Ley-lines – přehodnocení problematiky

Sedmdesát let poté, co Alfred Watkins informoval o svém objevu existence ley lines, se jeho prostá vize změnila do matoucí a spletité sítě iluzí, klamů a pověr.

Dnešní psychotronici vnímají ley-lines jako linie globální energetické sítě, naprosto odlišně od Watkinsovy originální vize a neznají jeho základní učení. V posledních letech doznala tato teorie významného posunu. Dnešní populární pojetí ley-lines není schopno vysvětlit podstatu tohoto jevu.

V roce 1925 Alfred Watkins zveřejnil svůj objev ley-lines. Všiml si, že starověká pohřebiště, mohyly i dnešní kostely lze spojit do přímek, navíc, místní názvy těchto bodů mají ve svém základu slovo “ley”, od kterého také svůj objev pojmenoval.

Byl to obchodník a jako takový trávil většinu času na cestách – proto své ley-lines vysvětlil jako pozůstatek prehistorických obchodnických cest.

Watkinsonovo učení vyvolalo aktivitu dalších hledačů, kteří se s mapou a pravítky rozběhli po anglickém venkově a posléze založili Klub hledačů ley-lines. Od počátku však byli ve sporech s oficiálními archeology, kteří nesdíleli jejich názory.

Když se po válce začaly objevovat létající talíře, znamenalo to novou pobídku pro badatele ley-lines. Francouzští badatelé v oblasti UFO zanesli na mapu jejich výskyt a zjistili, že tvoří také přímé linie. Toto zjištění vedlo ufologa Aime Michela k sepsání knihy “Flying Saucers a and the Straight –Live Mystery” (Létající talíře a záhadné přímky) v roce 1958. Ve Velké Británii zase Tony Wedd, bývalý pilot RAF a nadšenec létajících talířů, publikoval tenkou brožuru “Skyways and Landmarks” (Nebeské cesty a pozemské mezníky) v roce 1960, ve které poprvé spojil problematiku ley-lines a létající talíře tím, že vyslovil domněnku o tom, jak UFO využívá energii siločar ke svému pohonu, kloužou po nich jako magnetický vlak po magnetické dráze, nebo že místa křížení jsou pro ně navigačními místy.

Dva kolegové Tonnyho Wedda, Philip Heselton a Jimmy Goddard se rozhodli oživit Klub ley-lines, jeho propojením s problematikou UFO. Goddard publikoval toto učení v ufologickém časopise v roce 1964.

V roce 1965 profesor Gerald Hawkins zjistil, že stavitelé Stonehenge museli mít praktické astronomické znalosti a byli schopní díky němu předpovídat např. zatmění Slunce.

Jeho kolega profesor Alexander Thom sestavil přehledy megalitických památníků celé Velké Británie a pokusil se ukázat je jako výsledek pokročilé matematické a astronomické dovednosti jejich tvůrců.

watkins

Další inspirací byl román okultního spisovatele Diona Fortune z roku 1939, který propojil problematiku ley-lines s energetickými silovými centry. Ortodoxní badatelé ley-lines jej však považují za zhoubu svému vážnému výzkumu.

A to je dnešní stav – eklektická směsice názorů o ley-lines, UFO a energetické podstatě linií.

Podle původních názorů proutkařů jsou menhiry umístěny na průsečících dvou nebo více podzemních toků, které v 70. letech převzal francouzský badatel Paul Devereux.

V roce 1950 Guy Underwood převzal tyto názory a rozšířil je tím, že prohlásil, že může odhalit komplexní energetickou síť pod megalitickými památníky, hrady, starými cestami a pohanskými kultovními místy. Underwoodovy myšlenky povzbudily novou vlnu nadšenců, kteří prohlašují, že jsou schopni odhalit neznámé zemské síly u starověkých posvátných míst.

Tyto myšlenky podpořil Tom Graves v roce 1978 v knize “Kamenné jehly”. V ní se pokusil se ověřit poznatky vlastním proutkařským výzkumem. Prohlásil, že silové line vedou nejen pod zemí, ale i nad ní u Rollright Stones v Oxfordshire.

Paul Devereux, nepohodlný svými myšlenkami a podporou pro energetické linie v oficiálních archeologických a vědeckých kruzích, kteří vidí v moderním učení o ley-lines míchanici nesmyslů, se rozhodl podnítit výzkumný program, ve kterém by za pomoci vědeckých metod mohlo ověřit, zda v liniích skutečně proudí zemská energie.

Po deset let se v rámci Projektu Dragon u megalitů v Rollright Stones i jinde umísťovaly vědecké měřící přístroje, a zjišťovaly se magnetické odchylky. Závěry ve zjištění změn geomagnetického pole, přirozeného radioaktivního pozadí a měření ultrazvuku neposkytly žádoucí důkazy pro neznámou zemní energii a už vůbec ne pro proutkařskou energii Toma Gravese. Celý projekt byl podrobně popsán v knize Paula Devereux “Místa síly” v roce 1990.

Tak kde je vlastně podstata ley-lines? Nalezení odpovědi znamená jít zpět k základům, dostat se tam, kde se začalo. Přímky na povrchu Země jsou nacházeny všude na světě a pokud budou zkoumány precizně, mohly by se najít jejich společné znaky, což by přispělo k jejich vysvětlení.

