Objevení hrobu krále Tutanchamóna 26.listopadu 1922 způsobilo světovou senzaci.

Byl to nejbohatší, dodnes nepřekonaný nález v dějinách archeologie.

 

 

 

 

Carterovo vlastní vyprávění o druhé sezóně vzbuzuje dojem, že práce postupovaly poměrně hladce. Ve skutečnosti však trvalo Carterovi 80 dní, než rozebral schrány tak, aby mohl prozkoumat, co je uvnitř; jeho temperament při tomto zdržení často vzplanul. Potom uplynulo celých deset měsíců, než se objevila mumie, deset měsíců plných krajně choulostivé, vyčerpávající práce, výbuchů hněvu a rozepří, soudních přelíčení, potlačovaných skandálů a politických různic.

Rána dopadla 13. února 1924. V té době už Carter úspěšně pronikl až k sarkofágu. Nejprve musel rozebrat vnější schránu či baldachýn. Za ní byly dveře druhé schrány. Když se otevřely ty, zaplanuly za nimi zlatem dveře třétí sehrány a za nimi čtvrté, s výraznou skupinou hieroglyfů, které jako by citovaly slova samého krále: „Včerejšek jsem viděl, zítřek znám."

Obr.1 Dva pokusy o rekonstrukci Tutanchamonovy tváře

Za čtvrtou schránou spočíval nádherný pískovcový sarkofág se žulovým víkem. Konečně 12. února v přítomnosti Lacaua a různých hodnostářů bylo soustavou lan zdviženo i toto dvoutunové víko. Pod ním vyplňovala celý vnitřek sarkofágu zlatá podobizna chlapeckého krále, slavnostně zářící ve světlech reflektorů. Bylo to svrchované dílo uměleckého řemesla, zhotovené z pozlaceného dřeva vykládaného fajánsí, sklem a poldrahokamy.

Než úředníci týž den odjeli, probral s nimi Carter přípravy na tiskovou konferenci, která se měla konat nazítří. Mimochodem se zeptal, zda by bylo přijatelné, aby hrobku navštívily manželky archeologů. Nikdo nic nenamítal. Ale hned ráno přišel dopis informující Cartera, že ministr veřejných prací je proti. Carter vtrhl do hrobky a ukázal „potupné" sděleni svým kolegům. Byli udiveni a rozezleni jako on. Okamžitě sepsali oznámení Lacauovi, ministru veřejných prací Morcosovi Bey Hannovi a veřejnosti vůbec, že hrobku zavřou a přestanou pracovat. A také to udělali. Carter zamkl hrobku i laboratoř a vzal s sebou jediný existující svazek klíčů; tuny kamene zůstaly viset nad zlatým Tutanchamónem.   

Carter a jeho lidé si nebyli vědomi netaktnosti svého počínání. Neuvědomovali si, že celý Egypt by se vzbouřil, kdyby se dozvěděl, že cizinky směly vstoupit do hrobky dávno před tím, než se tam dostal, jediný prostý Egypťan. Byli v zajetí překonaných představ kolonialismu, elitářství a vědeckých privilegií.

Vláda reagovala rychle. Dva dny po začátku „stávky" šel Carter do hrobky, ale vojáci mu zabránili vstoupit. Brzy nato zámečníci násilím otevřeli vrata z ocelových mříží a vládní zaměstnanci opatrně spustili žulové víko na sarkofág. Morcos Bey Hanna Cartera informoval, že jeho koncese na běžnou sezónu je zrušena.

Carter se obrátil na smíšený soudní dvůr v Káhiře a za svého advokáta si vybral Angličana F. M. Maxwella. Byla to volba nešťastná. Maxwell působil kdysi jako britský žalobce v procesu, v němž byl Morcos Bey Hanna odsouzen pro velezradu. Když před tribunálem Maxwell shrnoval své argumenty a dokazoval, že Carter byl z právního hlediska vlastníkem, vyjádřil se, že ho vládní činitelé „násilím zbavili jeho vlastnictví jako bandité".

V soudní síni se strhla vřava. V arabštině je slovo bandita jednou z nejhorších urážek. Egyptský tisk psal, že pohana člena vlády se vztahuje na všechny Egypťany. Morcos Bey Hanna vydal prohlášení, že jeho ministerstvo nebude nikdy jednat s Carterem, i kdyby mu to soud uložil.

Když se o této epizodě dozvěděl Herbert Winlock, byl velmi znepokojen. Rozhodl se dostat Cartera ze země. Carter měl sjednaný plán přednáškového turné po Americe, a třebaže teď chtěl tuto akci zrušit, Winlock ho přesvědčil, aby závazkům dostál. Tak 21. března 1924 Carter odejel z Káhiry, aniž věděl, zda ještě Egypt uvidí.

