Dr. Ludvík Souček : UFO – záhada létajících talířů (II.)

Jak se na UFO díval legendární zakladatel záhadologie v ČSSR?

Létající talíře po druhé světové válce.  

LÉTAJÍCÍ TALÍŘE PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE

S jistotou víme, že se UFO objevovaly na bojištích druhé světové války, zejména v jihovýchodní Asii a v Pacifiku, zkrátka opět všude poblíže oceánu, počítaje v to i Lamanšský kanál. Přibližovaly se k letadlům a opět vzdalovaly; když byly napadeny, zmizely bleskovou rychlostí. Piloti obou stran je považovali za válečné stroje protivníka, i jméno dostaly: Whoo-Fighters.

Ojedinělá pozorování byla za druhé světové války provedena i na souši. Velitel, meteorolog a celá posádka francouzské pevnůstky cizinecké legie v nitru Sahary pozorovala pomalu rotující létající talíř, vznášející se plné dva dny a dvě noci přímo nad pevností. Přirozeně, že tato i ostatní podobné zprávy zanikly v rachotu války.

Whoo-Fighters se znovu objevily na bojišti korejské války. Doprovázely a obletovaly americké „střílející hvězdy“, první sériově vyráběné tryskové letouny západních států, pilotované často pamětníky nezbedných UFO z pacifického bojiště druhé světové války. UFO vůbec jeví nápadný zájem o bojiště, raketové střelnice a oblasti vyhrazené atomovým výbuchům.

PŘÍPAD LODI TACOMA A KENNETH ARNOLD

Dosud vyjmenované případy neměly prakticky žádnou novinářskou publicitu a jejich popisy zmizely na dlouhá léta v přísně tajných archívech generálních štábů. „Talířová epocha“ byla ostatně zahájena také bez publicity. 21. června 1947 zjistila posádka americké lodi Tacoma Harbour Patrol, operující poblíže ostrova Maury Islandu, skupinu šesti obrovských disků ve výši asi 600 metrů. Za dokonale viditelnosti se pět disků pohybovalo v kruhu kolem šestého, který trčel nehybně. UFO pak sestoupily do výšky 150 m zcela beze zvuku, když střední disk explodoval s ohlušujícím výbuchem. Od jiskřivého světla exploze se oddělil temný předmět, který zmizel v moři. Ostatních pět disků velkou rychlostí odletělo.

Vojenská vyšetřující komise nalezla na ostrově několik roztavených zbytků součástek, které se po složité cestě dostaly do jedinečné sbírky majora Quintanelly, shromažďujícího nálezy zřejmě uměle vyrobených součástí, dopadajících na zemský povrch, podle podrobného prozkoumání nepocházejících ze žádného kosmického tělesa, vypuštěného velmocemi. Komise vyšetřující podivný případ hlídkové lodi netušila, že tentýž den a tutéž hodinu, kdy zasedá, dostanou UFO svou první a trvalou publicitu. 24. června 1947 se zrodila talířová horečka. U její kolébky stál dvaatřicetiletý obchodník Kenneth Arnold. Na cestě soukromým letadlem spatřil devět létajících talířů, seřazených ve formaci tvaru V, pohybujících se rychlostí blízkou 2 000 km/hod, kolem druhé nejvyšší hory Spojených států Mount Rainieru. Arnold informoval federální policii a na titulních stránkách novin se objevily palcové titulky.

Novinářská senzace však ještě neznamenala paniku, ačkoli v rychlém sledu byly UFO spatřeny na mnoha místech. 23. července 1948 o něm podali zprávu piloti letadla DC 3 z Texasu, v r. 1950 kapitán Adickes, pilot pacifické civilní linky, v r. 1952 důstojníci britského královského letectva z letiště v Yorku atd. atd. atd. Případů byly desítky, stovky a připočítáme-li i zprávy veřejnosti, které je nutno brát přinejmenším z 99% s rezervou, tedy tisíce a desetitisíce. Panika vypukla teprve tehdy, když došlo k prvému neštěstí.

PŘÍPAD KAPITÁNA MANTELLA

Kapitán Mantell, zkušený válečný pilot, zahynul 7. ledna 1948 při stíhání jednoho ze tří létajících talířů, vznášejících se nad letištěm Fort Knox. Létající talíře viděl nejen všechen pozemní personál v čele s velitelem letiště plukovníkem Hixem, ale i dva ze tří pilotů, pronásledujících UFO na spolehlivých vrtulových stíhačkách. Kapitán Mantell zmizel v mracích a trosky jeho na kusy rozervaného letadla byly nalezeny rozesety na ploše několika čtverečních kilometrů.