Nejznámější přímé linie jsou v Nazca v Peru. Některé tyto linie spojují pohřebiště, jsou tedy v souvislosti s dávnými kulty. Podobné rovné dráhy lze nalézt na bolivijském altiplanu, zkoumány Tony Morrisonem v roce 1970 a horlivě se chopil Watkinsnova učení o ley-lines, aby dokázal jejich existenci i mimo Británii. Stejně jako Watkinsnovy linie bolivijské dráhy směřují od vyvýšenin k jednotlivým svatyním, dnes všechny zasvěcené křesťanským svatým.

Dávné rituální cesty byly objeveny v Novém Mexiku díky infračervenému satelitnímu snímkování. Tyto cesty vedoucí od starověkých sídlišť a posvátných staveb známých jako kivas, vznikly vyčištěním cest od kamenů a poskládáním podél cest. Některé silnice spojují některá místa a jiné končí v poušti, z čehož vyplývá, že jejich primární funkcí nebyla běžná přeprava.

Ve staré Číně byly přímé linie v přírodě považovány za nešťastné. Cestovat podél rovných cest bylo škodlivé, a přinášelo to neštěstí. Starověké čínské umění feng shui, bylo primárně spojeno s vhodným umístěním hrobů, ačkoli to bylo později přizpůsobeno ke stavbě obytných domů.

A co linie nalezené v Británii? Rovněž spojují starověké mohyly u Stonehenge i Woodhenge. Podobné pohřební cesty lze nalézt v Anglii jako cesty k pohřebištím. Některé Watkinsnovy linie mohou být interpretovány jako středověké pohřební cesty využívané v pohřebních rituálech.

I jinde v Británii a Evropě se linearita ukazuje v kamenných řadách. Ve francouzské Bretani roztroušené řady megalitů nebo kamenné kruhy prý ohraničovaly posvátný prostor, který byl spojen s pohřebními kulty. Funkce kamenných řad je neznámý. Mohly být rituálními cestami, využívaných při pohřebních průvodech ?

Také vikingské kultovní cesty vedly přímo k pohřebištím, a mrtví náčelníci byli neseni podél těchto rovných ceremoniálních cest k místu jejich poslednímu odpočinku. V Holandsku, středověké tzv. smrtelné silnice lze ještě v krajině nalézt a podél nich byli mrtví neseni k hřbitovu. Je známé, že v některých případech bylo zakázané nést mrtvolu na další silnici. Cesta musela být rovná. Jinde bylo stanoveno, jaká má být šířka cesty. I v Německu byly nalezeny cesty, známé jako “silnice ducha”. Tyto pohřební cesty byly často rovné, ale ne vždycky. I zde byly některé rovné silnice ve středověku vedeny od kostelů. Tyto linie pak tvořily základ plánů středověkých měst.

Co tedy spojuje ley-lines ? Lze nalézt smrt, posvátný prostor a rituální průvod. Linie v Nazce byly rituálně uklizeny, podobně byly upravovány v severní Evropě. Rituál rozsáhlých posvátných cest se vyskytuje v kultuře Indiánů Kogi v Kolumbii. To bylo např. předmětem filmu Alana Ereira v 1990, kde byly ukázány mapy, megality, které stojí na kříženích rovných cest. Navíc kameny ukazovaly umístění neviditelných cest, které existovaly jen v duchovním světě. Po těchto cestách šli adepti Kogiů, známí jako mamas, kteří se starali o duchovní vývoj kmene. Součást kogijské kosmologie zahrnuje rituální použití drogy coca, šamanské astrální cestování a tradiční sepětí s přírodou, zachovávající ekologickou rovnováhu v prostředí. Toto je ještě živá tradice.

V tradičních domorodých společnostech přímé linie měly usnadnit duchovní cestování a spletité čáry nebo kruhové stopy měly navodit potřebnou náladu. Proto středověké použití čarodějné láhev a skandinávská rybářská tradice, kdy rybáři, než vyplují na moře, prochází kamenným labyrintem, aby zlá nálada zůstala na břehu. Australští Aboriginové používali nit vyrobenou z vlákna hmyzu, kterou kreslili ducha nemocné osoby, tak, aby se vrátil zpět ke jejich tělu. Sibiřští šamani také používali červenou nit ve svých ceremoniích. Domorodci v Kalahari chodí po cestě v rytmu tance, který navozuje mimotělesnou zkušenost (out-of-body experiences). Jádrem k řešení tohoto učení je zřejmě v dávném šamanismu.

Šaman podstoupí symbolickou smrt, aby vstoupil do duchovního světa. Zatímco tam on nebo ona cestuje podél stejných cest jako jeho mrtví předkové. Šaman vstoupí do duchovního světa přes změněný stav vědomí v transu a vstoupí do OOBE. Tento šamanský let duše nad zemí vypadá, že má byl přeložený na jistých symbolických krajinách v formě rovných politických angažovaností a cest. Jiné linky takové jako víla povolení a neviditelné duchové silnice z Kogi byl pojmový spíše než lékařská prohlídka – existující jediný v lidové mysli.

Kde je tedy podstata ley-lines? Watkins v nich viděl pozůstatek archaických duchovních drah, středověkých zaniklých zvyklostí a církevních cest a aplikoval na ně svou osobní zkušenost. Desítky let divokých spekulací pohřbily jeho originální vizi.

-sl-

***

 Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 040

error: Kopírování zakázáno!