Objevení hrobu krále Tutanchamóna 26. listopadu 1922 způsobilo světovou senzaci.

Byl to nejbohatší, dodnes nepřekonaný nález v dějinách archeologie 

 

 

 

 

Inspektor Engelbach byl 27. listopadu služebně zaneprázdněn, a tak poslal k polednímu za sebe místního inspektora starožitnosti. Do té doby už nebylo ani stopy po včerejší návštěvě v hrobce.

Zpráva o objevu se po Egyptě přímo rozletěla. Začaly se šířit i poplašné zvěsti, například že v Údolí přistála tři letadla a poklady odvezla. Aby zabránili takové panice, uspořádali Carnarvon a Carter 29. listopadu oficiální otevření hrobky, aniž požádali správu starožitností o povolení.

Tento chybný krok ještě zhoršili tím, že pozvali jen jediného zástupce tisku, Arthura Mentona, vedoucího kanceláře Times v Egyptě a Carterova přítele. Žádný egyptský novinář a žádný jiný představitel evropského nebo amerického tisku se na objev nesměl podívat. Touto taktickou chybou si Carnarvon a Carter znepřátelili právě ty lidi, jejichž sympatie by byli později potřebovali.

Carter si brzy uvědomil, že na něho čekají léta úmorné práce. Dát do pořádku jen jediné královské roucho zdobené stovkami zlatých mincí trvalo dva měsíce. Muselo se udělat bezpočtu věcí, než mohl pohnout i tím nejmenším předmětem v předpokoji. Musel se zásobit konzervačními a obalovými materiály a sehnat odborníky na konzervační práci.

Neměl v úmyslu obrátit se' na pracovníky správy starožitností. Jejich kvalifikace byla sporná a názorově se s nimi Carter neshodl. Neuvažoval ani o tom, že by si vyžádal pomoc Britského muzea. Rozhodl se jednoznačně pro Metropolitní umělecké muzeum v New Yorku, které mělo vynikající egyptologický personál, mimo jiné Winlocka, jenž vlastně přivedl Cartera na stopu hrobky. A kromě toho Carter a Carnarvon udržovali léta s Metropolitním muzeem zvláštní finanční kontakty, které byly drženy v tajnosti. Je pravda, že jednu z nejkrásnějších sbírek egyptských uměleckých předmětů v muzeu - vesměs předmětů ukradených, které unikly pozornosti i správy starožitností - koupilo muzeum tajně přímo od Cartera, který je získal od egyptského překupníka za prostředky poskytnuté Carnarvonem. Tyto transakce začaly roku 1917 a byly ukončeny roku 1922. Muzeum nakonec zaplatilo tehdy neslýchanou sumu 256 305 dolarů. Carter vydělal na zisku a provizi téměř 40 000 dolarů!

Kromě tóho Carnarvon i Carter věděli, že Winlock a Albert Lythgoe, správce egyptologického oddělení v Metropolitním muzeu, dělají všechno možné, aby zmařili Lacauův pokus odstranit tradiční dělení nálezů na polovinu, pokus, který je tak znepokojoval.   

Carter teď poslal telegram Lythgoeovi, který byl v Londýně. Lythgoe dával svou odpovědi Čarterovi prakticky plnou moc, aby nakládal s každým pracovníkem egyptologického odděleni Metropolitního muzea „čistě podle vlastniho uvážení".

Snad každý, kdo tuto dohodu popisoval, mluvil o ní jako o dokumentu nesobeckosti a ochoty ke spolupráci. V jistém smyslu to byla pravda, ale žároveň to byl také pakt o vzájemných sobeckých zájmech, vykalkulovaný oběma stranami tak, aby dosáhly co největšího finančního a uměleckého zisku. Carnarvon se Lythgoeovi svěřil: „Něco budu muset dát Britskému muzeu, ale postarám se, aby Metropolitní nepřišlo zkrátka."

Zatímco se dával dohromady tým, Carter hrobku uzavřel. Byl k ní postaven oddíl egyptských vojáků, kteří ji měli střežit. Carter pak najal ještě vlastní strážce, aby hlídače hlídali. Carnarvon a lady Evelyn odjeli na vánoce do Anglie a Carter se odebral do Káhiry, kde by nakoupil vybavení, včetně vrat z ocelových mříží do vnitřního vchodu. Callender po většinu času seděl poblíž hrobky s nabitou puškou na kolenou.