Tenkrát došlo patrně poprvé k úmyslnému zkreslování zpráv a blokování informace o létajících talířích. Americké vojenské úřady prohlásily, že vrak letadla byl nalezen vcelku málo poškozený a že kapitán Mantell zahynul udušením – což je prvá lež. Letadlo bylo v pravém slova smyslu rozloženo na kousky, z kapitána Mantelia byly nalezeny jen ubohé zbytky a je vyloučeno, aby tak zkušený letec zahynul smrtí, které se dovedou vyhnout i začátečníci. Zároveň bylo oznámeno, že kapitán Mantell a ostatní dva piloti stíhali kotouček Venuše. Absurdita tohoto vysvětlení donutila příslušná místa k opravě. UFO prý nebylo ničím jiným, než meteorologickým balónem. To byla druhá lež. Kapitán Mantell jasně udal rychlost tělesa na 300 a za několik okamžiků na 600 km/hod, a jeho rozměr odhadoval na 200 m v průměru. Druhý pilot, který UFO spatřil, hlásil radiotelefonem, že se „to podobá kapce rtuti“ a že je to „ohromné veliké“. Domnívám se, že velitel letiště plukovník Hix, pracovníci radarů a hlídky nebyli potěšeni, když se dozvěděli, jaké idioty z nich oficiální zpráva dělá … Třetí lží byl přepis magnetofonového pásku, který zaznamenal rozhovor s piloty. Řada důstojníků po odchodu z činné služby potvrdila, že poslední Mantellova slova byla: „Proboha, vždyť v tom jsou lidé.“ Pak už se ozval jen třesk výbuchu a radiotelefon zmlknul. Tato poslední slova byla vojenskými úřady Spojených států potlačena.

LÉTAJÍCÍ TALÍŘE NAD WASHINGTONEM

Řádění UFO pokračovalo. Nejvíce vzrušil Ameriku případ z 20 7. 1952, kdy se nad Washingtonem v 00.40 hod ocitlo na všech obrazovkách radarů, chránících hlavní město Spojených států, sedm cílů diskového tvaru. Objevily se mezi jednou a druhou otáčkou radarového zařízení, přilétly tedy během 10 vteřin. Obsluha radarů se domnívala, že má halucinace, a protože na obrazovce zároveň zjistila, že se jeden z kruhových cílů těsně přilepil na letoun pravidelné dopravní linky, požádala pilota, aby se kolem sebe pořádně rozhlédl. Vzápětí hlásil zděšený pilot, že ho sleduje obrovský lesklý létající talíř, vrhl na něj světlo přistávacích reflektorů, osvětlený talíř během tří vteřin zrychlil let z 200 na 1 600 km/hod a zmizel v temnotách. Důstojníci letectva přivolaní k radarům povolali z blízkého vojenského letiště stíhače, tryskové starfightery, které s forsáží, maximální rychlostí, přiletěly k Washingtonu. Když se přiblížili tak blízko, že je radary zachytily, odlétly UFO fantastickou rychlostí z dosahu radarů. Za půl hodiny byly stíhačky nuceny přistát pro vyčerpání pohonných hmot. Netrvalo ani pět minut a UFO byly nad Washingtonem znovu, jedno z nich dokonce sledovalo stíhačky až k cílovému letišti. Obsluha radarů netrpělivě očekávala rozednění V prvním šerosvitu vyběhli důstojníci na plochou střechu radarové budovy a spatřili nad Washingtonem několik houpavě se pohybujících létajících talířů, které za několik minut velkou rychlostí odletěly k severu. Toto pozorování potvrdila řada nahodilých chodců, kteří přirozeně o poplachu na radarové stanici neměli ani tušení a sdělili svůj zážitek nejbližší policejní stanici…

A UFO poletovaly nad celým světem dál. Od r. 1955 se jim zřejmě zalíbila Jižní Amerika. UFO tam byly spatřovány téměř denně, některé s „pravidelným jízdním řádem“, jiné nad obrovskými požáry, zuřícími r. 1963 v Páraná, kde je přesné a podrobně popsali Indiáni, rozhodně neseznámeni s panikou, zachvacující světový tisk. Rada lidí, mezi nimi kapitán brazilského letectva Chrisologos Rocha, spatřila létající talíře vynořovat se z vln Atlantického oceánu.

