Albigenští kacíři

V Languedoku, na Poli mučedníků, dnes stojí strohý bílý obelisk (obr.1) 

Languedocké hrabství sahalo od Aquitánie po Provence. Jeho pánové, toulouská hrabata, byli natolik mocní, že se jim přezdívalo „králové Jihu“. Jestliže však na severu dosud vládl katolicismus, na panstvích toulouských hrabat se stále více šířila nebezpečná hereze, pronikající do Francie ze vzdálené Asie.

Albi, Toulouse, Foix, Carcassonne, tak se množil počet těch, kteří byli později nazváni katary (z řeckého katharos = čistý), či Albigenští, neboť poprvé o sobě dali vědět právě v Albi.

„Není jeden, ale dva bohové, kteří soupeří o vládu nad světem – bůh dobra a bůh zla. Nesmrtelná lidská duše se obrací k bohu dobra, ale její pomíjející schránka tíhne k temnému bohu.“

Takové bylo učení katarů. Ve špičatých čepicích chaldejských hvězdopravců a černých oděvech přepásaných provazem kráčeli prašnými cestami Languedoku a hlásali svou víru. To byli takzvaní „Dokonalí“, kteří složili tvrdý slib asketismu.

Ostatní obyvatelé Languedoku však žili běžným, veselým a rušným životem, hřešili jako každý smrtelník a radovali se ze života, což jim nebránilo v úctě dodržovat ona nemnohá přikázání, ke kterým je vedli „dokonalí“.

Nejdůležitější z těchto přikázání zní: „Neproliješ krve“. To bylo kacířství! Kacířství nebezpečné ve všech dobách, jež děsilo mocné tohoto světu snad ještě více než sama doktrína katarů. Přitom však symbol víry a způsob života od sebe nelze oddělovat. Svět existuje věčně, učili kataři, nemá ani počátku, ani konce. Země nemohla být stvořena bohem, neboť to by znamenalo, že Bůh stvořil něco nedokonalého… Kristus — člověk se nikdy nenarodil, nežil ani na Zemi nezemřel, protože evangelický příběh o Kristu je smyšlenkou katolických kněží. Křest je bezcenný, protože se provádí u nemluvňat nemajících rozum a nijak nechrání člověka před budoucími hříchy… Kříž není symbolem víry, ale mučícím nástrojem.

To samozřejmě stačilo k pozvednutí křesťanského světa na křížový pochod proti morové nákaze šířící se z jihu.

Zájmy církve se tu cele shodovaly s tajnými úmysly francouzských králů. Filip II. August a po něm i Ludvík VIII. si už dávno brousili zuby na bohaté toulouské hrabství, jehož připojení ke královské doméně by bylo tak příjemné. A tady jim přím nahrávají pověsti o tom, že Raimund VI., hrabě z Toulouse je kacíř, že neuznává katolické svátosti, odmítá trojici boží, peklo i očistec a pozemský život označuje za Satanův výtvor.

Což muže být ještě příhodnější doba? Není právě teď čas svolat barony a troubit na pochod?

Řím však se zahájením pochodu otálel a měl pro to důvody. Jeden z nich spočíval nejspíš ve skutečnosti, že kataři šířili svou věrouku v největší tajnosti. Vyzvědači nejvyššího pontifika nedokázali uspokojivě zodpovědět ani nejzákladnější z otázek svého pána. Jaké mají albigenští obřady? Kde konají své bohoslužby, mají vůbec nějaké? Nic jistého o katarech se však zjistit nepodařilo. Dost možná to způsobila důležitá, nanejvýš lidská zásada katarů: Tura perjura, secretum prodere noli! (Poniž se a klamej, ale tajemství nevyzrazuj!)

Čím méně se toho však o novém kacířství vědělo, tím strašnější se zdálo.

„Kataři jsou ohavní kacíři!“ volali z kazatelen katoličtí biskupové. „Ohněm třeba je spálit, aby ani sémě nezůstalo.“

Papež Inocenc III. vyslal do Languedoku svého tajného zvěda, španělského mnicha Dominga de Guzmán, který byl později prohlášen za svatého. Dominik, zakladatel dodnes existujícího mnišského řádu dominikánů, se pokusil postavit proti asketismu „dokonalých“ ještě přísnější asketismus spojený se sebebičováním a umrtvováním těla, což však vyvolávalo pouze smích.

Pokusil se tedy přemoci kacířské kazatele silou své výmluvnosti a pochmurnou hloubkou své víry, ale lidé již spasitelské krvi, prolité na Golgotě nevěřili.