Dne 10. ledna 1923 podepsal Carnarvon s londýnským listem Times smlouvu na výhradní práva na veškeré reportáže o hrobce. Tato dohoda způsobila bouři protestů prakticky všech velkých listů na světě. V Káhiře Lacaua obléhali ze všech stran. Egyptští novináři, popichováni zahraničním tiskem, si trpce stěžovali, že nemají přístup do egyptské hrobky.

Lacau se soukromě několikrát sešel s Carterem a vymáhal na něm, aby poskytoval zprávy egyptským reportérům. Carter odmítl.

Lacau ho také prosil, aby dovolil správě starožitností posílat do hrobky také jiné návštěvníky než ty, které tam denně vodil Carter. Ten odmítl i tuto žádost s poukazem na to, že jeho návštěvníci jsou vesměs archeologové, a mají tudíž svaté právo do hrobky vstoupit.

Carter zatím podle možností pokračoval v práci v hrobce. Získal temnou komoru pro svého fotografa, Harryho Burtona z Metropolitního muzea, a dostal povolení využít blízké hrobky jako konzervační laboratoře a skladovacího prostoru.    

Objevitelé si stanovili pevnou proceduru, jak jednotlivé objekty pokladu registrovat. Nejprve udělal fotograf na místě snímek. Potom Carter nakreslil předmět na zvláštní list, přesně jej popsal a uvedl všechny rozměry, s poznámkou o případném poškození nebo chybějící části. Fotograf udělal další sérii snímků, přičemž před objekt postavil tabulku s číslem. Dva kresliči pak lokalizovali objekt řadou nárysů, které v pohledu shora ukazovaly vzájemné postavení jednotlivých předmětů, a konečně byl objekt přenesen do laboratoře. Nikdy predtím se při registraci nepostupovalo tak důkladně.

Carter si neustále stěžoval na diváky, ale jeho vztah k ním zřejmě nebyl tak jednoznačně záporný. I když zuřil, že se mu pletou pud nohy, nařídil, aby dělníci nosili významnějši nálezy uličkou zástupů, lemujících cestu do laboratoře, nezabalené.

Koncem ledna, kdy se Carnarvon a lady Evelyn vrátili, bylo z předpokoje odneseno 60 předmětů a 17.února 1923 Carnavon oficielně otevřel Tutanchamónovu pohřební komnatu.

Carter osobně vyzdvihl každý kámen ve vstupu a podal jej jednomu ze svých pomocníků. Když byl otvor dost velký, vkročil do něj a seskočil do komnaty. Lord Carnavon za ním. Asi po dvaceti minutách se znovu objevili. Neřekli nic, jen rozpřáhli ruce na znamení úžasu. Potom po dvojicích vykonala prohlídku ostatní společnost.

Všichni byli nadšeni. Členové královských domů, šlechta, vědci opěvovali objev i úmornou konzervační práci, jaká se mu věnovala. Carnarvon a Carter si byli jisti, že se už nemusejí bát kritiky egyptského a světového tisku.

Dne 26. února společně uzavřeli hrobku na následující sezónu, zaplnili zase šachtu a schodiště a zavřeli se do laboratorního zákulisí, k prácí ještě intenzivnější. Průměrná teplota v laboratoři dosahovala 36 °C. Venku řádily písečné bouře. Carnarvonův zdravotní stav se očividně zhoršoval.

Počátkem března odjel Carnarvon do Káhiry, aby se pokusil dostat z Lacaua souhlas s tím, že předměty nalezené v hrobce budou „spravedlivě" rozděleny. Evelyn, která ho doprovázela, informovala Cartera písemně každé dva dny o tom, jak jednání pokračuje. 16. března odeslala poplašnou depeši: „Včera otci naprosto nečekaně začaly otékat žlázy na krku a v noci na dnešek dostal vysoké horečky; má je pořád. Cítí se nevýslovně zle."

Příští týden Carnarvon zápasil se smrtí. 5. dubna zemřel. Tisk na celém světě psal o pomstě mrtvého z hrobky. Přestože v Tutanchamónově hrobě žádná „kletba" nalezena nebyla, ví se dnes o příčinách Camarvonovy smrti stejně tak málo jako o Tutanchamónovi samém. Na dotaz v tomto směru, který dostal syn lorda Carnarvona v televizním interview 14. července 1977, odpověděl, že by do „Tutanchamónovy hrobky v Údolí králů nevkročil ani za milión liber."

Pokračování


***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 389