Aféra však dosud neskončila. Zvláštní egyptská komise vedená Lacauem prováděla inventuru hrobky a skladovacích prostorů. Zjistila, že všechny objekty byly řádně opatřeny nálepkou a osobně Carterem očíslovány na třech oddělených místech: zvenčí na každé krabici, znovu uvnitř a ještě potřetí v záznamní knize. Na komisaře zřejmě udělaly Carterovy pedantické metody dobrý dojem.

Potom - až úplně vzadu ve skladovacím prostoru, vedle hromady prázdných beden se značkou vinařské firmy Fortntim a Mason - přišli na bednu s nápisem „Červené víno". Uvnitř byla dřevěná hlava, téměř v životní velikosti, v tak jemném barevném provedení, že se zdálo, jako by dýchala. Hlava se vynořila z málého podstavce ozdobeného vyřezávanými květy posvátného nilského modrého lotosu.

Užaslý Lacau se pokoušel uklidnit své kolegy - zdůrazňoval znovu a znovu, že musí být nějaké logické zdůvodnění toho, proč Carter uschoval hlavu na tak podivném místě, bez poznámek a čísel, jimiž opatřil všechny ostatní kusy. Ale Egypťané žádali, aby byl okamžitě zaslán protestní telegram egyptskému premiérovi.

Winclock uvědomil Cartera o nálezu pomocí číselného kódu, který si už před lety domluvili pro případ naléhavé potřeby. Carter odpověděl, že tento objekt patřil k materiálu, který objevil v suti ze vstupní chodby. Jeho alibi však nebylo přesvědčivé. V prvním svazku Carterovy knihy "Hrob Tutanchamónův", která vyšla o šest měsíců dříve a v níž podrobně popsal všechny předměty nalezené v suti pod schodištěm, není o lotosové hlavě ani zmínka.

Nicméně egyptská komise jeho vysvětlení přijala a - jak zaznamenává Winlock - Lacau „s tím byl navýsost spokojen, protože to mimo jiné znamenalo, že hlava patři bez diskuse Káhirskému muzeu". V polovině dubna začal Winlock doufat, že Tutanchamónova zlá hvězda zapadá a že bude moci přesvědčit „všechny advokáty, aby zůstali stranou a nechali volné ruce dvěma archeologům" - Lacauovi a jemu.

WinlockoVo snažení o obnovu koncese bylo málem korunováno úspěchem, když se přihodila jiná věc. V prvních dnech června dostal Carter v závěru svého nesmírně úspěšného zájezdu po USA od svého nakladatele prvních pět výtisků pamfletu, který tajně psal. Tato brožurka byla prudkým útokem proti egyptské vládě, správě starožitností a Lacauovi, jehož metody Carter charakterizoval jako „hrozbu celé budoucnosti archeologie v Egyptě".

Winlock dostal jeden výtisk zčistajasna 1. července 1924, téhož rána, kdy ve své kanceláři v Metropolitním muzeu čekal Carterovu návštěvu. Neviděli se už měsíce. Winlock rychle knížečku prolistoval a znechuceně se přesvědčil, že Carter v ní vypsal všechno - včetně kódovaných telegramů, důvěrných dopisů a poznámek - o Winlockově úloze při potlačování skandálu kolem sochy v bedně od vína. Byla to otřesná rána jeho reputaci archeologa.

Když Carter přišel, byl přímo zděšen přítelovou reakcí. Winlock Carterovi řekl, že po vydání té brožurky už s ním nechce mít nic společného. Chladně mu sdělil, že jeho chování v celé záležitosti bylo výstřední a neohrabané a tento pamflet že je poslední kapka. Podle jeho názoru nebude smět Carter už nikdy v Egyptě pracovat na vykopávkách, pokud nebude úplně kapitulovat před egyptskými požadavky. Carter jen lapal po dechu.

Hněv starého přítele ho hluboce zdrtil. Cartera patrně ani nenapadlo, že by se Winlock mohl cítit zaskočen zveřejněním kompromítujících informací ohledně schované lotosové hlavy. Rychle se však vynasnažil zastavit další rozšiřování pamfletu a pak zůstal ve svém hotelovém pokoji až do chvíle, kdy se mohl nalodit k cestě dómů. V rozhovoru s ředitelem Metropolitního muzea Edwardem Robinsonem, který náhodou cestoval na téže lodi, Carter uznal, „že udělal a řekl plno hloupostí, kterých upřímně lituje; na některých má vinu špatná rada, na jiných napětí, kterému byl vystaven a které mu znemožnilo uvažovat jasně a klidně." Když Robinson viděl, že Carter je ve smířlivé náladě, doporučil mu, aby se egyptské vládě omluvil a umožnil si tím dokončení práce v hrobce.   

