Básníci dříve než Kolumbus?

Učebnice dějepisu nám rozdělují lidskou epochu na starověk, středověk a novověk. Epocha novověku začala rokem 1492, na den přesně 12. října, kdy hlídky tří slavných Kolumbových lodí spatřily za prvního ranního úsvitu na horizontu americký ostrov Guanahani. 

Od té doby se také lidstvo přestalo obávat tajemného Atlantského oceánu. Rok 1492 – objevení Ameriky — počátek novověku. Je to všechno pravda? Není to snad omyl? Má rok 1492 vůbec právo na to, aby jím něco začínalo? Co když Amerika byla objevena daleko dříve, třeba někdy ve starověku? Že je to neúnosná myšlenka? O to možná únosnější bude následující hypotéza.

V roce 1936 vyšla v Brazílii zajímavá kniha místního archeologa Bernarda de Silva Ramose (1), která se jmenovala „Národopisy předhistorické Ameriky“. Ramos v ní vědecky dokazuje řadu zajímavostí, do té doby nikde nepublikovaných. Pro nás nejzajímavější je jeho tvrzení, že pevnina Amerika byla známa kulturním národům asijským již 2000 let před Kolumbem. Badatel opírá svá tvrzení o vykopávky, které provedl ve střední Brazílii, přičemž objevil značné množství předhistorických památek. Kromě toho de Silva Ramos rozluštil záhadný nápis na skále Havea ve střední Brazílii: „Tir Fenicie Bedezir – prvorozený Išbaalův!“ Féničané, jak je známo, byli semitští obyvatelé starověké Fénicie a věnovali se hlavně obchodu a plavbě. Od začátku druhého tisíciletí před naším letopočtem vytvořili řadu městských států pod oligarchickou vládou a prováděli velkolepou kolonizaci; založili osady v Africe, Hispanii i na Sicílii.

A nyní si všimněme nápisu „Tir Fenicie Bedezir – prvorozený Išbaalův“. De Silva Ramos dedukuje svou myšlenku z tohoto nápisu a volně ji vykládá asi takto: Nápis provedli Féničané z města Tyros, proto Tir, za vlády syna krále Bedezira Išbaala. Brazilský archeolog dokonce tvrdí, že Féničané vedli se svými americkými koloniemi čilý obchod.

A teď se na věc podívejme z jiného konce, který začíná rovněž ve starověku. Čtrnáct set let před Kolumbem se udála ve starém Římě významná a zajímavá událost. Onoho dne byla na scéně divadla hrána nová Senekova tragédie „Médea“. A tu slyšeli římští diváci tvrzení velmi podivné, které i dnes, po tolika staletích, udivuje svou přesností. Chór totiž ve hře několikrát opakuje, že „přijdou staletí, v budoucnu, kdy Oceán nebude již představovat hranic — objeví se ohromný kraj — a bohyně moře Thetis odhalí nové světy – a ostrov Thulé nebude již poslední na Zemi …“

Víme, že oficiálně se v té době nikdo nepřeplavil přes Atlantik a nikdo nevěděl o existenci Ameriky. Kdo mohl inspirovat Seneku (2), slavného učitele a rádce Neronova, k podobnému výroku? Šlo o pouhou básnickou vizi nebo o jistotu? Víme přece, že Seneka přesně určil směr, kde se nová pevnina rozkládá. A když k tomu ještě kupř. přidáme jeho další zeměpisný objev, totiž přesné určení pramenů Nilu, což mu potvrdili dva úředníci vysláni až do Habeše, pak při trošce odvahy bychom se mohli přiklonit k tomu, že Seneka měl jistotu.

Z čeho však pramenila?

Třeba z fénických pramenů, kterých se Římané zmocnili po vyvrácení fénických států a které mohly dosti dobře shořet při známém požáru Říma. Toto ovšem, až na citaci ze Senekovy Médey, je pouze křehká nevědecká hypotéza.

Držme se však historických pramenů.

Je všeobecně známo, že po Féničanech byli další, koho lákaly mořské dálky – Kartaginci. Odvážný kartaginský plavec Hannon (3) se přeplavil mezi Heraklovýmí sloupy a dal se podél západního pobřeží Afriky na jih. V kraji, kde byla velká „Kouřící hora“, založil pak kolonii. Jde zřejmě o kraj v dnešním Kamerunu a ten je z afrického kontinentu nejblíže Brazílii. A tamní domorodci mohli Kartagincům třeba vyprávět, že za mořem je…

Vytváří se tak další nepodložená hypotéza? Možná, ale v této souvislosti je stejně zajímavá jedna příhoda z punských válek, z níž – zase při trošce odvahy – bychom mohli usuzovat, že Kartaginci díky informacím z rovníkové Afriky věděli o existencí zaatlantické pevniny.

