenný náklad neposlal vstříc útočícím vojskům, ale na spolehlivé a bezpečné místo ve středním Německu, například v Durynsku (kam skutečně odvezli zlato a cennosti z muzeí), což mohli nacisté učinit naprosto bezpečně až do poloviny ledna 1945.

Ale to, co nám nabízí legenda? Musel by to být naprostý idiot, který by poslal bedny s poklady z téměř obklíčeného Königsbergu na jihovýchod. Je to směšné? Myslíte, že gauleiter Koch, jako jediný vlastník „jantarové komnaty“, mohl udělat takový nesmysl?

Obr. 3  Plán Insterburgsko-Koenigsbergské ofenzivní operace 

Je načase si říci něco o těch, kteří jsou v této legendě uváděni jako „zdroj“.

Erich Koch – jedna z krvavých stvůr nacistické elity a velký znalec ukradených pokladů, které k němu byly přiváženy z území, obsazených nacisty (včetně Jantarové komnaty z Carského Sela). Tento hrdina Třetí Říše vedl obranu obleženého města, a když zničený a vypálený Königsberg přesto padl, zavolal Koch z velitelského stanoviště Hitlerovi do Berlína a obvinil ze všeho velitele Otto Lasha, který podepsal kapitulaci. Poté se převlékl a s padělanými dokumenty se ztratil v davu uprchlíků.

Téměř čtyři roky byl nepostřehnutelným nezaměstnaným v britské okupační zóně, až ho v roce 1949 poznal jeho bývalý podřízený, který okamžitě nahlásil tuto skutečnost okupačním úřadům. Koch byl okamžitě zatčen Brity, a jako válečný zločinec předán sovětské straně, která ho z nějakých dosud neznámých důvodů slavnostně předala Polské republice k potrestání, přestože se Koch podílel na vraždě více než 4 miliónů obyvatel sovětské Ukrajiny.

9. května 1959 lidový tribunál Polska odsoudil bývalého Gauleitera Ukrajiny a východního Pruska k trestu smrti, ale Koch podnikl úspěšný pokus nasimulovat duševní poruchu. Samozřejmě, z hlediska humanity k „nemocnému člověku“ byl trest smrti změněn na doživotí ve vězení v polském Mokutov, kde měl Koch možnost si číst noviny a dokonce i sledovat televizi.

V roce 1956, bezprostředně poté, co v SSSR vyšla senzační kniha V. Dmitrijeva a V. Jaramova „Tajemství jantarové komnaty“, začaly se v polském a německém tisku periodicky objevovat různé zajímavé publikace na toto téma. Možná z novin, které odsouzený Koch četl, se o tom dozvěděl, a usoudil, že jeho uschované dokumenty nebyly nalezeny, a přistoupil k spřádání spekulací a k pokusům o jakýsi „obchod“ s vyšetřovateli.

Teprve v únoru 1967 se o Kocha začala zajímat místní média, a polskému novináři Slawomiru Orlovskému řekl, že „mistrovské dílo, bylo ukryté v bunkru v Königsbergu, v blízkosti kostela a školy Pestalozzi v obvodu Ponarth, ale bohužel, nemůže ukázat toto místo, protože se vše hodně změnilo.“

Obr. 4 Erich Koch 

Nicméně, plánovaná senzační intrika nevyšla, a toto tvrzení přešlo bez pozornosti, navzdory celému novinářskému humbuku.

Na začátku roku 1977 Koch udělal druhý pokus: vězeňské správě napsal: „Prohlašuji, že jsem byl připraven odejít po amnestii do vlasti přes Kaliningrad a tam udělat všechno možné, aby Jantarová komnata byla nalezena.“

Ani tehdy mu neuvěřili, a ani v roce 1985, kdy znovu žádal, aby mohl ukázat na přesné místo uložení „Jantarové komnaty“, výměnou za vyhovění jeho žádosti, aby ho převezli do některé z věznic ve východním nebo západním Německu.

Zdá se, že zamítnutí všech žádostí odpovídalo zásadě nespolupracovat s válečným zločincem, který unikl trestu smrti tím, že simuloval šílenství. O rok později, ve vězení Barczewo, zemřel ve věku 90 let.