Domingo opustil Toulouse naplněn přesvědčením, že strašlivou herezi je možné zlomit jen silou zbraní. Bylo tedy rozhodnulo. Nedávno zřízenou svatou inkvizici svěřil papež do péče řádu dominikánů „psů Páně“. Po zavraždění papežského legáta v roce 1209 vyhlásil křížovou výpravu a král Filip II. August vyrazil k hranicím Languedoku v čele svých baronů a padesátitisícové armády v plné zbroji. Vůdce křižáku Simon z Montfortu, jehož rodovým znakem byl stříbrný kříž, nešetřil ani starce, ani děti.

Inocenc III. umírá a konkláve kardinálů volí nového papeže. Tři králové se vystřídají na francouzském trůně a v Languedoku zatím planou povstání, vyvolaná trestnou výpravou. Pokoření a ponížení obyvatelé Toulouse, Foix, Albi a Carcassone se znovu a znovu chápou zbraní ve jménu nesmrtelných přikázání „dokonalých“.

Dvacet let trvalo hrdlořezům podobným Montfortovi, než se jim podařilo zkrotit zpustošenou, dýmající zemi. Jen v Béziers zavraždili žoldáci najednou 20 tisíc lidí.

„Svatý otče, jak odlišit katary od dobrých katolíků?“ zeptal kterýsi žoldnéř papežského legáta Arnauda de Citeaux.

„Zabíjejte všechny! Bůh už své pozná!“ odpověděl legát a jeho slova navždy vešla do dějin.

Béziers planulo tři dny. Starobylý Carcassonne, pod jehož hradbami vybojovali kataři svoji poslední bitvu, byl téměř srovnán se zemí.

Poslední z „dokonalých“ s malými zbytky vojska ustoupili do hor a našli úkryt v pětihranných hradbách hradu Montségur. Byla to nejen poslední citadela albigenských, ale i jejich svatyně. Hradby a střílny Montséguru byly orientovány přesně podle světových stran a umožňovaly vypočítávat dny slunovratu.

Mezi obránci pevnosti, která se tyčila na vrcholu hory, bylo nejvýše sto vojáků. Ostatní neměli právo držet zbraň, neboť zbraně byly v očích „dokonalých“ nositelem zla. Avšak oněch sto ozbrojenců dokázalo celý rok odolávat 10 tisícům křižáků, obléhajících pevnost.

Síly však byly příliš nerovné. Dokonalí, sjednocení kolem svého zestárlého biskupa – poslední mágové, filozofové, lékaři, hvězdáři a básníci – se chystali k přijetí mučednické smrti.

Jedné noci vyvlekli křižáci na nevelký skalní výstupek katapult a zasypali hrad těžkými kameny, které lze pod zbořenými zdmi Montséguru spatřit dodnes…

Obr. 2 Hrad Montségur

V březnu 1244 Montségur padl a o několik dnů později bylo 210-215 katarů, kteří poslední boj přežili, upáleno.

Čtveřice „dokonalých“ však zachránila hlavní katarskou svátost. Spustili se ze strmých nadoblačných stěn Montséguru a nepozorováni odnesli své tajemné poklady. Ve vyšetřovacím protokolu, který byl pořízen při výslechu správce pevnosti, je zaznamenáno: „Uprchlíci se jmenovali Hugo, Emoel, Eccard a Clamen. Byli to čtyři dokonalí!“

Správce dále na mučidlech vypověděl, že osobně organizoval jejich útěk s poklady, s kterými odnesli všechna tajemství katarů. Veškeré snahy křižáků uprchlíky dostihnout byly marné.

Zbylým obráncům Montséguru bylo slíbeno zachování života, pokud se zřeknou kacířství a uznají církevní svátosti, trojici boží a papeže jako náměstka sv. Petra. Ti, kteří odmítli, byli bez odkladů oběšeni, ostatní však pokorně poklekli a své víry se zřekli. Tehdy jeden z přítomných mnichů poručil přivést psa, kterého měli albigenští na důkaz pevnosti svého odhodlání zřeknout se kacířské víry zabít. Ani jediný ze zkoušených však neposkvrnil svou duši hříchem a neprolil krev nevinného zvířete. Poté byli všichni do jednoho pověšeni.

Starý biskup Bertrand stál připoután u sloupu obložený chvojím a poleny a jeho bílé vlasy tiše čeřil mírný jarní větřík.

Naposledy se před očima starce mihly tvrdé, zmučené tváře „dokonalých“, lesem kopí a halaparten se zaleskly přílby a kříže trestného křižáckého vojska. Pak už se vše rozplynulo v dusivém dýmu planoucí hranice.

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 671

error: Kopírování zakázáno!