V římských pramenech je totiž – v souvislosti s punskými válkami – zápis o podivném počínáni a zániku jedné kartaginské galéry. Římské galéry velmi pečlivě střežily známou cestu z vlasti na Cínové ostrovy (Kassiteridy – na západním pobřeží Anglie) a při jedné z těchto hlídek Římané spatřili těžce naloženou nepřátelskou galéru, která připlouvala – z Atlantského oceánu! Odkud vlastně ta loď plula? Vždyť zde končil známý svět! Těžce naložená loď nemohla uniknout svým pronásledovatelům, a proto se před zraky jednoho sta Římanů potopila i s posádkou. Proč?

Aby bylo uchováno tajemství cesty za Atlantik?

Ale můžeme jit ještě dál. To, že potomek islandských Vikingů Herjolfr (4) při své cestě z Grónska na rodný ostrov zbloudil a dostal se až k břehům dnešní Kanady, to se už také začíná brát za historický fakt. Avšak to je již středověk. A ten je také plný nejasných narážek na existenci pevniny za oceánem.

Pozastavme se třeba u středověkého vyprávění o opatu sv. Brendanovi (5), který prý nalezl se sedmnácti svými druhy jakýsi nádherný a posvátný ostrov v širém Atlantském oceánu. Vypráví se též o sedmi španělských biskupech, kteří uprchli před Maury a založili na jiném nádherném ostrově sedm měst. Vyprávění se mohou dobře vázat k legendární Atlantidě, kdyby tato ovšem již neměla z mapy zmizet o několik staletí dříve. Může se však také vázat ke kontinentu za Atlantikem, poněvadž v tomto vyprávění již figurují nám tak srozumitelná jména, jako je země brazilská a ostrovy Antilly.

Vyprávění bylo zřejmě tak sugestivní, že donutilo benátské kresliče map, aby zmíněné země zakreslili roku 1367 do svých námořních map. A že tato vyprávění nezůstala jenom při tom a byla všeobecně známa i širší veřejnosti, vidíme z toho, že když se vypravoval italský mořeplavec Giovanni Caboto (6) na své objevné cesty, Španělé si šeptali, že pluje najít ostrov Brazílii se sedmi městy a Antilly.

Kryštof Kolumbus putoval od jednoho dvora k druhému, aby získal finanční pomoc. Je dost dobře možné, že v té době také zavítal na medicejský dvůr ve Florencii a slyšel dvorního básníka Luigi Pulciho (7), jak ve své básni „Morgante Maggiore“ pěje: „Je omylem velkým se domnívat, že za Heraklovými sloupy konec světa je. I dál se může plouti – a jsou tam města, hrady a království – ale neznali ho lidé dříve…“

I zde předbíhá básnická inspirace Kolumba, byť i o jedno desetiletí, neboť, „Morgante Maggiore“ byl prokazatelně napsán mezi lety 1482-83.

Nevíme ovšem, zda Kolumbus byl natolik vzdělaný, aby věděl o existenci starověkého autora Médey, znal-li příhodu z punské války, nebo přišel-li do styku s nějakým vikingským potomkem, či viděl tu benátskou mapu s přesným označením ostrovů Brazília a Antilly, ale dá se usuzovat, že jeho skálopevná vůle plout na západ byla podložena jistotou. Ale třeba přece jenom věděl, že Seneka …

A v tom případě by možná souhlasil, že ten náš novověk vlastně začal již ve starověku.

Odkazy

(1) Bernardo de Azevedo da Silva Ramos. Wikipedia. Internet:  https://pt.wikipedia.org/wiki/Bernardo_de_Azevedo_da_Silva_Ramos
(2) Seneca. Wikipedia. Internet: https://cs.wikipedia.org/wiki/Seneca
(3)  Hannon (zeglarz). Wikipedia. Internet: https://pl.wikipedia.org/wiki/Hannon_%28%C5%BCeglarz%29
(4)  Herjulf Bardsson. Wikipedia. Internet: https://en.wikipedia.org/wiki/Herjulf_B%C3%A5rdsson
(5)  Brendan. Wikipedia. Internet: https://en.wikipedia.org/wiki/Brendan
(6)  Giovanni Caboto. Wikipedia. Internet: https://it.wikipedia.org/wiki/Giovanni_Caboto
(7)  Luigi Pulci. Wikipedia. Internet: https://it.wikipedia.org/wiki/Luigi_Pulci

 ***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 790

error: Kopírování zakázáno!