Takže, Erich Koch se zde nemohl vyskytovat v létech 1947-1948, vzhledem k tomu, že žil pod falešným jménem do roku 1949 v západním Německu, a v létech 1945 – 1948 byl přístup na území velitelství omezen kvůli vyhledávacím operacím.

Dnes víme, že jantarová komnata od roku 1944, s největší pravděpodobností, nikdy neopustila Königsberg. A E. Koch o tom musel vědět. Musel o tom však vědět ještě alespoň jeden muž – Dr. Rohde!

Dr. Alfred Rohde byl vynikající německý historik umění, odborník na jantar. Právě na jeho naléhání a žádost gauleiteru Kochovi, byla jantarová komnata převezena z Carského Sela do Königsbergu, kde se nacházela až do svého „zmizení“ na jaře roku 1945. Dr. Rohde byl důvěrníkem Gauleitera Kocha a měl na starosti celou jeho osobní sbírku, a osobně se podílel na balení a ukrytí cenných předmětů. Po dobytí Königsbergu se sám odebral na sovětské velitelství a předvedl ukázkovou ochotu spolupracovat se sovětskými orgány jako významný historik umění. Zúčastnil se několika vyhledávacích expedic, přičemž dovedně sváděl pátrací orgány, vyslané z Moskvy, na scestí. Bohužel, zjistili to příliš pozdě…

Podle řady konspiračních teorií, Dr. Rohde zemřel spolu s manželkou na úplavici, za záhadných okolností, krátce poté, co je doma navštívil záhadný cizinec. Ale naše skupina zjistila přesně, že zemřel v prosinci 1945 na tyfus v posádkové nemocnici na Yorkstrasse v Königsbergu (dnes Kaliningrad).

Díky pedantské zálibě Dr. Rohde, tvořit si zápisky všeho druhu, bylo možné ihned po jeho tragické smrti prokázat, že minimálně do konce března až do začátku dubna, byly krabice s jantarovou komnatou ve sklepě královského zámku v Královci a nemohly se dostat do „Mauervaldu“. Připomeňme si, že v té době bylo město úplně obklíčeno a „Mauervald“ byl více než jeden měsíc, obsazen Rudou armádou.

Na konci ledna 1945 Dr. Rohde napsal dopis do berlínského říšského kancléřství, s kopií E. Kochovi, ve kterém popsal důvody pro nemožnost evakuace sbírek z Královce, a osobně garantoval bezpečnost „Jantarové komnaty“, poukazním na to, že je v „bezpečném bunkru.“ Existují i jiné dokumenty, které se vynořily později v ukořistěných archivech, a údaje z rozhovorů osob zapojených do zmizení cenných muzejních sbírek. To vše ukazuje, že až do začátku útoku na město, byla Jantarová komnata v Královském zámku.

To znamená, že celá záhadná historie, která se nyní předdkládá, se rozpadá před našima očima.

Takže nezbývá než dodat, co vlastně našli polští kolegové za pomoci georadaru. Zjistili nějaký prostor o velikosti 2×3 metry, představující běžnou technickou konstrukci, nebo zbytky areálu čerpací stanice (mají standardní rozměry), kterých je v celém komplexu plno.

Obr. 5 Záznam z georadaru

Ti, kteří vymysleli bajku s cílem přilákat turisty do polského vnitrozemí, pravděpodobně nevěděli, že do tak malé místnosti se nevejde ani čtvrtina beden s panely demontované jantarové komnaty, protože všechny tyto bedny měly různé velikosti a řada panelů měla délku i 3 metry. Ani s nejlepší vůlí se něco takového do tak malého prostoru nemohlo vejít…

Takže … příběh, který měl přispět k vzniku polského turistického Klondiku, je pryč. Tajemné výkopy, stejně jako v příběhu o „zlatém vlaku“ dopadnou… nijak …

Odkazy

(1) Joachim Kuhn. Wikipedia. Internet: https://de.wikipedia.org/wiki/Joachim_Kuhn

(2) Erich Koch. Wikipedia. Internet: http//en.wikipedia.org/wiki/Erich_Koch

Vladislavs Gusca

Ze stránek V. Gusca. Internet: http://nectonlab.org/

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 852

error: Kopírování zakázáno!