SESTŘELENÍ LÉTAJÍCÍHO TALÍŘE

Když jsem četl zprávu o smrti kapitána Mantella – tenkrát jsem se ještě o létající talíře nijak zvlášť nezajímal a v souhlase s oficiálními komentáři našeho tisku jsem je, jak se na ukázněného občana sluší, považoval za další z nevyčerpatelné pokladnice triků sice poraženého, ale ještě se cukajícího imperialismu – měl jsem nepříjemný pocit, podobný pocitu páně Povondry při čtení prvého článku o střetnutí Čapkových Mloků s lidmi na opuštěném atolu Tichého oceánu. Podstatně nepříjemnější pocit mne zachvátil r. 1950, když indiskrecí amerických leteckých důstojníků proskočil některými novinami článek o sestřelu létajícího talíře americkým bombardovacím letadlem v druhém trojúhelníku smrti. Oč šlo?

V r. 1947 bylo přesunuto na zdvořilostní návštěvu z USA do Anglie několik bombardovacích letadel. Při zpáteční cestě jejich posádky pozorovaly několik létajících talířů a jeden z bombardérů zmizel za nevysvětlitelných okolností u Bermud. V oblasti Bermud byly soustavně pozorovány UFO a v lednu 1948 pohltily vlny oceánu další letadlo civilní linky, aniž se nalezly sebemenší stopy katastrofy. V r. 1949 zahubil trojúhelník smrti, jak už se mu tehdy začalo říkat, dvě další letadla osvědčeného typu Avro-tudor. Nebylo zachyceno volání o pomoc, nebyly nalezeny trosky, jen letadla, pátrající po obětech, spatřila několik létajících talířů, které bleskurychle zmizely jednak za obzorem, jednak ve vlnách oceánu. Seriál neštěstí dovršila nevysvětlitelná zkáza obřího dopravního letadla Globe-master, jež patrně havarovalo přesně tam, kde všechny stroje ostatní.

To byl první trojúhelník smrti. Druhý trojúhelník smrti vznikl v těchže letech u pacifického ostrova Guamu. Bermudské zkušenosti přinutily americké vojenské letectvo, aby nad těmito místy soustavně hlídkovalo. A tam také prý došlo k sestřelu létajícího talíře, který se po zásazích potácivě snes! na hladinu moře, kde zmizel.

A abychom nezůstávali jenom u západních zpráv. Měl jsem před několika měsíci příležitost hovořit s velitelem jedné z radiolokačních jednotek. Řeč došla i na UFO. Zeptal jsem se, zda také u nás byly pomocí radiolokace, tj. radarů, létající talíře zjištěny. Dotyčný podplukovník se chvíli vykrucoval – podotýkám, že tehdy ještě Sovětský svaz zdaleka nezřídil Ústav pro výzkum UFO – a pak se přiznal, že ano, že mnohokrát zjistili velmi rychle létající objekty, které se vymykaly všem dosavadním pozorováním letadel, tahu ptáků i „nahrávaným“ cílům, jimiž se občas baví naši západní sousedé Dotěrně jsem pátral, proč o tom nikdo nic neví. „To je utajení z milosrdenství,“ prohlásil můj milý spolupacient. „Nechceme vzbuzovat paniku.“

Mohl bych vyjmenovat a popsat stovky dalších pozorování. Rozumějte mi, prosím, dobře: ne zprávy starých dam, penzistů, nočních hlídačů a majitelů párkařských stánků, kteří zjistili přelet čehosi přes oblohu nebo doufali v jistou publicitu. Existují doložené zprávy odborníků, kteří se jejich zveřejněním vydávali ve vážné nebezpečí, že budou považováni za lháře nebo choromyslné, případně že budou zbaveni funkcí pro prozrazení tajemství, jímž byly zahaleny všechny zprávy o UFO v západních státech od vydání „hlášení číslo 14“ z 15. května 1955, kdy ATIS (letecká technická zpravodajská služba amerického letectva) přísně zakázala všem vojenským osobám hovořit nebo psát o UFO pod trestem ztráty svobody do 10 let vězení a navíc pokuty od 10000 dolarů. Zároveň však generál Norstad vydal jednotkám taktického letectva NATO rozkaz, aby piloti při letech nad evropským prostorem sledovali výskyt UFO zvláště ve výškách nad 12000 m. Velitel americké protivzdušné obrany generálmajor Roger Ramey řekl na shromáždění pilotů: „Chlapci bedlivě je pozorujte, kdykoli se s nimi setkáte, ale nikdy po nich nestřílejte.“

Domnívám se, že není třeba vypočítávat další příklady.

Toto je tedy „nynější onemocnění“ chorobopisu létajících talířů.

Pokračování příště

 

Navštivte :

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 068

error: Kopírování zakázáno!