A tak, když se loď blížila k anglickým břehům, dospěl Carter k rozhodnutí zanechat svého dlouhého boje. Vyčerpaný a skleslý načrtl dopis i Lacauovi, v němž se vzdává „s konečnou platností všech kroků, požadavků nebo nároků jakéhokoli druhu, jak pokud jde o hrob Tutanchamónův, tak pokud jde o předměty z něj."

Když se Howard Carter vrátil 25. ledna 1925 do Údolí, byl mu obřadně předán duplikát svazku klíčů od hrobky i laboratoře. Okamžitě provedl s Pierrem Lacauem inspekci obsahu pohřební komnaty. Ničím nebylo hnuto. Vyjádřil Lacauovi své uspokojení a ten mu zase tiše řekl, jak je rád, že se vrátil. Bylo to krátké, soukromé smíření.

Od toho dne po celých osm let úmorné práce, probíhající stejně jako dříve v otupujícím vedru, větru a prachu Údolí, se nechal Carter jen zřídkakdy unést svou impulsívní povahou. Plně se pohroužil do systematických povinností archeologie.

Prvním Carterovým úkolem bylo zvednout víko pozlacené rakve, kterou objevil rok předtím. Našel uvnitř něco, co vypadalo jako druhá rakev, pokrytá jemnými plátěnými rubáši a girlandami květů. Carter rubáše shrnul a měl před sebou „nejvybranější umělecké dílo starověkých výrobců rakví, jaké kdy kdo viděl." Víko druhé rakve, stejně jako první, zpodobňovalo mladého krále jako boha Osirise. Bylo však mnohem bohatěji provedeno.

Když odtrhli víko druhé rakve, ocitla se před Carterovýma očima nová podobizna člověka. Zahaloval ji závoj pavučinových rubášů. Shrnul dozadu tkaninu i složité korálkové a květinové ozdoby kolem krku a odhalil podívanou, která skutečně brala dech. Třetí rakev, přes 180 cm dlouhá, byla zhotovena ze zlata, místy 12,5 mm silného. Carter říká, že to byla "neuvěřitelná masa ryzího zlata."

Zdvihl pak víko třetí rakve a tam ležela mumie krále, obtažená krunýřem ze zlata a mozaiky. Na střízlivém pozadí plátna majestátně zářila zlatá králova maska v životní velikosti - nesporně jeden z nejkrásnějších portrétů, které kdy člověk ve svých dějinách vytvořil.

Když byla mumie konečně na světě, pustil se Carter do práce kromobyčejně zvláštní. Se skalpelem nabroušeným jako břitva prořezával za spolupráce profesora anatomie káhirské Egyptské univerzity ztuhlé plátno první vrstvy, aby objevil skutečný zlatý poklad - královský diadém, zlatý pektorál, nůž a pochvu z ryzího zlata. Na vyschlých zkřížených pažích bylo navlečeno 13 náramků. Když se prořezal všemi vrstvami obalů, našel 143 nádherných šperků, ozdoby amuletů a doplňků.

Jemnými sobolími štětečky bylo smeteno posledních několik úlomků zpuchřelého tkaniva. Konečně se ukázala tvář samého Tutanchamóna. Král musel být velice krásný. Když Carter držel jeho hlavu v rukou, měl najednou pocit, že se přenesl do doby, kdy mladý faraón žil. Byl to strhující zážitek.

Koncem února 1932 Howard Carter vynesl poslední předměty z hrobky a dohlédl na jejich převoz do Egyptského muzea v Káhiře. Bylo to skoro deset let ode dne, kdy udělal nejpozoruhodnější archeologický objev v dějinách.

Týž rok na jaře se vrátil do Anglie. Za rok onemocněl a patrně se už nikdy docela nezotavil. Vrátil se sice ještě několikrát do Egypta, ale do žádné vykopávky se už nepustil. Dne 2. března 1939, na polovině cesty k sedmému životnímu křížku, zemřel. Ná pohřeb mu přišla hrstka lidí, mezi nimi lady Evelyn Herbertová-BeauchampoVá.

Carter nikdy nenašel žádné dokumenty, které by vysvětlovaly tajemství toho, proč Tutanchamón zemřel tak mladý. Je ale možné, že na nějakém skrytém koutě Údolí králů čekají na svého objevitele.

Archiv ZAZ


***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 390